Taliban nás zahnal do krytu
Práce zahraničního zpravodaje je určitě zajímavá. Ale ne vždy je o co stát. A někdy jde doslova o život. To jsem si vyzkoušel spolu s českým rekonstrukčním týmem na základně Shank v afghánském Lógaru právě ve chvíli, kdy na ni Talibanci vystřelili dvě rakety.
Sedím v bunkru, buší mi srdce, počítám si končetiny a hlásím svou přítomnost. Až teď mám čas přemýšlet, co se vlastně stalo.
Spolu s vojáky jsem stál na plném náměstíčku na základně Shank před improvizovaným pódiem, kde měl hrát Daniel Landa. Najednou jsem slyšel hvizd jako od ohňostroje. Ve zlomku vteřiny mi došlo, co se to vlastně děje. Někdo zařval „incoming“ a už jsme se všichni instinktivně váleli po zemi. Po výbuchu už jsem spolu s ostatními utíkal do jednoho z mnoha krytů. Během několika vteřin byl prostor liduprázdný.
V bunkru vše probíhá podle mnohokrát nacvičeného scénáře a vojáci hlásí, kdo všechno sedí v úzké železobetonové nudli obklopené pytli s pískem. Když mám teď čas rozhlédnout se kolem sebe, zjišťuji, že sedím vedle senátora Drymla, naproti ministru Bartákovi a do žeber mě dloube Landova kytara.
I po několika minutách cítím, jak mi žilami proudí adrenalin. Všímá si toho také jeden z přítomných důstojníků. Když vysvětluji, že jsem se stal terčem střelby poprvé, ozývá se smích. „Tak to se potom nedivím,“ komentuje mé bušení srdce důstojník.
Ani mi nevadí, že jsem tu za zelenáče. Smích uvolňuje napjatou atmosféru. I když humor v bunkru je místy až morbidní. „Pane senátore, jako byste si to objednal. Ve vašich memoárech se to bude vyjímat,“ míří jeden z vtípků na senátora Drymla.
Jak tak sedím, znovu a znovu si v hlavě přehrávám těch několik málo vteřin, které trvaly celou věčnost. Na paniku a strach v tu chvíli nebyl čas. Ale nevím, jestli bych takhle dokázal žít několik měsíců. Určitě teď cítím mnohem větší respekt k vojákům, kterým podobné útoky hrozí každý den.
Velitel 5. kontingentu PRT (provinční rekonstrukční tým) plukovník Honzák mi vysvětlil, jak se s tím vojáci vyrovnávají: „Každý to nese jinak. Někdo to nese lehce, ale byli lidé, kteří v noci nespali, protože čekali, že to přiletí. Byli lidé, kteří si na noc oblékali neprůstřelné vesty, protože měli strach. V kolektivu se s tím však lidé většinou vyrovnávají a navzájem se povzbuzují. Dokud to člověk nezažije a sám si to neprožije, těžko se o tom mluví a těžko porozumí.“ Musím mu dát za pravdu. Kdo nezažil, nepochopí.
Asi po 45 minutách je po všem. Stejně rychle, jak se tábor vyklidil, vrací se k běžnému provozu. Všichni doufáme, že další útoky už nebudou a budeme se moci v klidu vyspat.
