SERIÁL

5) „Pejskaři venčí psy a o mně říkají, že venčím koně,“ směje se Helena Kafková. I v 80 se vydává na dlouhé projížďky

Nejkrásnější pohled na svět je prý z koňského sedla, říká Helena Kafková z Kladna

Nejkrásnější pohled na svět je prý z koňského sedla. Dopřává si ho i Helena Kafková z Kladna, která ve svých osmdesáti letech pravidelně vyráží na projížďky. Nejtěžší na tom vlastně je dostat se právě do toho sedla. Občas je třeba přivést koně k pařezu nebo aspoň najít slušný svah.

Pony stojí na zahradě a za dřevěným plotem se tyčí paneláky. Helena Kafková chová koně v podstatě uprostřed města. „Jen díky tolerantním sousedům.“

Mít koně byl její dávný sen, a tak si ho před třiceti lety pořídila. Jack není nijak vysoký, v kohoutku má 142 centimetrů, takže i penzistka je o něco vyšší. „To mi úplně stačí na ten můj věk. Jednak se na něj líp nasedá a potom, my si prostě rozumíme.“

Venčit koně

O koně se Helena Kafková stará sama, sama ho krmí i projíždí. Stáj má dvoře a sedlo v chodbě domu. Jack drží jako beránek, nechá se snadno osedlat a jezdkyně otevírá branku.

Ona i kůň se náhle ocitají na rušné ulici. Ted musejí dojít po chodníku do lesa. Zastaví na přechodu pro chodce, auta dávají přednost a dvojice dojde kolem stadionu až k řídkému lesíku.

Tady přichází klíčový okamžik. Helena Kroftová utáhne sedlo, koně postaví pod silnici a ještě mu nabídne nízko u země trochu šrotu. Jack se skloní, ohne trochu hřbet a penzistka jedním odrazem naskočí do sedla.

„Budím tu pozornost už léta. Pejskaři venčí psy a o mně říkají, že venčím koně,“ směje se penzistka, která je původním povoláním učitelka na prvním stupni.

„Povedlo se. Mám tu pár vytipovaných míst, kde můžu naskakovat. I svoje oblíbené pařezy.“ Pobídne koně ke klusu a začíná asi hodinová vyjížďka. „Někdy přejdeme i do cvalu, ale šetříme se oba.“

Jezdit za každého počasí

Každý jezdec zvlášť v takovém věku si musí dát pozor, aby z koně nespadl. Helena Kafková si pozor dává a už ani nepamatuje, kdy si něco zlomila nebo narazila.

V kondici se udržuje tak nějak samovolně: „Já ani nevím. Prostě to tak je. Jezdím dlouho, baví mě to a fyzicky zatím stačím. To je asi geny po rodičích. Zkrátka držím.“

U silnice osmdesátiletá Helena Kafková zastavuje a z koně překvapivě lehce seskakuje.  Řidiči se ohlížejí a pejskaři zdraví. Další vyjížďka ji čeká zítra, a to za každého počasí.