Rudé trenky na Hradě byly jedním z nejlepších uměleckých děl u nás za sto let, tvrdí kritik Jan H. Vitvar

Jan H. Vitvar|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Proč lidi tolik dráždí konceptuální umění?

To je právě ono umění, kterému nikdo nerozumí. Stojí na myšlence a ne na tom, co je vidět. Dá se pod něj schovat cokoli.

Umění je myšlenka: Něco vás rozčiluje a vy jako umělec se snažíte na to vlastním specifickým způsobem upozornit. Vytváříte jazyk, který nikdo nepřehlédne – vlajka v nejvyšším bodě Prahy je nepřehlédnutelná.

Jsou rudé trenky nad Hradem umělecké dílo?

Jedno z našich nejlepších v posledních sto letech. A to, co se s nimi následně stalo, je ještě větším uměním, než sami autoři mohli domýšlet.

Roman Týc zaútočil na veřejný prostor a ukázal, jak protivník zareaguje. To, že Miloš Zeman trenky spálil a zakázal na Hrad chodit, je skvělé. Ještě zviditelnil problém, na který Ztohoven poukazovali: privatizace Pražského hradu.

Ještě dál než aktivistické umění jde například Marina Abramović, jejíž performance jsou na hranici sebepoškozování.

To je jeden z hraničních projevů v umění. V Česku jsme opatrní, východní tradice je drsnější. Marinu týrala její matka a ona se z té situace snažila dostat. Sebezraňující rituály se staly jejím vyjádřením.

Také si vyryla do těla pěticípou hvězdu. Proč se to nesnažíme pochopit a smeteme to ze stolu jako „nechutné“?

Vyvádí nás to z klidu, z přehledného světa. Umění nám ukazuje naši komfortní zónu a vytváří pravidla, která mohou společnost posouvat dál. Protože umělci jsou senzitivní, tak na některé věci upozorňují.

To, že si Petr Štembera na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vštěpoval do paže větvičky a udělal ze sebe jabloň, neznamená, že je blázen. Tímto gestem ukazoval, že umění znamená také dotknout se limitů vlastního těla nebo přemýšlet o tom, co je odvážné. A třeba se pak vzepřít systému.

Kolik uměleckých děl uklízečky omylem vyhodily? A kterému českému politikovi vadilo umění natolik, že nechal zrušit sponzorství galerie? Poslechněte si celý rozhovor.