Tajemný malíř Ota Prouza
Tři ženy a trocha štěstí. Jak svět objevil umění Oty Prouzy
Ota Prouza patří mezi světovou špičku v uměleckém žánru art brut, v Česku ho ale skoro nikdo nezná. Ostatně ani on sám zřejmě netuší, že je oceňovaným tvůrcem. Je mu padesát osm let a většinu života strávil v ústavu pro zdravotně postižené. Letos v létě získal prestižní evropskou cenu pro umělce s duševním postižením Euward. Kdo jeho umění objevil?
Ze zatáčky se vynoří autobus, obloukem zajede k zastávce Brtníky a vysype několik cestujících. Pár turistů mizí do okolních pískovcových skal, penzisté obtěžkáni taškami ještě klábosí, jen jeden pasažér s batohem na zádech vchází přes dvůr do rozlehlé vily. Kývne na pár lidí u lavičky a mizí v prádelně Domova pro zdravotně postižené.
Tady každé dopoledne skládá Ota Prouza prádlo. Do Brtníků jezdí teprve pár měsíců z nového chráněného bydlení v Rumburku. Předtím tu žil padesát let. „Co znám Otu, tak maluje. I když do dílny moc nechodí, je introvert,“ říká výtvarnice Jolana Uhlířová, která pro klienty domova vede terapii.
Obrazy jako z říše divů
Ota Prouza nemá v ústavu žádné výjimečné postavení. V chráněném bydlení žije proto, že je soběstačný. Usměvavý, lehce roztěkaný padesátník je tu velmi oblíbený. Jeho obrazy všichni znají, mnozí je dostali darem. Dva zdobí i kancelář ředitelky domova Ivany Trojanové. „Ota sem přišel z dětského domova z Liberce. Příbuzní už zřejmě nežijí, nepodařilo se nám nikoho najít. Ota o nich ale stále mluví, chce je navštívit a my mu nedokážeme vysvětlit, že to nejde.“
Otovo malování léta patřilo ke koloritu ústavu, nikdo mu však nevěnoval větší pozornost. Před deseti lety obrazy objevila učitelka matematiky Darina Bočková z varnsdorfského gymnázia, která vedla sociální kroužek. „Otevřela jsem skříň, vypadla na mě hromada svitků a já si připadala jako Alenka v říši divů. Začala jsem přemýšlet, jak Otu ukázat, jak ho dostat ven.“
A tak měl Ota Prouza svou první výstavu na chodbě gymnázia. To je pro něj ideální výstavní síň: dají se tam vystavit poslepované, až deset metrů dlouhé, velmi úzké obrazy.
Proběhlo ještě několik výstav, než dcera Dariny Bočkové, studentka DAMU Paulína, odvezla obrazy ukázat do Prahy své učitelce. „Ta když to viděla, málem upadla. Hned se sebrala a odjela se na Otu a jeho tvorbu podívat,“ vypráví.
Učitelka Paulíny Bočkové, scénografka Ivana Brádková ze sdružení ABCD, pořádá výstavy art brut umělců. Právě ona začala s okamžitým úspěchem nabízet Otu Prouzu do světových galerií. „Na vernisáži v newyorské galerii Cavin-Morris před jeho obrazy stálo nejvíc lidí. Jsou velkolepé,“ neskrývá radost.
Umělecký žánr art brut se používá pro umělecká díla, která tvoří lidé s duševní poruchou. Podobně se můžete setkat také s názvem outsider art, který se pro tato díla používá také.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.