Šaty z piva mě nejdřív trochu vyděsily, přiznává Aňa Geislerová. Chystá film o vztahu matky a postiženého syna

Jaké filmy jste už viděla?

Já jsem zatím samozřejmě neviděla téměř nic, nebudu lhát. Viděla jsem jediný film, včera světovou premiéru filmu Úsvit.

A nemám se vás ptát? Byl dobrý?

Zeptejte se klidně. Já gratuluji tvůrcům k úžasně odvedené práci a je to film světového formátu, jak se říká.

Čtěte také

Dělá nám problém respektovat jinakost druhých lidí, zamýšlí se Eliška Křenková. O čem je film Úsvit?

Na červeném koberci jste tady zářila v róbě, o které se mluvilo, mluví, a myslím, že ještě nějakou chvíli mluvit bude. V šatech vyrobených z piva. Byly to nádherné šaty, které vypadaly jako pivní pěna. Mělo to tak vypadat?

Ano. Tak to mělo vypadat, a tedy snad i vypadalo. Jsou to opravdu, šaty vyrobené z piva, ne z chmele.

Dostal módní návrhář Jakub Polanka od vás nějaké zadání, jak ty šaty mají vypadat, co máte ráda, jaké byste chtěla?

Ode mě ne. Samozřejmě, že jsme spolu zkoušeli, ale ta příprava, celá ta akce je obrovská a já jsem do toho vstoupila až v té závěrečné fázi. Celý ten vývoj a proces výroby mi ani není známý, jak to celé probíhalo. Ale vím, že piva bylo asi 300 litrů, ne-li víc. To máte 600 velkých piv.

A co se s tím přesně dělalo? Vím, že v tom figurují nějaké bakterie a vysušování a asi lisování a potom stříhání… Zkrátka nakonec z toho vznikla ne komplet látka, ale ty bublinky – ty fragmenty na těch šatech jsou opravdu z těch pivních puntíků, nebo jak jsem říkala já, z pivních hostí.

Jaký to je pocit, mít pivo na těle?

No jako pivo na těle zní dost děsivě – to se někdy stane takhle večer, když někdo zakopne a pak vás polije.

Na zahájení 57. ročníku MFF Karlovy Vary zazářila Anna Geislerová v šatech vyrobených z piva. Jejich autorem je návrháře Jakub Polanka|foto:Profimedia

Jaké jsou na dotek?

Šaty na dotek byly velice příjemné. A chci jenom ještě říct k tomu procesu, že když jsem byla oslovena, jestli bych šla na červený koberec v těch šatech z piva, tak mě to trošku nejdřív vyděsilo. Ale pak, když už jsem viděla jenom i ty prvotní mood boardy, tedy ne samotný návrh, tak byly krásné a strašně jakoby éterické a elegantní.

A říkám to furt dokola, že jsem se cítila hrozně poctěná a kdyby to byla nějaká jiná herečka, tak bych jí to strašně záviděla. Takže jsem z toho měla opravdu radost. Ale ten návrh dělal Jakub Polanka a jenom dílčí věci jsme řešili spolu, abych se v tom cítila a tak.

Takže vědci z Austrálie vytvořili materiál pro ty první pivní šaty na světě. Kde jsou teď a co s nimi bude dál? Už je nemáte?

Nemám, ale jsou vystavené v plzeňském pivním stanu, který je támhle. Jsou tam v takové vitríně. A na podzim by se měly vydražit pro Paraple.

Ale už jsem viděla vtipný příspěvek na Instagramu, kdy někdo vyfotil tu vitrínu – ty šaty jsou navlečené na takové opravdu bílé figuríně – a někdo pod to napsal: „Vary opravdu lidi poznamenají – Geislerka ve vitríně.“

Teď točíte film, který se jmenuje Karavan. Je to pět let, tuším, co jste dostala poprvé do rukou scénář. To byl tak dobrý, že jste si na něj vážně počkala takovou dobu?

Opravdu mám k tomuto filmu nějakou speciální vazbu, která se prohlubuje a prohlubuje. Poprvé to asi opravdu bylo před pěti lety, kdy jsem dostala ten scénář a byla jsem jím úplně fascinovaná. Protože tam rovnou byly scény… Scénáře se hrozně špatně čtou, člověk si to musí furt nějak představovat, jsou to jenom dialogy nebo nějaké popisy a musí se strašně soustředit. Ale toto mě úplně vtáhlo a jak vždycky říkám – jakmile se rozjedou obrazy, tak to funguje. A mě to vlastně i rovnou dojalo a strašně se mi to líbilo.

Vždycky, když mi někdo dá dobrý scénář, tak mám hroznou pokoru a vlastně nemůžu uvěřit, že mi to dali. Nejenom že si to můžu přečíst, ale že na tom můžu pracovat. A tak jsem to měla s tímto scénářem a postupně jsem odkládala termíny nebo posunovala vždycky do nejzazšího možného termínu jsem čekala, jestli teda letos točíme. Počkala jsem si a dobře jsem udělala.

Zároveň jsem se v průběhu toho stala koproducentem toho filmu, což mi zase dělá tu hlubší vazbu. A asi opravdu jsem ochotná udělat cokoliv.

Ve filmu Karavan hrajete maminku chlapce s hendikepem. Jeho casting mimochodem taky trval nějakou dobu a není to herec. Jak mu najednou šlo hrát hlavní roli?

Malý… no malý, ono už je mu patnáct a je to opravdu velký frajer a velký sportovec. David je kluk s Downovým syndromem, ale je prostě neuvěřitelnej. Je to jednak absolutní herec, je to boss, je to v podstatě režisér toho filmu a my všichni mu tam děláme jenom kompars.

Teď to zní tak, že točíme nějakou veselou komedii, ale my točíme opravdu třeba těžké věci, které se těžko dělají i profesionálním hercům, ale on je to absolutně schopný pochopit a rozlišovat, co už je hra a co ne. Hraje mnohem víc postiženého než reálně je, takže v tom filmu třeba vůbec nemluví, i když normálně mele furt.

Anna Geislerová hostem Hanky Shánělové v odpoledním festivalovém Filmžurnálu|foto:Martina Sedláková, Český rozhlas

Máme, musím říct, fakt krásný vztah. Já ho beru jako za svoje další dítě. Teď jsme se viděli i mimo natáčení, protože se nám normálně všem po něm stýská, celému štábu. Takže David je opravdu velikým štěstím, že se našel.

Bylo něco, co vás překvapilo na tom vztahu máma a dítě – na tom, jak on je závislý na ní, ale vlastně, pokud se nepletu, i ona na něm?

Tak já si myslím, že tento aspekt, to jsou všechny děti a všechny mámy. Ale dítěti s takovým postižením musí člověk věnovat opravdu veškerou a plnou pozornost neustále. Jako malému dítěti, které je najednou velké, patnáctileté, silné a plné energie. Takže to je i fyzicky strašně náročná věc. A i o tom ten film je, jak to člověka pohltí a jak z toho chce pryč a zároveň nemůže a tak dále. Je to vlastně hluboký ponor do mateřství.

Ale zase děti s tímto postižením jsou strašně nabíjející, takže vlastně být s nimi je v něčem strašně krásné. A nejenom že to bere energii, ale víc jí to dává. Takže já mu říkám, že je to náš jednorožec, že jsme našli jednorožce a máme to štěstí být s ním.

Jak mohou natáčení znepříjemnit komáři a proč nikdy nehrála princeznu v pohádce? Poslechněte si celý rozhovor s Aňou Geislerovou.