Taje spropitného v USA

Možná ten pocit také někdy zažíváte. Sedíte v restauraci po slušném, ale nijak vynikajícím obědě a zvažujete, jaké dát spropitné. Případně, jestli si vůbec nějaké zaslouží právě číšník nebo číšnice, která ho vlastně jen přinesla z kuchyně na váš stůl.

Pokud jste v Americe, tak sice víte, že je obsluha obvykle mizerně placená, ale proč se má hojit právě z vaší kapsy, když výkon třeba nebyl nic moc?

Spropitné je neamerické, argumentovali kdysi odpůrci zvyku dávat něco navrch číšníkům, nosičům na nádraží nebo v hotelu. Tahle praxe se totiž začala ve Spojených státech šířit až v 19. století a zavedli ji návštěvníci z Evropy.

Podle odpůrců tak dávali urážlivě najevo, že obdarovaného člověka považují za sluhu. Jenže lidé mnoha profesí se slušným spropitným zjevně uraženi necítili a zvyk se ve dvacátém století rozšířil a zdomácněl v celé Americe.

Daňový úřad například po číšnících požaduje, aby spropitné přiznávali v plné výši. Ale kontrola je prakticky nemožná a daňoví kontroloři odhadují, že jim číšníci skoro polovinu spropitného zapírají. Možná i proto při placení kartou najdete pro tenhle účel na účtu speciální kolonku.

Ještě v 80. a 90. letech se počítalo s tím, že zákazník, pokud je spokojený, nechá v restauraci kolem 10 % nad naúčtovanou cenu. Ale to už neplatí. Dnes se počítá s 15-20 procenty.

Odpozoroval jsem to v praxi a potvrdily mi to i novinové články a specializované internetové stránky. Není sice jasné, proč to tak je, ale hlavně ve velkých městech je to realitou.

Některé restaurace tady ve Washingtonu už podobně jako v evropských zemích započítávají poplatek za obsluhu do ceny jídla. Dávají to jasně najevo na účtu a je to pochopitelně znát i na vyšší ceně. Teoreticky není nutné ještě připlácet. Přesto nečekejte, že se na vás číšník bude usmívat, když aspoň dalších 15 procent nepřidáte.

Američané jsou možná velkorysí, ale co se spropitného týče, neznají bratra.

Vít Pohanka, Český rozhlas, Washington