Rozhovor s reportérem České televize Michalem Kubalem

Host (Michal Kubal): Dobrý den.

Moderátor (Martin Veselovský): Vy jste se, Michale, vrátil předevčírem z Iráku. Co jste vlastně v Bagdádu vyjma těch, toho natáčení reportáží a živých vstupů, dělali s kameramanem?

Host (Michal Kubal): Natáčeli jsme, dělali jsme živé vstupy, vyráběli reportáže, to zabralo šestnáct hodin denně. Takže kromě toho jsme jen spali a občas jedli, takže to byl veškery, opravdu veškerý náš čas, který jsme tam dělali.

Moderátor (Martin Veselovský): Ještě jste sem tam psal něco?

Host (Michal Kubal): Občas to bylo samozřejmě, ale to bylo po večerech a o přestávkách mezi, mezi jednotlivými vstupy třeba mezi Událostmi a Událostmi komentáři byly dvě hodiny, tak, tak jsme napsali článek. Nebo když...

Moderátor (Martin Veselovský): Jakým způsobem se dal odeslat ten článek, protože nešel tam internet?

Host (Michal Kubal): Musel jsem, musel jsem diktovat. Fungoval tam satelitní telefon, ale museli, přece jenom jsme se snažili to omezovat tu komunikaci po satelitu, protože Iráčané striktně omezovali jakoukoli technologii, kterou bylo možné se spojit s vnějším světem. Takže kromě toho, že jsme ten satelitní telefon dobývali od iráckých úřadů asi týden, aby nám ho vrátily.

Moderátor (Martin Veselovský): To byl váš satelitní telefon?

Host (Michal Kubal): To byl náš satelitní telefon. Ale, ale prostě Iráčané potřebovali nejdřív zkontrolovat, jestli to je opravdu satelitní telefon, jestli to je opravdu jenom telefon nebo jestli to je ještě něco jiného. Takže trvalo snad týden, než jsme ho dostali, než jsme ho dostali zpět. A i potom bylo velké omezení, v podstatě oficiálně povoleno bylo telefonovat pouze z ministerstva informací a, a nebylo povoleno odnikud odjinud. Ale, protože ministerstvo informací bylo jedním z možných cílů, pak se také stalo cílem spojeneckého bombardování, tak v noci tam nebyl skoro nikdo, takže jedinou možností, jak dělat vstupy do Událostí, bylo prostě vytáhnout telefon na hotelu, vytáhnout anténu, kterou jsme vždycky balili do igelitky. Vytáhnout ji v noci, vystrčit ji na balkon a natáhnout šňůru do, do pokoje a telefonovat z pokoje.

Moderátor (Martin Veselovský): Tak to evidentně vyšlo?

Host (Michal Kubal): Vyšlo to, vyšlo to naštěstí. Ale znali jsme několik kolegů nebo znali jsme příběhy několika kolegům, kterým to nevyšlo. Kteří tu anténu vytáhli a za pět minut měli, měli v pokoji agenty Irácké tajné služby, kteří jim zabavili telefon a dostali čtyřiadvacet hodin na to, aby odešli z Iráku. Takže měli jsme štěstí ne jenom v tomto.

Moderátor (Martin Veselovský): Mimochodem, měli Iráčané česky nebo člověka ovládajícího češtinu coby cenzora právě pro vás a pro vaše příspěvky?

Host (Michal Kubal): Ne, ne. To byla právě ta výhoda, kterou jsme měli, kterou si myslím, že jsme měli oproti ostatním. Zatímco třeba BBC nebo CNN byly opravdu ostře sledované, tak Česká televize měla tu výhodu, že nevím, jestli v Iráku určitě nebyl ve službách ministerstva informací člověk, který by ovládal češtinu. Takže ten režim jsme měli trochu volnější. Zatímco ostatní měli cenzuru jak na straně natáčení, to znamená omezení přístupu kamkoli. Prostě novináři se dostali jenom tam, kam, kam Iráčané chtěli. Tak měli i cenzuru na straně vysílání, to znamená, že museli vysílat pouze to, co bylo v souladu s oficiálními stanovisky nebo co příliš neodporovalo, co příliš se neodlišovalo od toho oficiálního stanoviska. My jsme v tom měli výhodu, že vlastně náš, že tím člověkem, který kontroloval ty naše výstupy, byl náš syrský překladatel, který byl jediným člověkem, kterého ministerstvo informací znalo. Který za sebe vzal tu odpovědnost za ty příspěvky, které jsme odesílali do České republiky. Takže jsme byli, díky tomu jsme byli schopni odvysílat třeba reportáže o tom, jak funguje irácká propaganda. O kultu osobnosti Saddáma Husajna. O tom, že jsou tam propastné rozdíly mezi většinou obyvatel a pak tou vyvolenou vrstvou, ke které patřili hlavně činitelé basistického režimu. Což všechno byly určitě reportáže, za které, kdyby se objevily v BBC, tak by byly určitě velké problémy.

