Sledování e-sportu přináší více dopaminu než koukat na fotbal, popisuje ředitel profesionálního klubu

Včera jsem se dívala, co se děje ve vašem sportu a jak to vlastně vypadá, abych pochopila, jestli se chci na něco takového dívat. A viděla jsem v některých případech obří haly plné fanoušků. Co velkého jste vy v e-sportu zažil?

Měl jsem příležitost nakouknout do tohoto profesionálního pole hraní i jako hráč. Můj největší je z akce v Londýně, kdy jsem se s jedním týmem kvalifikoval až do finále jedné soutěže ve hře League of legends, to je moje srdcová záležitost.

Čtěte také

Digitální sportovci. Fenomén e-sportu v Česku

A dostali jsme se do arény Wembley, ne přímo do toho obrovského fotbalového stadionu, ale i tak tam bylo 4 až 5 tisíc lidí. Hala byla naplněná k prasknutí a byla tam skutečně cítit vášeň lidí, kteří se upřímně přišli bavit a že skutečně tu hru hltají. I když máme na podiu protihluková sluchátka, i tak jsem cítil, jak lidé vlastně pumpují energií a sledují každý klik myši.

Jak se u toho cítí ten gamer, hráč? Jste uprostřed na nějakém jevišti, máte počítače, herní konzole, sluchátka na uších, takže asi moc neslyšíte řvaní okolo a hrajete. A okolo vás jsou 4 tisíce lidí, kteří vás nějakým způsobem tlačí. Jak dlouho se hraje a jak se v takovou chvíli dokážete soustředit?

Je to takový koncert. My jsme hráči, kteří jsou na jevišti. Performujeme pro ostatní lidi, kteří přišli sledovat náš um.

A pak je tam nějaký komentátor. Jak se takový sport komentuje?

Velice vášnivě. Řekl bych, že je to komentování ještě více emoční než v tradičním sportu.

Tam se toho taky víc děje. Je to tak?

Ano. To je to, co v e-sportech hledám. Přináší mi zajímavé momenty v mnohem rychlejší frekvenci, než kterou nacházím třeba ve fotbale, i když ho miluji. Například 90minutový fotbalový zápas má přibližně 10 zajímavých okamžiků. A v těchto hrách je jich během třiceti minut třeba 10, 15, 20 v obrovské frekvenci. A to si myslím je to, co lidi baví. Takový rychlejší přísun dopaminu, nebo lepším termínem – zábavy.

Jak moderátor dostane diváky do varu?

Hodně tomu určitě pomáhá hra samotná. Kouzlo těch her je v tom, že jsou velice snadno pochopitelné. Můžu položit příklad z vlastní rodiny – když jsem vzal mámu na tyto eventy, i když ty hry nikdy nehrála ani neviděla, dokázala hned pochopit, že toto jsou panáčci, co se snaží porazit tyto panáčky, a tamto mají zničit.

Pavel Klaban, sportovní ředitel klubu Entropiq|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Takže jednoduchost her pomáhá moderátorům navodit atmosféru, která společně vytváří tu jiskru. Moderátor už je skutečně potom jen takový převozník emocí v lepším verbálním projevu.

Takže když vezmu nejslavnější hru, což je Counter Strike, střílečka. Tam máme teroristy, kteří se snaží někam umístit bombu, a pak máme „good guys“, ty dobré postavy, kteří se to celé snaží zachránit. A moderátor komentuje bondovku...

Víceméně ano. Ať je to jakákoliv hra, jsou tam rozdílné mapy, na kterých se hraje, aby to vždycky bylo něčím zvláštní. A samozřejmě ti nejlepší z nejlepších tam vidí různé strategické záležitosti, co normální fanoušek nevidí. Ale v principu tam jde pět proti dalším pěti, jeden se snaží demoliční zařízení položit, druhý zneškodnit.

V principu je to jednoduché. No a když přijdou situace, kde se dostane hráč do oslabení třeba jeden proti třem, najednou udělá obrovský „play“ a všechny tři porazí sám, je to jako když Lionel Messi udělá kličku čtyřem obráncům. A přesně tak to lidé vnímají.

Jaký je průměrný věk profesionálních hráčů? Jak probíhá jejich trénink? Proč mají trenéry, nutriční poradce a kdo jim hlídá spánek? Poslechněte si celý rozhovor.