Tohle není jódlování, ale prodej artyčoků. Vítejte v centru Káhiry
Každé město má své charakteristické vůně a zvuky. Patří k nim i vyvolání trhovců nebo pouličních prodavačů, které se ale s postupem moderní doby poněkud vytrácí. Přinejmenším ve městech orientálních jsou však tyto zvuky stále ještě velmi časté a mnohé věci by bez nich prostě nefungovaly.
Zní to jako jódlování. Já teď ale nechodím po alpských loukách, nýbrž mezi starými koloniálními domy v centru Káhiry. A halekání nevychází z hrdel pasáků dobytka, ale od pouličního prodavače artyčoků. Namísto ovcí tu svolává svým silným hlasem zákazníky: „Kupte si artyčoky, domácí, výtečné!“
Podle volání se snažím prodavače v ulicích najít a nakonec se daří. Šedesátiletý pan Fauzí v tradiční dlouhé košili galábíja, v bílé čepičce a na starém kole projíždí každé ráno ulicemi této rezidenční káhirské čtvrti. Dává mi vybrat mezi mohutnými růžicemi čerstvých zelených artyčoků a jejich vyloupanými srdíčky.
„Krásné bílé ráno… chceš ten, nebo tenhle? Kolik si jich vezmeš? Jeden je za pět liber, takže dvacet? Deset? Co? Jen čtyři? Jak to? Tady jich máš šest. Jen čtyři? No dobře, no…“ snaží se mi pan Fauzí udat artyčoků co nejvíc.
„Každý rok jsem tu jen přes zimu, sezóna je od prosince do konce dubna. Později už ode mě žádné artyčoky nekoupíš. Pak už jsou seschlé a takové já svým zákazníkům nevozím. Artyčoky musí být čerstvé, měkoučké, aby se dobře jedly,“ ujišťuje mě o svém důrazu na kvalitu pan Fauzí.
Artyčoky si sám pěstuje
Artyčoky tradiční egyptská kuchyně nezná a na trhu je tu běžně nemají. V bývalých koloniálních čtvrtích ale bydlí i dnes dost cizinců a také Egypťanů, kteří cizí zvyky a cizí kuchyni přejali. A ti artyčoky chtějí. Z okna ve druhém patře se právě naklání paní a objednává u pana Fauzího osm kousků.
Pan Fauzí má daleko odtud, na druhém břehu Nilu, malé políčko a tam artyčoky sám pěstuje. Do centra je vozí každé ráno v kufru svého starého fiatu a tady po ulicích je pak rozváží v bedýnce na kole. Podle pana Fauzího by se na rozdíl od mnoha jiných Egypťanů daly řídit hodinky.
„Ve tři čtvrtě na sedm jsem tady. Sednu si sem na chodník a tady do osmi hodin artyčoky čistím a loupu. V osm se zvednu a jdu támhle za roh do kavárny na čaj a vodní dýmku. Tam si posedím do devíti. A pak vezmu kolo a začnu s artyčoky objíždět ulice a prodávat,“ prozrazuje mi při loupání zeleniny pan Fauzí svůj jízdní řád.
Když skončí sezóna artyčoků, vyráží na ryby
Je brzy ráno a ulice se teprve probouzejí. Známé postavičky ale už zaujímají svá místa: metaři, prodavači novin nebo bavvábové, hlídači domů, kteří ráno leští zámožným obyvatelům zdejší čtvrti před odjezdem auta.
Pan Fauzí se se všemi hlasitě zdraví. Své artyčoky tu prodává už víc než třicet let. Je to válečný veterán a jako důchodce si prodejem artyčoků přivydělává. Teď ale nasedá na kolo a tak jako už desítky let se okolními ulicemi znovu rozeznívá jeho zpěv: „Kupte si artyčoky, domácí, výtečné!“
Když skončí sezóna artyčoků, vyráží na ryby. „Tímhle autem jezdím do Alexandrie. Tam rybařím. Mám dlouhý, sedmimetrový prut, sedím tam dva dny a pak se vrátím domů. Ryby neprodávám, na to jsou moc dobré. To mám jen pro sebe na jídlo. Mám to jako zábavu, lepší, než abych se doma kopal do zadku,“ říká pan Fauzí a vyráží.
A ulicemi znovu zní jeho stále stejné volání. Tak jako už několik desítek let.