Moderátor (Martin Veselovský): Nevyvolávalo to u kolegů právě třeba z BBC takovou jako lehkou závist, protože ta angličtina pro ně v podstatě byla v tu chvíli handicapem?

Host (Michal Kubal): My jsme to samozřejmě nikomu neříkali, že máme tento režim. Takže jsme si to opravdu nechávali pro sebe.

Moderátor (Martin Veselovský): Jak teď zpětně hodnotíte řekněme objektivitu a výpovědní hodnotu vašich reportáží a vstupů, hlavně z hlediska toho, že jste byli byť po takovýmhle dohledem, ale přece jenom pod dohledem ministerstva informací a vůbec Iráčanů?

Host (Michal Kubal): Samozřejmě ty, ta omezení byla velká. Jak už jsem říkal asi deset dnů jsme se nedostali na jiná místa, než které nám určilo irácké ministerstvo informací. Ale i během tohoto tuhého režimu prostě šlo najít nástroje, kterými šlo čelit té propagandě, kterými šlo najít cestu k nezávislé informaci. Samozřejmě bylo možné ve chvíli, kdy jsme se dostali na místo, kde se něco odehrálo, kde dopadla raketa, kdy jsme se dostali do, do nemocnice, kde nám ukazovali civilní oběti, tak šlo ověřit, jestli ty oběti opravdu byly civilní. Šlo ověřit následky výbuchu. V okamžiku, kdy nám ukazovali zničený americký tank v ulicích Bagdádu a tvrdili, že v něm zahynuli, zahynuli američtí vojáci, tak šlo ověřit nebo respektive šlo z toho, jak ten tank vypadal, měl dělovou hlaveň otočenou dozadu, měl vlečné zařízení, to jednoznačně ukazovalo, že Američané s ním potom ještě manipulovali, že ta posádka byla na živu. Stejně tak Iráčané tvrdili, že zničili zbytek té obrněné kolony, nikde jsme neviděli žádné další, žádné další věci. Takže prostě šlo najít tu cestu k těm nezávislým informacím.

Moderátor (Martin Veselovský): Bylo vůbec možné vyrazit z Bagdádu někam bez dohledu, že byste se sebrali a...

Host (Michal Kubal): Bylo, bylo. My jsme měli, kromě toho, že jsme měli tento volnější režim, tak jsme na začátku měli úplně unikátní příležitost, kterou myslím, že ostatní neměli a to bylo, že se nám podařilo vlastně dokončit akreditace a všechny potřebné papíry ve čtvrtek večer a v pátek je muslimský svátek, to znamená, že na ministerstvu nefungoval skoro nikdo. A my jsme tedy nedostali přiděleného toho v uvozovkách průvodce, to znamená člověka, který měl dohlížet na to, co natáčíme, kde natáčíme, s kým mluvíme a co nám kdo říká. A měli jsme vlastně další tři dny k dispozici úplnou volnost. To znamená, že jsme se dostali, dostali k lidem, natáčeli jsme přípravy na válku, natáčeli jsme vyrůstající, vyrůstající palebná postavení v ulicích Bagdádu. Dostali jsme se do některých rodin, dostali jsme se právě na místa, která byla spojená nebo která symbolizovala ty ekonomické rozdíly. Natáčeli jsme v autosalonu, kde prodávali luxusní, luxusní limuzíny, kde, který měl obrat miliony dolarů měsíčně. Takže to všechno byly věci, které, které jsme mohli využít, které jsme prostě, myslím, myslím, že jsme využili a že i to byly reportáže, které se nikde jinde neobjevily.

