Spíš než kyberútoky ohrožuje vědecká data lidský faktor. Proč se z vědce stane špion?

Podařilo se vám už usvědčit nějaké vědce?

V Estonsku jsme měli zatím dva případy lidí usvědčených z vědecké špionáže. Byli to výzkumníci. Jeden z nich byl estonským občanem a naverbovaly ho cizí tajné služby. Dostal za úkol shromažďovat výzkumná data a informace – a nebyly to ani utajované informace. Nepotřeboval hackovat databáze, jenom mu stačilo je najít.

Čtěte také

Autoritářské země se snaží zneužít výzkumná data ze světových univerzit. Hrozeb je hned několik druhů

Je to tak, že si špioni vytipovávají konkrétní odborníky psychologicky? Když vás v malé zemi, jako je Česko nebo Estonsko, osloví ke spolupráci někdo z vědecké velmoci, z Číny, tak to člověku lichotí…

No, vědce motivuje hodně věcí. Některé výzkumníky k bádání táhne jednoduše to, že milují svoje výzkumné téma. Potřebují pro něj ale získat financování, a tak se ucházejí o podporu, o granty. Na druhou stranu už vidím, že jsou do určité míry opatrní. Mají povědomí o tom, že se je i tímhle způsobem snaží získat cizí tajné služby.

Víte něco o motivech těch vědců, kteří byli usvědčeni ze špionáže?

Jeden z nich byl respektovaný profesor, uznávaný i na západních univerzitách. Měl poměrně liberální názory, byl kritický k ruské geopolitice. Bylo to docela překvapení pro spoustu jeho kolegů, když byl odhalen jako špion. Všichni říkali: Jak to, vždyť byl přece k Rusku kritický?

Není úplně jasné, jaký měl motiv. Nejde jen o to, že si tím člověk vyslouží dobré granty, je v tom spousta složitostí.

Kyberbezpečnost začalo NATO více řešit v roce 2007|foto:Jana Magdoňová, Český rozhlas, Český rozhlas

Z minulosti známe příběhy vědců, kteří si ani neuvědomovali, že jejich práci může někdo zneužít – dynamit, jaderné experimenty… Daří se to v současnosti včas rozpoznávat?

To, co jste uvedl, jsou takzvané předměty dvojího využití. Jejich výzkum je v Evropské unii regulovaný. Jakmile máte technologickou novinku, hádejte, co se stane – vzápětí se ji někdo snaží zneužít. Nemůžeme tak předejít úplně všemu, ale musíme se o to co nejvíc snažit.

Musíme mít rozumnou regulaci a identifikaci těchto předmětů – všeho, co představuje riziko pro národní bezpečnost. Vojenské riziko, ekonomické riziko, možná i ohrožení lidských práv. Odpovědnost za to nese vedení univerzit. Minimálně na univerzitách tak podporují vědce v tom, aby o těchto věcech přemýšleli.

Čtěte také

„Čína je příliš důležitá, abychom ji ignorovali. Ale když s ní spolupracujeme, máme oči otevřené,“ říká Glenn Tiffert, odborník na Čínu

Jak těžké je postihovat špionáž, třeba když nešlo o citlivé nebo chráněné informace?

V mezinárodním právu špionáž nic výslovně nezakazuje. Je to v legislativě jednotlivých zemí, kde určitě najdete pár paragrafů, které definují špionáž jako nežádoucí a trestnou. Kdežto když se podíváte na vztahy mezi státy, v podstatě akceptují, že všichni špehují.

Nikomu se to samozřejmě nechce měnit, takže nemůžeme postihovat za špionáž státy, ale jen jednotlivce. Když je chytíme, tak mají co do činění se státní spravedlností.

Nemůžeme tedy změnit systém. Jak ale v takovém případě spolupracovat s lidmi ze zemí, o kterých se ví, že špehují vědu v cizině?

Jako vědkyně jsem určitě pro spolupráci. Je to jediný způsob, jak dosáhnout lepšího pokroku. Je opravdu těžké nacházet rovnováhu v tom, do jaké míry spolupráci omezit dobrovolně nebo nařízením shora, abychom zároveň nepřišli o prospěch, který to přináší. Abychom si nedali vlastní gól tím, že úplně spálíme mosty. Jde o to, jak navigovat mezi různými pro a proti.