Splněný sen

Vždycky jsem se na to těšil. Zatím jsem jenom slyšel o případech, kdy lidé vinou počasí, stávek letištního personálu nebo porouchaného letadla uvízli někde hrozně daleko od domova a letecká společnost se o ně musela postarat. Čekal jsem na tento okamžik trpělivě od chvíle, kdy jsem začal létat – to bylo před nějakými dvaceti lety.

Osud si pro tuto slavnostní chvíli nemohl vybrat lepší místo. Madridské letiště patří k nejkrásnějším, nejmodernějším a největším v Evropě a snad i na světě. Zato letadla španělské společnosti IBERIA už mají svá nejlepší léta za sebou.

První se vůbec nechtělo pohnout z místa a piloti toho náhradního si netroufli odstartovat do sněhové vánice. Pak jsme uslyšeli klíčové španělské slovo: maňana. Letušky nám oznámily, že poletíme až na druhý den, autobusy nás odvezly do čtyřhvězdičkového hotelu, což byl oproti týdnu v madridském hostelu pořádný rozdíl.

Odložený let – to je vlastně den navíc, se kterým jste nepočítali, kdy nemusíte do práce a nikdo vám nic neplánuje ani nenařizuje. Je to den, který se do života jaksi nepočítá a proto jej můžete využít, jak chcete.

Náhlá svoboda nutí k přemýšlení, co dál. Můžu se třeba vrátit do historického centra Madridu a podívat se tam, kde jsem ještě nebyl. Ale to je jako byste se vraceli k někomu, s kým jste se před chvílí dojatě a na dlouhou dobu rozloučili. To by pak to loučení ve vzpomínkách ztratilo veškeré kouzlo.

Zůstal jsem raději se skupinou Poláků z odloženého letu. Po dobrém obědě na účet letecké společnost, se z naštvaných cestujících stali zajímaví lidé s mnoha příhodami. A tak jsem se dozvěděl, že pan Wladek letí z Buenos Aires, kde už dvacet let spokojeně žije, nemá rád tučná polská jídla, je horolezcem a abstinentem, což mu nikdo v Argentině nevěří, a pokaždé musí vysvětlovat, že ne všichni Poláci jsou takoví.

Jeho soused u stolu - pan Karol - je učitelem nebo snad ředitelem nějaké katolické střední školy. Do Varšavy se s rodinou vrací ze zimních prázdnin na Tenerife. Každé vyprávění prokládá a komentuje mravoučnými biblickými příběhy. Polovina spolustolovníků se přitom drží za stůl, aby se nemusela smát, a druhá polovina pozorně naslouchá.

Pan Karol také ostatním opakovaně sděluje, že za odložený let může zlý Brusel, který teď řídí veškeré lety a rozhoduje o tom, kdo poletí a kdo ne. Všichni se pak společně smějí Španělům, kteří si neumějí poradit s trochou sněhu.

Dalším účastníkem našeho opožděného návratu je velmi známý polský rockový hudebník , který se s nikým nebaví, ale všichni se s ním chtějí fotografovat. Přesněji řečeno – všichni Poláci. Tady v zahraničí jej nikdo jiný nezná, což polská celebrita nese dost nelibě, a přijímá proto i projevy pozornosti, před kterými by v Polsku utíkala. Marná sláva, pokud nejste z Hollywoodu nebo alespoň Mosfilmu, vaše sláva bude sahat jen po geografické hranice a ani o milimetr dál, přirozeně s výjimkou Karla Gotta.

Hudebník nezajímá ani starší manžele, kteří podzim života zpestřili výletem do Španěl. Pro úplnost musím dodat, že u našeho velkého stolu sedí i jeden Asiat a Američan, kteří nerozumějí vůbec ničemu z toho, o čem se mluví, ale smějí se pro jistotu také.

Zajímavé odpoledne se postupem času i vlivem rudého španělského vína překulilo do příjemného večera. Takto jsem si odložený let vždycky představoval a děkuji za něj tomu, kdo řídí počasí nebo se stará či spíš nestará o letadla španělské společnosti.

Z Madridu a Varšavy Martin Dorazín, Český rozhlas.