Moderátor (Martin Veselovský): No zvlášť, když máte takovou zkušenost, tak tady skrz televizní obrazovky to vypadalo, že Iráčané tedy irácký lid je takový doslova jaksi takový plastický, takový tvárný, protože se chová přesně podle toho, kdo je v tu chvíli u moci, buď Iráčané a nebo potom spojenci. Vypadalo to, jako kdyby sám téměř netrpěl žádným názorem.

Host (Michal Kubal): Tak to je asi obecná nemoc totalitních režimů. Přece jenom lidé se naučí být konformní, souhlasit s tím, co je oficiálním stanoviskem, to co je, to co se obecně hlásí. Je pravda, že to vypadalo někdy nechci říct směšně, ale tragikomicky v okamžiku. My jsme si z toho dělali trochu legraci, když jsme viděli iráckou propagandu, která spočívala v tom, že irácká televize shromáždila skupinku lidí, kteří drželi kalašnikovy, mávali s nimi a vykřikovali heslo ano Saddám Husajn. Tak jsme potom jenom řikali, že, že čekáme, kdy se objeví ano Bush a to se pak nakonec objevilo. Že kde kam chodili lidé, kteří nás považovali za součást amerických jednotek a říkali nám právě ano Bush a požadovali po nás propustky, aby mohli projít do nějaké, do nějakého, do jiné části města a podobně. Takže, takže opravdu ta tvárnost tam byla. Ale popravdě ono se není čemu divit, protože ten režim ty lidi zpracovával pětatřicet let a ten režim byl opravdu hodně tuhý.

Moderátor (Martin Veselovský): No dokážete vůbec odhadnout, protože tady se poměrně dosti diskutovalo a popravdě řečeno jaksi hlavně v médiích tady bylo znát určité zklamání z toho, že na jihu Iráku nejsou Američané a Britové vítáni jako spojenci jaksi obětím a tak dále. Tak, jestli se to dá vůbec nazvat osvobozením to, co se tam dělo?

Host (Michal Kubal): Já si myslim, že speciálně na tom jihu Iráku hrálo velkou roli negativní zkušenost z historie. V jednadevadesátém roce vyzval prezident Bush otec nynějšího amerického prezidenta v televizním projevu, aby se Iráčané zbavili tyranie. A právě Šíité na jihu to pochopili jako výzvu k povstání. Ale Saddám Husajn to zvládnul tak, že ačkoli v jednu chvíli kontroloval šest z osmnácti provincií v Iráku, tak nakonec obnovil svou moc v podstatě na většině území a to povstání brutálně potlačil. A Američané tenkrát dali od těch Šíitů ruce pryč, protože měli, měli podezření, že je podporuje íránský režim, který pro ně v té době představovat mnohem větší zlo, než Saddám Husajn. Takže podle mě hrála velmi negativní roli právě tato zkušenost a že lidé nechtěli zbytečně riskovat do té doby, než bude úplně jisté, že opravdu Saddám Husajn padl. Když jsem mluvil o tom režimu, tak prostě jeden příklad za všechny, jak, jak paranoidní stavy tam ti lidé zažívali. Někteří z nich tvrdili, že tato válka je v podstatě domluveným komportem mezi Saddámem Husajnem a Washingtonem. A že v podstatě jde o to, aby se projevili ti lidé, kteří nesouhlasí se Saddámem Husajnem, aby Saddám Husajn věděl o těch lidech, kteří s ním úplně nesouhlasí, aby se jich moh definitivně zbavit. To znamená, že Američané vyprovokovali tuto válku společně se Saddámem Husajnem, aby identifikovali antisaddámovskou opozici. Takže opravdu ta paranoia...

Moderátor (Martin Veselovský): Pravděpodobně už asi vždycky, vy jste tedy byl na místě, tak jste neviděl tu četnost, s kterou se ten záběr objevoval v různých agenturních zprávách a záběrech. Ale z toho bagdádského náměstí, kdy Američané strhávali tu sochu Saddáma Husajna, tak asi to pravděpodobně bude takový symbolický záběr už navždycky ohledně této války. Docela by mě zajímala realita, protože se vynořovaly různé takové, mám pocit, že i vy jste se jednou o tom zmínil, že tam byly jenom dvě stovky halasných Iráčanů a že to nebylo tak masové, jak to vypadalo?

