Srpnová okupace 1968

Jak se zapaluje sovětský tank? Dvěma mužům k tomu stačily noviny, sirky a vztek

Vztek a bezmoc. To jsou hlavní pocity, které měli lidé 21. srpna 1968, když Československo obsadily armády Varšavské smlouvy. Stáli s holýma rukama proti tankům a tak se aspoň pokoušeli ocelové kolosy zastavit barikádami nebo je poškodit. U Národního muzea a u Československého rozhlasu se několika mladým lidem podařilo tanky zapálit. Našli jsme dva muže, kterým k tomu stačily noviny, sirky a pořádná dávka naštvanosti.

„Tank přijížděl ze shora od muzea sem k soše svatého Václava, a protože zatáčel, musel zpomalit. Navíc měl poškozené pásy a toho jsme využili,“ říká Otto Černý, který tehdy studoval vojenskou školu a o zbraních něco věděl.

Tank měl rozbité i přídavné nádrže na zadní části, stříkala z nich nafta. „Ten den bylo vedro, motory vrčely naplno, úplně jsem viděl, jak se chvěje horký vzduch nad nádrží. Nafta hoří blbě, ale na druhý pokus se mi podařilo hodit noviny a ono to blaflo.“

Čtěte takéPřipomínáme si rok 1968

Noviny zapaloval a Ottovi podával jeho kamarád Miroslav Wimmer. Kryli se za památníkem, protože od muzea přijížděl další tank a báli se, že se dostanou pod palbu. „Pak jsem viděl, jak tank pomalu sjíždí po Václaváku a někde v půlce na pravé straně zastavil. Vyskákali vojáci a hasili to těmi jejich ‚vaťáky‘. Tank ohořel a ještě asi dva dny tam stál, než ho odtáhli.“

Zapálení tanku nemělo pro oba mládence žádné okamžité důsledky. To přišlo až později. „Nebyli jsme jediní. Hodně kluků prokopávalo nádrže, zamalovávali průzory v tancích, házeli do pásů dlažební kostky nebo ocelová lana. To docela dobře funguje, tanky tak divně poskakovaly,“ směje se Černý a dodává, že nad svým činem ani moc nepřemýšlel. „To bylo intuitivní, stejně jako jiní jsem cítil vůči Rusům nenávist.“

Otto Černý toho chtěl udělat víc a pokusil se založit odbojovou skupinu. Dřív než ale cokoliv provedl, zatkla ho v roce 1971 Státní bezpečnost. Při výslechu došlo i na zapálený sovětský tank. Černý si totiž vedl deník, do kterého vlepil fotografii ohořelého tanku a dopsal detaily. Proto policie zatkla i Miroslava Wimmera. „To si pamatuju úplně přesně. Byl jsem na vojně, ještě jsem volal ženě, která ten den porodila, a pak mně sebrali. Šest týdnů o mě nikdo nevěděl, ani manželka.“

Když Miroslav Wimmer při výslechu uviděl fotografii tanku, napadlo ho, že bude muset ještě zaplatit škodu. „Pokud vím ze spisu, tak Sověti vyšetřovatelům odpověděli, že o žádný tank nepřišli. Oni tenkrát žádnou invazi ani odpor lidí nepřiznali a tak by se jim zapálený tank nehodil. Nic jsem platit nemusel.“ Wimmer nakonec dostal v roce 1971 podmíněný trest za to, že neoznámil pokus svého kamaráda založit odbojovou skupinu.

Ottu Černého poslal soud na pět let do vězení, kde se seznámil s disidenty a dalšími politickými vězni. V prosinci 1976 podepsal Chartu 77 a rok později emigroval do Švédska. Do Česka se vrátil se před několika lety. Dnes žije nedaleko za Prahou a svůj odpor proti okupační armádě v roce 1968 a později proti komunistům nepovažuje za naivní. „Měl jsem vztek, něco jsem udělat musel.“

autoři: Ľubomír Smatana , prh
Spustit audio