Skotským Edinburghem znějí už padesát let české dudy
Skotský Edinburgh je hlavní město whisky, mužů v sukních a dudáků. Dudy jsou zkrátka jedním ze symbolů Skotska. Hrají ve vojenských kapelách i po hospodách. Téměř s jistotou můžeme říct, že na české dudy hraje jen jeden jediný skotský dudák. Jmenuje se James Mc Donnald Reid a zanotovat na ně umí i českou klasiku.
„Žádnej neví, co jsou Domažlice, žádnej neví, co je to Taus….“ recituje text známé písně James Mc Donnald Reid a z jeho dud se line známá melodie. České dudy má troje a občas je vezme do hospod v Edinburghu, kde hraje.
Lidé Samozřejmě poznají, že to nejsou skotské dudy, to je jasné už na první pohled. I zvuk je jiný. Pro posluchače je to trochu exotika,“ směje se.
Unikát z Domažlic
V jeho bytě v centru Edinburghu visí po stěnách několik nástrojů, mezi nimi kralují dudy s chlupatým měchem a vyřezávanou kozí hlavou. Jejich původ je jasný.
„Jsou z Domažlic a mám je od roku 1968. Potom mám ještě dvě repliky staršího typu, který se vyráběl na Blatech. To je tam, jak je Tábor a Strakonice,“ říká zasvěceně James, sedmdesátník s bílými vousy.
Domažlické dudy vyrobil před půl stoletím speciálně pro něj dnes už legendární domažlický dud Jakub Konrady.
Staletá tradice
James Mc Donnald Reid prožil s tímto poněkud mečivým hudebním nástrojem celý život. Hraje na festivalech, na svatbách i pohřbech, v hospodách nebo jen tak na rohu ulice. Občas své posluchače zaskočí tím, že zahraje třeba českou písničku.
Do střední a východní Evropy se dostal poprvé ve svých dvaceti letech a tamní kultura jej zaujala. Na skotskou dudáckou tradici ale nedá dopustit.
„Tady mají dudy velkou tradici a jsou stále populární. Před 200 lety byli dudáci v Evropě většinou potulní muzikanti. Ve Skotsku to bylo jiné. Na západní vysočině byly celé dudácké klany – rodiny jako McDonald, McLeod a McLean,“ vyjmenovává.¨
Jejich nástroje vyráběli profesionálové, díky tomu byly standardizované a velmi kvalitní. Stejně jako jejich dudácké umění.
Dudy byly můj osud
James se na dudy učil hrát od svých devíti let a prý ho to opravdu bavilo. „Když mi bylo třináct, už jsem si ve hře dost věřil. Vyrůstal jsem v hodně tradiční rodině na vesnici a hudba byla všude kolem mě,“ vzpomíná.
Oproti klukům, kteří se začali učit hrát na dudy až v armádě, měl velkou výhodu. Zatímco oni se učili teprve jednotlivé tóny, James už jen piloval techniku.
„Když hraji na dudy, vždycky se najde nějaký turista, abych zahrál něco po něj. Lidé do Skotska velmi často přijíždějí s nejrůznějšími stereotypy, i co se týká hudby. Ty písně, co po mě chtějí, jsou často příšerné,“ směje se James.
Jako profesionál ovšem turistům většinou vyhoví. Ti se však nesmí divit, že místo dojáku o jezeře Loch Lomond si občas poslechnou něco o Domažlicích.