Host (Michal Kubal): Tak to bylo, rozhodně to nebylo nějaké masové shromáždění. Ale musíme si uvědomit, že Bagdád v té době měl za sebou už první hodiny rabování, totálního chaosu v ulicích. Američané přijeli čerstvě a dá se, dá se předpokládat, že se tam shromáždili opravdu jenom lidé, kteří byli z bezprostředního okolí. My jsme tam viděli lidi, kteří tam jásali, ale viděli jsme taky hodně lidí, kteří, kteří měli slzy v očích. Kteří prostě, kterým bylo líto, že režim Saddáma Husajna končí. U některých to bylo proto, že byli jeho součástí, že prostě byli součástí toho režimu. U jiných to bylo proto, že prostě ne ve všem souhlasili se Saddámem Husajnem, ale ten režim představoval třicet let, třicet let jejich životů. Jinak samozřejmě ten, ten, to stržení té sochy asi bude symbolem. A je taky zajímavé, že to náměstí, které, na kterém, na kterém se to odehrávalo, vůbec nebylo jakoby centrem, centrem Bagdádu. Nebylo, nebylo tím hlavním náměstím. Ale stálo před hotelem Palestina, kde byla většina světových médií a v tomto sehrál informační věk svou roli, že prostě to se stalo tím symbolem proto, že to prostě bylo v televizi.

Moderátor (Martin Veselovský): S tímto tématem mě napadá další otázka, jestli vůbec bylo možno jaksi ukojit takovou tu touhu reportéra a vašeho kameramana natočit neotřelé záběry, sehnat informace, které nikdo nemá, tak vy jste si to samozřejmě užili zvlášť na začátku. Ale přece jenom, když se tam děly takovéhle věci, u kterých bylo nashromážděno spousta jiných kameramanů, tak není to trochu trýzní se tam taky k tomu davu přidat a natočit to?

Host (Michal Kubal): Byl velký problém ve chvíli, jak jsem říkal ve chvíli, kdy Iráčané určovali ten náš program. To znamená, že opravdu vyjely tři autobusy plné novinářů a teď nás odvezly na jedno místo, kde bylo řekněme padesát šedesát kameramanů, padesát fotografů. A tam byl velký problém natočit záběr, ve kterým by, ve kterém by nebyla žádná další kamera nebo fotograf. To bylo frustrující hlavně pro Petra. Je pravda, že i tady bylo hodně, bylo hodně fotografů, i tady bylo většina kamer. Ale ty záběry, které Petr natočil, tak slyšel jsem od mnoha lidí i ze zahraničí, přebírala to od nás Evropská vysílací unie, což je unie, která, která zajišťuje, která zastřešuje všechny, všechny veřejnoprávní televize v Evropě a přebírali od nás tyto obrázky a i lidé z této unie prostě říkali, že, že to jsou asi nejlepší obrázky, které kdy viděli z toho, z tohodle pádu. A zrovna ten den se nám povedly najít si další věci. Natočili jsme prázdné pozice irácké armády opuštěné, kde zůstaly po vojácích i kanady, zůstaly po nich uniformy. Natočili jsme zásah proti člověku, který viditelně někde během toho rabování ukradl autobus a ten autobus prostě se mu vypnul motor před americkým tankem. A Američané, kteří měli samozřejmě velký strach, měli negativní zkušenosti se sebevražednými útočníky, velmi tvrdě zasáhli proti tomuto člověku. Tak i to jsme měli v té reportáži. Měli jsme, měli jsme zásah amerických, americké námořní pěchoty, která chránila, chránila centrum OSN, které se stalo obětí rabování právě před lidmi, kteří tam přicházeli dál rabovat. Takže myslím, že některé věci se nám docela povedly. A i z reakcí, které jsme měly nejenom, nejenom z České republiky, ale i ze zahraničí bylo vidět, že i v této chvíli, kdy tam prostě bylo spousta kamer, kdy většina z nich se prostě soustředila na to, co se tam děje, tak se nám podařilo udělat věci, které se jinde neobjevily.

Moderátor (Martin Veselovský): Podařilo se vám něco neudělat? Nebo nepodařilo se vám něco?

Host (Michal Kubal): Nepodařilo se nám spousta věcí. Samozřejmě to je spíš, spíš je to, novinářská práce je o tom, co se podaří udělat. Jako vždycky, vždycky je někde někdo, kdo je jenom sám. Samozřejmě hlavně arabské televize měly, měly výborné kontakty během bombardování. Prostě byly na místech, kam my jsme se dostávali o hodinu později prostě. A oni tam byly ve chvíli, měli výborně kontakty, měly prostě skvělé informace. Takže oni se tam skutečně dostaly pár minut poté, co někde dopadla raketa. Měly záběry, opravdu brutální záběry, které nevím, jestli by se vůbec v západních televizích odvysílaly, ale v těch arabských televizích je přece jenom jiná kultura. Ty, ty, ta etická měřítka jsou, jsou přece jenom někde jinde. Takže, takže třeba toto se nám nepovedlo. No ale je otázka, jestli, jestli to je nepovedlo nebo jestli prostě skutečně by se to pak ve vysílání objevilo.

Moderátor (Martin Veselovský): Přivezl jste si s sebou nějaké návyky z té doby, kterých se tady zbavujete?

Host (Michal Kubal): Návyky možná, možná ani ne. Ale trvala aklimatizace i aklimatizace na civilní život, protože jsme strávili další dva dny, dva dny v Amánu v Jordánsku. Tak, když jsme vyjeli do města, tak mi přišlo úplně nepatřičné, že tam projíždějí auta, že ulice jsou plné lidí, jsou plné obchody, na což si člověk odvykne. Tam vlastně ten Bagdád jednadvacet dní nebo ty tři týdny, které jsme tam strávili, byl skoro prázdné město. Občas se tam otevřely nějaké obchody, tržnice tam fungovaly, občas jezdila auta. Ale, že by tam byl, že by tam byl prostě nějaký život, to ne. Tak to je věc, která mě zarazila. Samozřejmě ty návyky se, ty návyky se spíš aktivují ve chvíli, kdy je člověk v té oblasti, kde si to, kdy je to nutné. A to byl právě jeden z důvodů, proč, proč jsem chtěl odjet. Protože potom co přišel vlastně jakoby ten zpravodajský vrchol, to znamená příjezd Američanů do Bagdádu, tak jsem se přistihl při tom, že mám vnitřní pocit, že už je všechno v pořádku, že už je všechno v klidu. Že už není potřeba dávat si ten pozor, jako jsme si dávali před tím. A to je právě to nejnebezpečnější období, kdy, kdy prostě to ohrožení života je největší, tak jsme se rozhodli, že prostě odjedeme.

Moderátor (Martin Veselovský): Tak je skvělé, že jste to přežili. Děkuju, že jste přišel, Michale a hodně si užijte dovolenou, jestli vás nějaká čeká.

Host (Michal Kubal): Děkuju za pozvání. Dík.

Moderátor (Martin Veselovský): První částí pořadu O kom se mluví vás provedl Martin Veselovský a mým hostem byl reportér České televize Michal Kubal. Ještě jednou dobré odpoledne. U mikrofonu je stále Martin Veselovský. Posloucháte druhou část pořadu O kom se mluví. Dvě telefonní čísla pro vás u rozhlasových přijímačů, ty linky jsou přímo sem do studia Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu 221 552 155 a 221 552 255. Hostem dnešního pořadu O kom se mluví byl reportér České televize Michal Kubal, který se vrátil předevčírem z iráckého Bagdádu. A dobré odpoledne přeji prvnímu z vás.

Telefonický názor: Dobrý den. Tady je Buchta Radek.

Moderátor (Martin Veselovský): Povídejte, Radku.

Telefonický názor: Já bych chtěl poděkovat Michalu Kubalovi za to, co vlastně všechno pro Českou televizi a pro lidi tady v České republice udělal. A také ho obdivuji, že vůbec se odhodlal do takovéhle země a do takovéhodle pustit něčeho.

Moderátor (Martin Veselovský): Dobře bude mu to vyřízeno, pane Buchto.

Telefonický názor: Jo? Děkuju vám, na shled.

