Rušit dostihy kvůli zraněným koním? „Co by se s nimi udělalo? Nejsou to koně pro děti,“ říká žokejka Martina Růžičková

Dostihový sport má plno příznivců, ale také mnoho odpůrců, kterým vadí zranění, nebo dokonce úmrtí koní. Na Velké pardubické je to téměř tradicí. Jak to berete vy?

Jsem moc ráda, že se na to ptáte a že se na to ptáte ženy, která koně opravdu miluje. Můj názor je takový, že lidé na to nemají správný pohled. Koně, kteří se zraní na dráze, jsou vidět, ale nikdo už nevidí to, že si kůň zlomí nohu ve výběhu, zavalí se v boxu, dostávají i koliky. Bojujeme za jejich životy a nikdo si nedovede představit, co s nimi prožíváme.

Pardubická je prostě vidět. Když se něco takového stane, tak je ve stáji strašný smutek, protože než se koně vychovají, je jim většinou 8 nebo 9 let. Jsou to starší koně a máme s nimi prožitý kus života. Je to daň za to, že se rodí další stovky, tisíce koní. Daně se platit prostě musí. I já jsem si vytáhla černého Petra, ale vím, že to tak chodí.

Kdyby se dostihy zrušily, utratí se? Co se s nimi udělá? To nejsou koně pro děti. Jsou to dostihoví koně a po celém světě jich jsou miliony. Je to smutné, je nám to líto, holky jsou ubrečené, chlapi jsou smutní, ale musíme jet dál, protože ve stájích na nás čekají další.

Říkala jste, že i vy jste si vytáhla černého Petra. Znamená to, že přímo pod vámi zemřel kůň? 

Přímo na Velké pardubické vinou jiného jezdce.

Jak dlouho se s tím člověk srovnává, než si na koně znovu sedne?

Naštěstí jsem potom otěhotněla a dcera mě z toho smutku vytáhla. Já jsem si toho koně totiž piplala od hříběte.

Jak dlouho trvalo, než jste si znovu sedla na koně?

To jsem si sedla asi hned, ale ženská si v sobě tu bolest nese. Bylo to nefér, protože se do toho dostihu dostal špatný jezdec.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas