Rusalka Nerusalka na belgickém jevišti

14. prosinec 2008
Rusalčin konec

Opera Antonína Dvořáka Rusalka patří ke klasickým dílům české vážné hudby. Vůbec poprvé se ji rozhodlo na své scéně uvést belgické národní divadlo La Monnaie. Operu nechalo nastudovat norským režisérem, který zvolil velmi netradiční pojetí pohádkového příběhu.

Věděl jsem už před premiérou, že Rusalka v La Monnaie má být velice avantgardní a moderní. Že pohádku nahradil příběh ze současnosti. To, co jsem ale nakonec viděl, předčilo všechna má očekávání. Ještě před samotným představením jsem naléhal na režiséra Stefana Herheima, aby mi vysvětlil, proč se rozhodl opustit příběh o vodní víle zamilované do prince a zklamané lidskou láskou. "Pro mne je realita mnohem zvláštnější a dobrodružnější než pohádka. Dvořákova a Kvapilova pohádka o starém vodníkovi v sobě skrývá také brutální, až existenciální téma. Musíme najít souvislost s realitou, abychom pohádku pochopili."

Začal jsem tušit, že se asi musím připravit na něco opravdu zvláštního. Ředitel divadla La Monnaie Peter De Caluwe mne ale ujišťoval: "Bude to opravdu kouzelný večer. Od začátku do konce. Jsem okouzlený z celého představení. Je to opravdu silný zážitek." Když se hlediště i lóže zaplnily a opona šla nahoru, objevily se na scéně místo jezera a lesa kulisy potemnělé ulice s barem a sexshopem. Pak přišla první rána. Rusalka je pouliční prostitutka. Vodník - muž pod pantoflem. Cizí kněžna jeho semetrická žena. Lesní žínky jsou lehké holky z baru odnaproti.

Slavnou árii Měsíčku na nebi hlubokém nezpívá Rusalka bledému kolu měsíce, ale světélkujícím talířům satelitních antén na stěnách domů. Asi nejkřiklavější na celém moderním pojetí Rusalky je, když svatební pochod Květiny bílé po cestě pějí na forbíně zpěvačky namaskované jako přestárlé kolegyně lehkých dívčin z baru s přehnaně velkými vycpanými zadky a na kostýmy našitými obrovskými ňadry, oblečené do rádoby sexy prádla.

Nejen v tomto případě, ale i na dalších místech opery slova zcela nekorespondovala s tím, co zpěváci na scéně dělali. Evidentně nejen oni, ale ani sám režisér netušili, o čem vlastně zpívají. Ale zkraťme to. Onen příběh z vykřičené čtvrti, který bruselské divadlo La Monnaie pojmenovalo Rusalka, končí utopený v krvi. Postavu, která zpívá árie prince, probodne vodník - alias sexuálně deprivovaný muž. Rusalku ubodá hejno jeptišek a cizí kněžnu ubije postava vodníka hasičskou sekerou.

A belgické obecenstvo tomu nadšeně tleská. Jak jsem si ale u několika diváků ověřil, kvůli neznalosti původní Rusalky žili v domnění, že viděli to, co Dvořák s Kvapilem opravdu napsali. "Předpokládám, že jsem viděl Rusalku. Alespoň tak to přece všem prezentují," odpověděl udiveně pan Denis.

"Bylo to jedno z nejlepších představení, která jsem kdy v tomto divadle viděl. Režijní pojetí je samozřejmě otázkou vkusu. Mně se to ale moc líbilo," obdivoval inscenaci Herman Engels - povoláním dirigent.

"Byla to velká show. Plná vizuálních efektů. Udělali na scéně úplně všechno, ale osobně si myslím, že tam toho z původní Rusalky mnoho nezůstalo," zhodnotila představení bývalá předsedkyně Unie belgického hudebního tisku Erna Metdepenninghenová.

Podle mého dostala Rusalka v belgickém hávu pořádně na frak. Ubohá Rusalka bledá. Třikrát běda.