Moderátor (Martin Veselovský): Na shledanou. Druhý telefonát. Dobré odpoledne. Halo?

Telefonický názor: Halo?

Moderátor (Martin Veselovský): Povídejte!

Telefonický názor: Dobrý den. No děkujeme panu Kubalovi za ty zprávy. Ale dneska hlásil rozhlas, že, že velvyslankyně v Kuvajtu jde s naší vojenskou nemocnicí do Iráku. Nevim, zda to patří do diplomatické služby tato horlivost. Děkuji.

Moderátor (Martin Veselovský): Na shledanou. Třetí telefonující. Dobré odpoledne.

Telefonický názor: Ztlum to!

Moderátor (Martin Veselovský): Povídejte. Jste v éteru.

Telefonický názor: Dobrý den Šimoníková.

Moderátor (Martin Veselovský): Ano povídejte.

Telefonický názor: Já bych se taky chtěla zapojit do diskuse. Já teda nevim, jestli je to v pořádku. Nebo takle, mně osobně se to nezdá, že by zrovna tam do té země měli jezdit naši novináři, respektive až přímo konkrétně do těch míst. To je tak můj názor. Ale můj osobní názor prosím pěkně. Děkuji vám. Na shledanou.

Moderátor (Martin Veselovský): Na shledanou. To byl názor paní Šimoníkové. Čtvrtý telefonující posluchač. Dobré odpoledne.

Telefonický názor: Dobrý den. Já bych chtěl pozdravit pana Michala Kubala.

Moderátor (Martin Veselovský): Ano.

Telefonický názor: A chci říct, že jsem naopak rád, že naši novináři do takovejchhle oblastí jezdí a že my máme možnost všechno todlencto, na všechno todlencto se podívat očima prostě našich lidí. A chtěl bych mu sklonit, vystřihnout mu velkou poklonu. A myslim si, že takovej člověk by si zasloužil nějaký vyznamenání, protože to je vopravdu hrdinskej čin. Děkuju mockrát.

Moderátor (Martin Veselovský): Vyřídíme. Na shledanou.

Telefonický názor: Na shledanou.

Moderátor (Martin Veselovský): Další telefonující posluchač. Dobrý den. Tady je pořad O kom se mluví.

Telefonický názor: Dobrý den.

Moderátor (Martin Veselovský): Dobrý den.

Telefonický názor: Tady Vítězslav. Prosim vás já mám trošku jinej názor. Já si myslim, že takovýdle referování, zašifrování o velice krutym režimu, kterej se dává v tom vašem objektivismu jakoby se komentovalo utkání nějakých zelených a modrých, není úplně dobrý a správný. To, že se povrchnímu posluchačstvu podává informace toho vražednýho režimu jako objektivní informace je špatně. Myslim, že úplně názorně to podal pan Kubal před časem, když podával velmi teda kuriózní reportáž z Columbie marxistických gerel vražedných a prezentoval je tam, jako ochránce lidských práv. Todle to teda, nad tím by se teda novináři měli zamyslet. A bylo to vidět i z komentování stanic CNN a BBC, to je myslim obrovskej problém. Děkuju vám. Na shledanou.

Moderátor (Martin Veselovský): Na shledanou. No a pojďme k poslednímu posluchači a jeho reakci na pořad O kom se mluví. Dobrý den.

Telefonický názor: Dobrý den.

Moderátor (Martin Veselovský): Povídejte.

Telefonický názor: Radek Pletitý. Já budu asi patřit k těm, který nepoděkujou panu Kubalovi. A to z toho důvodu, že to zpravodajství jsem za objektivní nepovažoval. Rétorika, místo státy, které přepadly, tak to byly spojenci. Ten chlapec Alí, který vlastně přišel o obě ruce, oba rodiče, sedm sourozenců a nakonec z toho je humanitární akce, kterou podporovali Američané. Já prostě si myslim, že novinář musí být objektivní a pokud objektivní není, ať tam radši nejezdí.

Moderátor (Martin Veselovský): Tak to byl, to byla poslední reakce na dnešní první část pořadu O kom se mluví, jehož hostem byl reportér České televize Michal Kubal, který se nedávno vrátil z iráckého Bagdádu. Děkuji vám za telefonáty a dále posloucháte Český rozhlas 1 Radiožurnál.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.