Tenistka Vondroušová se chce po operaci ruky co nejdřív vrátit na kurty. Čeká ji ale i svatba

Momentálně kvůli zranění nehrajete, tak jaké jsou vyhlídky na váš návrat na kurty?

Akorát začínám rehabilitovat, protože jsem byla na operaci se zápěstím a několik týdnů jsem měla sádru. Pak už bych chtěla postupně i hrát.

Ten zdravotní problém se objevil už na jaře, na Billie Jean Cupu jste hrála v neuvěřitelné formě, pak jste se ale z kurtů vytratila?

Věděla jsem to už v prosinci, že ten problém tam je, ještě jsme to ale dali dohromady injekcemi, ale čekali jsme, co se bude dít. Věděla jsem o tom celou dobu, ale nebolelo to na kurtu, spíš když jsem dohrála. Říkala jsem si, že to řešit nebudu, ale na Štvanici jsem to cítila. Nepomohla tomu zima a na turnaji ve Stuttgartu jsem to dohrávala s bolestí a ruka mi natékala. Pak jsem trénovala už jen málo, další injekce už vůbec nepomohla a muselo se to řešit takto.

Slyšela jsem, že prapůvod toho zranění byl snad z dětství při pádu na snowboardu, je to tak?

Ano, zlomila jsem si ruku, když mi bylo asi 10 let. Srostlo mi to normálně, ale nějaký kousek tam asi zůstal, jezdil tam a otravoval mě.

Operace proběhla v Česku?

Ano, dělal mi to pan doktor Radek Kebrle v Mladé Boleslavi. Bylo to krátké, jen mi to vyndal a zase zašil. Sádru jsem ale musela mít několik týdnů.

Čtěte také

Olympiádu jsem brala jako pátý Grand Slam. Finále je neskutečný úspěch, říká tenistka Vondroušová

Můžete v rámci rehabilitace alespoň trochu trénovat kondici?

Můžu a trénuji skoro každý den, ale jen nohy, který můžu cvičit. S tou rukou se toho moc vymyslet nedá, ani běhat se sádrou nejde, takže je to otravné, ale nějaký pohyb chci mít. Potřebuji nějaký řád, takže na si to musím odcvičit a to je pro mě dobré.

Na jaře jste hrála skvěle, jak moc vás mrzelo, že jste musela sezonu přerušit?

Byla jsem z toho dost smutná, protože to bylo na antuce a hrála jsem fakt dobře. Ve Stuttgartu jsme zkoušeli ještě trochu trénovat, ale forehand mě strašně bolel. Na trénincích jsme dělali jen bekhend, abych se hýbala, než se rozhodlo, co s tím. Pak jsem zkusila pár forehandů a natékalo mi to, tak jsme se rozhodli takto.

Sádru máte na šest týdnů. Bavili jste se s panem doktorem, za jak dlouho budete schopná vzít raketu do ruky?

Myslím, že to bude tak 4-6 týdnů od rehabilitace, takže zhruba stejnou dobu, co má člověk ruku v sádře. Je to navíc moje hrací ruka, takže to bude asi horší a ruka bude slabá.

Trénujete v Praze na Štvanici, kde trénují třeba Karolína Muchová, Tereza Martincová nebo talentovaná Nikola Bartůňková. Je to výhoda mít v klubu takovou sílu hráček?

Určitě je to výhoda, protože spolu můžeme trénovat a ženeme dopředu jedna druhou. Když jedna něco uhraje, tak druhá chce taky. Pro klub je to skvělé a pro nás taky, že máme možnost společně trénovat.

S Terezou Martincovou jste kamarádky, ale zároveň i soupeřky, protože jste hráčky světové padesátky. Jak tohle vnímáte?

Ano, ale s Terkou máme hezký vztah. Za poslední rok jsme se hodně sblížily, byly jsme spolu ve Fed Cupu, hrály jsme čtvyřhry. Jsme zvyklé trénovat proti sobě i spolu a je to takové větší kamarádstí, které přerostlo tenis. Celkově je mezi holkama dost velká rivalita, ale s českýma tenistkama je to docela v pohodě.

Markéta Vondroušová skončila na hrách v Tokiu na druhém místě|foto:Václav Pancer, Český olympijský výbor

Zmínila jste cestování po světě. Jak moc velká výhoda je, když je na turnaji s vámi někdo, kdo s vámi sdílí víc, než tenisový život?

Tenis je hrozně samotářský sport, protože jste buď sám, s trenérem a mezi holkama moc kamarádství není. Když si pak najdete někoho, s kým to může sdílet, pocity ze zápasů nebo si promluvit o čemkoliv, tak je to úleva. Jsme spolu občas na pokoji, tak je to zábavnější a myslím, že tak pomáháme jedna druhé.

Štvanice je jeden ze dvou velkých klubů v Praze, ale další je Sparta a panuje tam velká rivalita. Na Spartě trénuje Petra Kvitová, dříve Karolína Plíšková nebo Kateřina Siniaková. Je mezi těmito kluby rivalita?

Jsou to spíš ty kluby, ani ne tak holky. Když se potkáme, tak neřešíme, jestli jsme ze Sparty nebo ze Štvanice, prostě jsme soupeřky všechny. Na extralize to ale cítím, že ta rivalita tam je. Na druhou stranu jsme v týmu, tak je to takové zpestření hrát za tým. V prosinci se většinou nic nehraje, tak máme alespoň nějaké zápasy a pro mě je to dobrý trénink a zábava.

Český ženský tenis je na špičkové úrovni a za vámi číhají mladé hráčky, které vedle vás trénují na kurtech. Pomáháte si mezi sebou na tréninku?

S Nikolou Bartůňkovou jsem trénovala ještě na Štvanici, a Linda a Brenda Fruhvirtovy tam nejsou, ale Linda s náma byla na Billie Jean Cupu. Pro český tenis je skvělý mít nové tváře a holek je fakt hodně. Jsem zvědavá, jak se jim bude dařit, ale je skvělé, že jich je tolik.

Billie Jean Cup jste hrála na kurtu, kde trénujete skoro každý den. Jaké to bylo, když byli najednou v ochozech trenéři, ostatní hráči a kamarádi?

Teď už dobře, ale dřív, když byl turnaj na Štvanici, tak jsem to ráda neměla. Bylo tam hrozně známejch lidí, všichni se přišli podívat a čekají, jak se bude hrát. U mě se to zlomilo minulý rok v listopadu, když jsem hráli finále Billie Jean Cupu v O2 Areně a tam jsem byla strašně nervózní, asi nejvíc, co jsem kdy byla. Byli tam kamarádi, rodina, prostě všichni, ale tam se to pro mě zlomilo a teď na Štvanici už jsem si to užívala.

Normálně byste teď hrála turnaje na trávě, ale není to váš oblíbený povrch. Proč?

Nevím, v juniorech jsem hrála na trávě docela dobře, ale pak v dospělých mi to úplně nešlo. Minulý rok jsem měla těžké losy, hrála jsem s holkama, kterým to šlo a já neměla šanci se rozehrát. Na větších turnajích je to těžší a já se na trávě necítím úplně optimálně, protože pohyb je tam jiný a já jsem zvyklá být na nohách rychlá. Mě se na trávě fakt špatně hýbe a je to pro mě těžší si zvykat, že výměny jsou rychlejší a méně se u toho běhá. Musím tomu přijít na kloub.

Je to tím, že se na trávě moc netrénuje?

My tady v Česku ani žádný pořádný kurt nemáme, takže se většinou hraje na betonu a když pak člověk přijde na trávu, tak je to úplně jiné. Času pak není tolik, aby si na to člověk zvykl. Je to ale i o nastavení hlavy, když si věříte, tak to jde, ale já na to zatím nepřišla. Uvidíme v dalších letech.

Jaký povrch je váš nejoblíbenější?

Osobně mám antuku ráda, ale i na betonu mám dobré výsledky. Je mi to jedno, ale na antuku se každý rok těším hodně.

Jak vnímáte to, že se Wimbledon hraje bez bodů do světového žebříčku? Myslíte, že úroveň bude srovnatelná s předchozími ročníky?

Vím, že Eugenie Bouchardová říkala, že nepojede, protože tam body nejsou a ona si bere speciální ranking, protože nehrála a bylo by to pro ní nevýhodné. Myslím ale, že všichni okolo nejlepší 100. ve světovém žebříčku pojedou, protože pořád je to Wimbledon. Blbý je, že kdyby vyhrál někdo, kdo je na 90. místě, tak bude pořád 90. což je těžké, ale na druhou stranu je to pořád grandslam a všichni ho budou chtít vyhrát.

Kvůli zranění jste nenastoupila na svůj oblíbený turnaj French Open. Letošní ročník byl specifický tím, že nemohla nastoupit spousta hráček a suverénně vyhrála Iga Świateková. Jak jste vnímala úroveň turnaje?

Musím říct, že spousta favoritek vypadla docela brzo a Iga hrála skvěle. Myslela jsem, že to vyhraje a těžké soupeřky jí vypadly cestou. Cori Coco Gauffová hrála skvěle, byla ve finále, takže se ukazuje, kdo bude hrát dobře v dalších letech. Na grandslamu musí hrát člověk dobře, je to 14 dní a není to tak, že by někdo vyhrál tři zápasy náhodně, ale je to dlouhý turnaj a je to o tom, kdo vydrží hrát dobře takhle dlouho.

Světovou tenisovou jedničku Igu Światekovou jsme měli možnost sledovat i během covidové pauzy na Štvanici. V čem vidíte ten progres její výkonnosti, který u ní během dvou let nastal?

Já s ní tady hrála a prohrála. Pak jsem s ní hrála ještě stejný rok v Paříži a dostala jsem asi 6:2 a 6:1 a bylo to úplně strašný. Od té doby jela neuvěřiteně, pak jí to možná trochu semlelo a byla na tom trochu špatně mentálně. Bylo to i vidět v zápasech. Teď se ale srovnala a tu hru má neuvěřitelnou. Podle mě má nejlepší forehand na okruhu, je strašně rychlá a nemá slabinu, kam by jí člověk směřoval. To je asi její největší síla.

Kdyby ještě hrála Ashleigh Bartyová, která celkem překvapivě ukončila kariéru, tak jak by dopadl její souboj právě s Igou Światekovou?

Teď by to bylo dost zajímavé. Bartyová hrála skvěle, prohrála strašně málo zápasů. Asi bych se neodvažovala tipovat, ale každopádně bych ten zápas chtěla vidět.

Markéta Vondroušová skončila na hrách v Tokiu na druhém místě|foto:Václav Pancer, Český olympijský výbor

Mnoho let blízce spolupracujete s tenisovou legendou Jiřím Hřebcem, ale ten s vámi po turnajích už delší dobu necestuje. Za posledních pár let jste vyměnila celou řadu trenérů. Čím to je, že on je tak nenahraditelný a naopak nenacházíte někoho, kdo by s vámi stabilně cestoval po světě?

S panem Hřebcem spolupracuji už od 15 let a na pár turnajích se mnou byl, když jsem začínala. Teď už ale cestovat nechce a já tomu rozumím. Když si ale člověk zvykne, co je super, tak se mu těžko hledá náhrada nebo někdo, kdo bude stejný. Já jsem zvyklá, jak to s ním je na kurtu i mimo kurt. Pan Hřebec má celkově nadhled na tenis i na život a pro mě je těžké najít někoho, kdo to bude mít podobně a s kým bych si sedla. Když pak s někým začnu trénovat, tak pak očekávám, že to bude stejně dobré.

Pan Hřebec je obrovská osobnost tenisově i lidsky. Co je důležitější, rady na kurtu nebo mimo něj?

Teď asi to, že je v pohodě, když se nedaří, protože on se z toho nezkácí a dokáže člověka uklidnit a říct, že je to jen tenis a že se nic neděje. Pro mě je teď důležité tohle a bude to důležité až začnu hrát, že se třeba nebude hned dařit. Byla jsem na turnajích i sama a vím, že to zvládnu, ale je důležité mít někoho, kdo vás uklidní a s kým se o tom pobavíte.

Když dohrajete zápas, tak si telefonujete a on vám poradí?

Takhle taktiku úplně neprobíráme, ale jsme v kontaktu. Když jsem byla s Terezou Martincovou v Americe, tak si psali s trenérem Janem Vackem. Myslím, že v tom spojení jsme ale pořád dobře.

Když trénujete doma, tak co je vaším cílem pro zlepšení? Byla jste ve finále grandslamu, tak co je potřeba zlepšovat?

Pořád se pracuje na servisu a pořád je co zlepšovat. Celkově je spousta věcí po taktické stránce, přechody na síť, tam jsou dost rezervy a jsem ráda, že je furt na čem pracovat.

Nedílnou součástí je i kondiční trénink. Co je úkolem kondičního trenéra Markéty Vondroušové?

Sehnala jsem si kondičního trenéra od doby, kdy jsem se dostala do nejlepší stovky, takže s ním už jsem čtyři nebo pět let. Mě trápí zranění docela dost, ale nedalo se jim předejít. S operací úlomků kostí člověk nic neudělá, měla jsem i špatná třísla a na tom jsme docela zapracovali. Minulý rok jsem konečně dohrála celou sezonu, teď se stalo zase tohle, ale se zraněními se musí prostě počítat.

Velké umění vaší hry jsou vaše „kraťasy“. Kde jste se to naučila?

Měla jsem v Sokolově trenéra, on to pořád hrál a tam jsem objevila, že hra může být i takhle pestrá. Na antuce to docela funguje, protože většina holek hraje strašně na sílu, strašné rány a tohle neumí. Pro mě je výhoda, když vím, že takovým úderem překvapím.

Spousta hráček to o vás ví, ale stejně je tím překvapíte, je to tak?

Nadšené z toho nejsou, obzvlášť když je dlouhá výměna a běhá se zleva doprava. To je pro mě výhoda, když se kraťas povede, tak z toho umím zahrát další úder a věřím si na to v těžkých situacích.

Markéta Vondroušová|foto:Profimedia

A je kraťas náhodná, nebo plánovaná věc?

Úplně intuitivní. Když na to míč je, tak to zkusím, ale neříkám si to před výměnou. Některé míče na to naopak nejsou, tak si člověk musí rozmyslet, jestli je to dobrý nápad, nebo ne.

Každá hráčka je jiná, někdo hraje útočně a někdo technicky. To se rozhoduje už v dětství, nebo si to hráčka buduje postupem věku?

Je to asi vidět už odmala, kdo bude hrát rány a kdo je šikovnější. Spousta holek někoho umlátí, ale nemají tak šikovnou ruku. Je to pak takový souboj techniky se sílou.

Co je ve hře vaše největší výhoda, když hrajete levou rukou?

My leváci můžeme točit servis pravákům ven, ale na druhou stranu, oni nám ho můžou taky točit ven, takže se to vyrovná. Na naší rotaci ale nejsou moc zvyklí, ale pro mě osobně to zase taková výhoda není. Největší výhoda je asi ten servis.

Před tvým zraněním jsem se dívala na tvůj zápas s Ons Džabúrovou ve Stuttgartu a myslím, že na sebe tehdy narazily typově podobné hráčky, je to tak?

Ve Stuttgartu je to rychlé, hrozně to tam klouže. Bylo to o tom, kdo se lépe srovná, obě jsme jezdily. Ona hrozně dobře podávala a když vystřelí forehand, tak je to strašná rána. Podlě mě má jednu z nejšikovnějších rukou na okruhu a když se přidají kraťasy a čopy, tak je fakt těžké proti ní hrát.

Máte mnoho let přítele Štěpána a na sociálních sítích jste se pochlubila, že budou zásnuby. Co bude dál?

Plánujeme svatbu a už se to docela blíží. Aspoň mám nějaké odreagování, když nehraju, tak si můžu zařídit tohle a netrápit se tolik tou rukou.

Těšíte se?

Moc, zvlášť když už je to plánování u konce, tak je to dobrý, protože těch věcí je fakt hodně. Těšíme se všichni moc.

Budete mít svatbu v Praze, nebo někde úplně mimo?

Kousek od Prahy, aby mohli všichni dojet a aby to bylo pro všechny pohodlné.

Je pro vás rodinná pohoda a zázemí to, co je pro vás důležité?

Pro mě je to přesně tak, držíme se jako rodina hodně blízko. Máma s tátou se loni stěhovali do Prahy, sestra tady nastoupila na střední školu, takže když se vrátím z turnajů, můžeme se hned vidět. Do Sokolova to není úplně blízko a musí se tam spát, takže teď si za nimi zajedu kdykoliv. Je to strašně důležité, aby měl člověk podporu rodiny.

Jak to váš přítel Štěpán snáší, když jste více jak půl roku na cestách?

On hrál taky tenis, tak ví, co to obnáší. Je navíc taková povaha, že je rád sám a nikde mě nenahání. Vždycky si říkám, který chlap by byl zvědavý na to, že já na měsíc odjedu. V tomhle jsem mu hrozně vděčná, že na mě čeká už sedmý rok.

Když se vám na turnaji daří, tak chcete ho mít v hledišti?

Na olympiádě to nešlo, ale tenkrát v Paříži byl už před semifinále a na turnaje občas vyjede. Nemůže jezdit všude, ale když je tam se mnou, tak je to úleva, že nejsem sama a že mě podporuje.

Máte i nějaká zvířata a berete je jako součást rodiny?

Pejsek je v Sokolově, toho už má spíš babička a kočku jsme si pořídili minulý rok se Štěpánem do Prahy a je to plnohodnotný člen rodiny. Když přijdu domů, tak tam čeká a vítá nás. Se Štěpánem jsou velcí parťáci a člověk potřebuje mít podle mě doma nějaké zvířátko.

Na jakých turnajích byste si přála v budoucnu uspět?

Myslím, že pro všechny to jsou grandslamy. Čas letí hrozně moc, sice je mi 23, ale přijde mi, že je mi 18. Chtěla bych to už dohrát bez zranění a bez operací. Chci hrát ještě pár let a nejlépe se připravit právě na grandslamy.

Co olympijské hry ve Francii na kurtech, kde se hraje Roland Garros?

Z toho jsem nadšená a chtěla bych se tam hrozně dostat. V Paříži na antuce je pro mě skvělé prostředí a uvidíme, jak to půjde. Moc bych si to přála.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík