Fotbalový kouč Lavička: V týmu jsem vždy sázel na charakter člověka. Z trenérů mě nejvíc ovlivnil Ježek

Víťo, kolem tebe je v posledních týdnech celkem rušno. Platí, že o tvé trenérské služby má zájem mistrovská Plzeň? 

Po návratu ze světa, kde jsem se toulal v Polsku a v Arábii, bylo potřeba trochu šlápnout na pracovní brzdu. Snažím se užívat života také jinak než trenérsky a pracovně. Samozřejmě zájem klubů jsem zaregistroval, potěšilo mě to, ale nyní nemůžu říct, kam moje kroky od nové sezony povedou. Něco rozpracovaného je, ale nic konkrétního zatím říct nemůžu.

Jaký je tvůj hodnotový žebříček podmínek, aby jsi práci trenéra přijal?

V klubu sázím hodně na charakter člověka, ať už se jedná o hráče, realizační tým, popřípadě i vedení klubu. Často dochází ke kritickým situacím na hřišti, ale i mimo něj, tam se pak ukáže, jaký člověk doopravdy je. 

Na většině štací jsi měl k ruce asistenta Zdeňka Svobodu. Je pro tebe důležitou osobou?

Se Zdeňkem jsme toho prožili opravdu hodně. Dokonce jsem ho i trénoval v době, kdy on ve Spartě končil hráčskou kariéru. Poznal jsem ho fotbalově, ale i lidsky. Nakonec mezi námi došlo i k trenérské spolupráci a vždy nám to sedělo. Fungovalo to ve Spartě, Polsku i v Kuvajtu. 

Čtěte také

Fotbalový trenér Zdeněk Ščasný: Sparta už si zaslouží trenéra, který dostane důvěru na delší období

Víťo, kdo tě během hráčské kariéry nejvíc ovlivnil?

Měl jsem štěstí, že mě na fotbalové cestě plno lidí nasměrovalo správným směrem. Začalo to u rodičů, protože ty mě v mých devíti letech vozili z Plas do Plzně na Škodovku. To byl první krok, kdy jsem dostal velkou podporu od těch nejbližších. V Plzni mě trenéři formovali nejen po fotbalové stránce, ale i lidsky. Líbilo se mi, že když jsme přišli do šatny, tak jsme museli pozdravit. Pokud to někdo neudělal, tak mu trenér vysvětlit, že se tak má zachovat. Učili nás, jak se stát dobrý fotbalistou i člověkem. Josef Žaloudek, František Beránek nebo František Plas. Díky všem těmto trenérům jsem ve Škodovce prošel všemi kategoriemi a odehrál tam první ligový zápas za A-tým v sedmnácti letech.

V roce 1983 následovalo stěhování do Prahy a angažmá ve Spartě. Trenér Václav Ježek, který se vrátil z Holandska a ve Spartě budoval nový tým, přijel k nám domů do Plas a oslovil mě. Zůstal jsem koukat s otevřenou pusou nejen já, ale i rodiče. V té době jsem měl více nabídek, například i ze Slavie, ale rozhodl jsem se pro Spartu. Dodnes toho nelituji. Sparta mi ukázala, jaké to je hrát a pracovat ve velkém klubu. Kromě pana Ježka mě ovlivňovali ještě Vladimír Táborský a Dušan Uhrin. 

Měl jsi tehdy na stole i nabídku ze zahraničí?

Byl jsem na jednání v Girondins de Bordeaux. Ani nevím, proč z toho zahraničního angažmá nakonec sešlo. Nelituji toho. Následovalo bohužel vážné zranění a v tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc mám rád fotbal. Říkal jsem si, co budu dělat, když bych nemohl hrát fotbal, postupně jsem si začal studovat trenérskou dráhu.

Impuls do trénování ti dodávala i chuť předávat zkušenosti mladším?

Vnímal jsem to tak, že miluji fotbal a nechtěl jsem s ním skončit. Byl to i impuls od lidí, kteří mě vedli, například Václav Ježek. Po skončení hráčské kariéry pokračovali jako trenéři i Michal Bílek, Jozef Chovanec nebo Ivan Hašek, které pan Ježek ovlivnil.

Čtěte také

‚Jsme tam, kde chceme být.‘ Sparta téměř po dvou letech vede ligu, trenér Priske řeší jen příští zápas

Trenérská cesta

V čem bylo kouzlo trenéra Václava Ježka?

Měl velké charisma. Mohl těžit ze zkušeností ze zahraničí, ale i z působení u národního týmu. Když přišel do Sparty, tak tam přinesl něco, co jsme do té doby neznali. Najednou tam byl profesionalismus na tehdejší dobu a podmínky neznalý. On byl náročný trenér, ale zároveň dobrý psycholog. Dokázal nás skvěle připravit na všední ligový zápas, ale i na utkání v pohárové Evropě. Před velkými zápasy si nás bral jednotlivě nebo v menších skupinách na pohovory. Snažil se nám vysvětlit detaily, co nás příští den v náročném zápase čeká.

První trenérskou zkušenost máš z Chrudimi?

Chrudim pro mě byla zásadní křižovatkou. Jako hráč jsem tam končil profesionální kariéru na úrovni druhé ligy. Dostal jsem tam nabídku pracovat jako asistent a po půlroce jsem tým v druhé lize převzal jako hlavní trenér. Když jsem se poprvé postavil před tým a měl mluvit na hodně lidí, tak jsem se cítil zvláštně. Bylo to úplně jiné, než když jsem působil v kabině jako jeden z nejzkušenějších hráčů. Vše jsem to poznával postupně. Když se vrátím ještě pár let zpátky, tak za trenéra Ježka jsem si psal všechny tréninky a poznatky, kterými jsem se jako kouč inspiroval.

Co říkáš na tlak, který byl, je a bude u trenérského řemesla vždy přítomen?

Tlak k naší práci patří, což ale i ty jako herec moc dobře znáš. Krok po kroku jsem poznával, co trenérská práce obnáší. Zažil jsem, jak obtížné je jednat s vedením klubu v kritických situacích. Jde o provedení správných střídání, koučování týmu v zápasech, kdy se láme chleba. Člověk se to učí krok po kroku, každá situace je jiná. 

Máš za sebou zkušenosti z české ligy, z Polska ale i z vedení reprezentace Kuvajtu. Lze to srovnat?

Každá trenérská štace pro mě byla zkušeností. V Chrudimi to byl úplný začátek, navíc v té době jsem ještě končil studia na profilicenci. Sbíral jsem první krůčky, pak jsem přišel do Sparty jako asistent a závěr tří a půl leté kapitoly jsem končil jako hlavní trenér. Dalším krokem byla cesta na Žižkov, kde jsem pracoval v malém klubu, ale tehdy hodně ambiciózním. Se Žižkovem jsme skončili třetí v lize a zahráli si evropské poháry. Dokonce jsme vyřadili Glasgow Rangers, na Betis Sevillu už jsme pak nestačili.

Ze Žižkova jsem putoval do Liberce a to pro mě bylo zásadní. Poznal jsem fajn lidi v rodinném klubu, ale zároveň s hodně nekompromisním šéfem, který vyvíjel velký tlak. Dostal jsem tam největší trenérskou školu, jaké to je pracovat pod tlakem. Začínal jsem jako asistent se Standou Grigou a to se tam začal mistrovský tým rodit. I když titul jsme udělali až další rok.

Čtěte také

,,Má tohle zapotřebí?“ Folprecht o pěstí od fanouška a urážení maminek

Následoval přesun k reprezentaci do 21 let?

Na jednu sezonu. Pak se mi ozvala Sparta, ale tam pokud nejsou výsledky, tak je brzký konec. Jelikož jsme neuhráli postup do pohárové Evropy, tak následovalo brzké loučení. 

Co angažmá v australském Sydney?

Byl to krok do neznáma. Trenérsky to bylo první zahraniční angažmá a Austrálie mně i celé mojí rodině moc přirostla k srdci. Nejen vysokou životní úrovní, ale také tím, že tam lidé milují sport. Fotbal tam není číslo jedna, mají tam rugby a australský fotbal. I na soccer chodí rádi a užívají si ho.

Jsou rozdíly v divácké návštěvnosti fotbalových zápasů v Polsku a Česku?

Určitě, protože Polsko je větší země než Česko. Každopádně produkt fotbalu je tam velmi dobře prezentovaný. Velký rozdíl je v tom, jaké peníze jdou z vysílacích práv, v Polsku je to podstatně více než tady. Z toho profitují všechny kluby v elitní soutěži.

Co třeba chybí českému fotbalu, aby měl na stadionech vyprodáno?

S naším fotbalem to není tak špatné. Poláci vydělali na tom, že tam měli EURO 2012 a ta infrastruktura tam obrovsky vyrostla. V Česku máme hodně věcí ke zlepšení, ale momentálně mě těší, že na Spartě je vyprodáno i třeba na zápas proti Brnu. Vím, že je to Sparta, ale je to dobrý signál. Samozřejmě problémy mají třeba v provinčních městech, jako jsou Mladá Boleslav nebo Liberec. Každopádně si přeji, aby si divák našel cestu na stadion a je jedno, kde to bude. Chceme přece pořádnou diváckou kulisu.

Co pozitivního fotbalový kouč trenér Vítězslav Lavička zažil v Polsku nebo u reprezentace Kuvajtu? Jaký tipuje výsledek 29. kola mezi Spartou a Plzní? Líbí se mu formát nadstavbové fáze nejvyšší domácí fotbalové soutěže? Poslechněte si celý díl pořadu Na place. 

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík