Rozhovor s Petrem Jahodou

Host (Petr Jahoda): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste nám ještě před vysíláním říkal - neříkejte dobrodruh, já to nemám rád. Já to na vás takhle prásku hned v úvodu. Vy dobrodruh jste, bezesporu. Proč to nemáte rád?

Host (Petr Jahoda): Protože dobrodruh nejsem. Já se na těch cestách snažím tomu dobrodružství vyhnout všude, kde to jde. Akorát problém je ten, že to skoro nikde nejde, tak si o mně lidi myslím, že jsem dobrodruh. Ale ...

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy prostě unikáte před dobrodružstvím k lidojedům, dalo by se to takhle říci?

Host (Petr Jahoda): No, tak jak chcete, no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Petr Jahoda se narodil 29. prosince 1963 v Brně, kde pobývá při krátkých návštěvách vlasti. Jinak neúnavně organizuje expedice k přírodním národům, do vysokých hor i za polární kruh. Jeho posledním velkým úspěchem byl výstup na nejvyšší horu Austrálie a Oceánie Karstensovu pyramidu, na jejímž vrcholu stanul spolu s horolezcem Miroslavem Cabanem. Publikuje v českých i zahraničních časopisech, natočil přes deset dokumentárních filmů, je autorem čtyř cestopisně etnografických knih. Nazí a divocí, Kanibalové z hor, S horským kolem na dno Afriky a velké fotopublikace Žijící lidé pravěku. Vyučený soustružník má pedagogiku, učil na učilišti ve Zbrojovce Brno. Je svobodný, bezdětný.

Moderátor (Naděžda Hávová): Prý jste si zamiloval kmen Pigmejů ve Středoafrické republice. Láska trvá?

Host (Petr Jahoda): Láska trvá, protože Pigmejové jsou nejmírumilovnějším národem, který jsem vůbec kdy poznal. A v jejich hodně omezeném slovníku naprosto chybí slovo pro válku. Když jsem se jich ptal, jak řeší takovéhle konflikty, když se třeba dva kmeny usadí na jednom území, tak se na mě udiveně dívali a říkají - no přece oba dva kmeny odejdou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak je složité se k Pigmejům dostat? Myslím tak, abyste je mohl mít rád, oblíbit si je, abyste je poznal?

Host (Petr Jahoda): Nemůžete k nim na pomezí Ugandy a Zairu, kde vlastně jsou Pigmejové takoví turističtí, opilí. Musíte skutečně až do Středoafrické republiky, nejlépe by samozřejmě bylo do oblasti Itury v Kongu, kde je studoval doktor Šebesta, ale ta je teď naprosto beznadějně uzavřená, dokonce jsem slyšel, že tam i vojáci loví Pigmeje coby potravu, coby jídlo. A zdůvodňují to tím, že vlastně oni nejsou lidé, takže osud Pigmejů v Itury je docela drsný, a je to také pro tu jejich mírumilovnost, protože oni skutečně nebojují. Kde je nejlépe je vidět dnes, tak je Středoafrická republika, což je už takové velké dobrodružství vůbec tam cestovat jako turista, protože já tam jezdím už asi tři roky, nebo čtyři roky, a zatím jsem neslyšel o jiných turistech, kteří by tam jezdili. Je to země neskutečně zkorumpovaná, vojáci, policie, loví bílé tváře za účelem poplatků, takže než projdete městem, tak se vám stane, že vás klidně během dne dvakrát, třikrát někde zavřou na policii, jenom tak proto, že máte dlouhý krok, nebo krátký krok, a že jste přešel ulici zleva doprava a máte chodit zprava doleva a tak dál, a tak dál. Ale v okamžiku, kdy se dostanete do lesa, tak to je to, na co jste se ptal, tam už jsou tihleti velmi přátelští Pigmejové, a když s nima zůstanete týden, 14 dní ve vesnici, tak si myslím, že to nejde, aby si je člověk nezamiloval.

Moderátor (Naděžda Hávová): Petře, jak se s nimi domlouváte, s Pigmeji? Máte tlumočníka?

Host (Petr Jahoda): S Pigmeji, to je zase složitý, protože Pigmejové, tam pořád platí otrokářský systém, takže každá vesnice Pigmejů má svého majitele. Tedy my do té vesnice jdeme s jejich majitelem, který hovoří francouzsky, a prostřednictvím něho se domlouváme s Pigmeji.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste pobýval v Etiopii, Keni, Namibii, znáte Siberut, ale zdá se, že magnetem je pro vás Nová Guinea. Mimochodem, liší se hodně ta část, která náleží k Indonésii, tedy Irendžaja, a Papua - Nová Guinea?

Host (Petr Jahoda): Liší se naprosto, protože už jenom tím, že Papua - Nová Guinea je samostatný stát zcela svobodný, kdežto ta papuánská část dříve nazývaná Irendžaja, dnes je to Papua - provincie Indonesia, tak ta je pořád pod správou Indonéské republiky, což není pro samotné Papuánce na jedné straně dobré, na druhé straně tam dneska proudí davy a davy Indonésanů, s čímž tam proudí také různé zboží a technické výdobytky a tak dál. Na druhé straně, dlouhou dobu ta východní část, vlastně Papua - Nová Guinea, byla mnohem civilizovanější a dalo by se říct, stále je civilizovanější, ale tam dochází peníze, kdežto ta méně civilizovaná část, ta indonéská, zase paradoxně je více civilizovaná v tuto chvíli, než Papua, tam už téměř všude fungují mobilní telefony, ale nikdo se tam nestará o tu civilizaci domorodců v pralese, jsou tam pouze misionáři, kteří velice těžko získávají vůbec povolení k tomu, aby tam mohli působit. A mám z toho tak trošku pocit, že Indonésie moc nemá zájem tady ty domorodce vzdělávat.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste měl to štěstí, že jste se dvakrát setkal s náčelníkem domorodých Kombajů. Kdo jsou, vůbec?

Host (Petr Jahoda): Kombajové jsou jedni ze stromových lidí, na Papui žijí vlastně několik kmenů stromových lidí. Nejznámější z nich jsou Korovajové a právě Kombajové. Ke Korovajům se jezdí už dlouhá léta, ke Kombajům jsme dlouhé roky byli vlastně jediní, komu se k nim podařilo pravidelně jezdit. A měli jsme to štěstí, že se mi podařilo teda setkat skutečně s největším náčelníkem všech Kombajů. Já to ještě řeknu takhle. Kombajové, to už jsou lidé, kteří jsou za hranicemi našeho chápání. To jsou lidé, kteří běžně používají kamenné nástroje, kostěné nože a kamenné sekery. Neznají jiný způsob lovu než lukem a šípem a vlastně oblékají se pouze do kostí, takže nosí dlouhé náhrdelníky ze psích zubů a na penisech nosí vlastně zobák ze zoborožce. Takže skutečně to, o čem, co maloval, vlastně, o čem psal Eduard Štorch a co maloval Zdeněk Burian, tak to je tam pořád, stále živé. Tady v téhleté části západní Papui.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jak si Petr Jahoda získal jejich srdce?

Host (Petr Jahoda): Těžko říct, jestli jsem si získal jejich srdce, ale ...

Moderátor (Vladimír Kroc): Možná, že je výhoda, že oni si nezískali vaše, doslova, protože traduje se, že se některých zlozvyků ještě úplně nezbavili.

Host (Petr Jahoda): Určitě nezbavili, konkrétně tyto dva kmeny stromových lidí, jsem na 99,9% přesvědčen o tom, že stále praktikují rituální kanibalismus. Mám o tom nějaké, řekněme, by se odborně řeklo svědecké výpovědi. Já jsem si ale nezískal jejich srdce, to bude asi hodně těžké, a to během těch krátkých pobytů dost dobře není možné, ale podařilo se mi za ty léta, co tam jezdíme, už tam jezdím téměř deset let, tak že jsem si získal jejich respekt, což je pro mě nesmírně cenné a neskutečně mi to tady při těch expedicích pomáhá. To, že jsem si získal jejich respekt, to se projevuje teprve poslední dva roky, takže po osmi letech, co tam jezdím, mě teprve začali brát jako člověka, který tady není poprvé a naposledy, ale který sem jezdí často a se kterým je dobré vycházet.

Moderátor (Naděžda Hávová): Petře, kolik oni tam tak mají návštěv z jiných civilizací, ročně?

Host (Petr Jahoda): No, budeme-li se bavit o Korovajích, tak řekněme, deset až dvacet návštěv ročně. Budeme-li se bavit o Kombajích, tak říkám, do loňského roku nebo do předloňského roku jsme byli vůbec jediní, kdo se dostal až na jejich území. Teďka mám informace o tom, že tam občas se dostanou, respektive dvakrát tam byla ještě nějaká jiná expediční skupina. My jsme tam teda loni byli třikrát, u Kombajů, ale vím, že během toho loňského roku tam byla jenom jedna jiná expediční skupina než my, a předloni tam byly dvě jiné skupiny.

Moderátor (Vladimír Kroc): Teď odhalíme jedno tajemství. Vám se de facto podařilo objevit málo známý kmen, kde lidé chodí úplně nazí. Byl jste tedy prvním zástupcem naší civilizace, který se setkal s těmito lidmi doby kamenné?

Host (Petr Jahoda): Nebyl. Nebyl jsem. Ti lidé jsou, takhle, já to řeknu tak, už se k nim dostali misionáři, takže už se tam začala ta civilizace projevovat taky. Já jsem o tomto kmeni nechtěl téměř hovořit, ale když už to padlo, je to velká zvláštnost na Nové Guinei, protože tito lidé chodí muži zcela nazí, ženy do té doby, než tam přišli misionáři, chodily také zcela nahé, což na Guinei nebylo nikde. Jediní, kdo chodili nazí muži, byli Asmaté, kteří jsou dnes plně civilizovaní. A je tam další taková velká zvláštnost, že tihleti muži nosí koteky, což je takový tykvovitý, tykvovité pouzdro na penis, ale tito muži ho nosí jenom ve svátečních příležitostech, jinak jsou nahatí. Má to tvar vejce a nosí je nasazené pouze na špičce penisu. Takže neviděl jsem nikde o tomto kmeni nic publikovaného, ani já o něm nehodlám cokoliv dál publikovat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Dobrá. Takže když se zeptám, čím ještě jsou pozoruhodní, tak už mě odkážete jinam, na jiný kmen, třeba? Nebudete o tom dál mluvit? Dobře, tak co vás napadá, když se potom vrátíte od těchto přírodních kmenů, které opravdu žijí z našeho pohledu velmi primitivně, a dozvíte se, že za ten půlrok, co jste tu nebyl, se třeba videohovory v mobilních telefonech stávají pomalu skutečností, že už vesmírná sonda k Plutu konečně odstartovala, že Írán je blízko výrobě atomové bomby? To se najednou musíte cítit jako zase v úplně jiném světě.

Host (Petr Jahoda): Těžko říct, kde se cítím doma, jestli tam, nebo tady. Ale oba dva ty světy mi vyhovují. Rád používám mobilní telefon, rád používám kapesní počítač, rád si nasypu věci do automatické pračky, takže oba dva ty světy mají něco proti. Nerad vidím, že už kdekterá země má atomovou bombu a podobné věci. Je to něco, čemu nerozumím, nerozumím tomu, proč tamti lidé přemýšlí o tom, jak přežít a my přemýšlíme o tom, jak se zabít.

Moderátor (Vladimír Kroc): A dokážete se vůbec vžít do toho, jak oni asi hledí na vás, když tam přijdete z té jiné civilizace?

Host (Petr Jahoda): Nedokážu. A to asi nedokáže nikdo z nás, jo. Je pravda, že jsou vesnice, kam nás nechtějí pustit dovnitř, takže do těch vesnic nejdeme, jsou vesnice, kde nás přijmou nepřátelsky a potom jsou přátelští. Naopak jsou vesnice, kde nás přijmou přátelsky a potom máme problémy, takže je to takové složité, ale každopádně snažím se ty lidi maximálně respektovat, to znamená i vlastně lidé, kteří jezdí se mnou, tak ví, že prostě když nám řeknou - do týhle vesnice ne, tak do týhle vesnice nepůjdem. To se nám stalo teď, když jsme byli vlastně u Kuruvajbatů, že měli nějakou velkou slavnost, konkrétně teda slavnost ságových červů, a věděli jsme, že tam do té vesnice nemůžeme přijít, no tak jsme ji obcházeli a zabralo nám to skoro o dva dny víc, aby jsme mohli obejít celé to svaté území, na které jsme nesměli v té době vstoupit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Asi bychom se měli zeptat, co to je za slavnost ...

Moderátor (Naděžda Hávová): Slavnost červů?

Moderátor (Vladimír Kroc): Ságových červů?

Host (Petr Jahoda): Slavnost ságových červů, Korovajové a Kombajové, vlastně jejich hlavním zdrojem bílkoviny jsou ságoví červi, což jsou červi velcí asi jako palec, takoví bílí, jako třešňový červ. A ti se právě rodí nebo vyrůstají v ságových palmách. A oni jednou za rok nebo jednou za dva až za tři roky dělají velkou slavnost ságových červů, která trvá měsíc až dva měsíce. A vlastně slouží k tomu, aby ti ságoví červi věděli, že se jich musí urodit hodně, že oni je potřebují a že je musí jíst, jinak že ...

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže to není něco jako zabíjačka na Moravě, to je rituál, jakýsi?

Host (Petr Jahoda): V podstatě je to něco jako dožínky, protože celá ta slavnost je o obrovském množství jídla, o tom, že se vlastně celou dobu jí, tancuje se, veselí se. Akorát jeden jediný člověk se toho neúčastní, ten může jenom ležet, toho všichni krmí, a z něj se po tom měsíci až dvou měsících stává taková troska právě proto, aby ti červi věděli, že jich musí být hodně, aby se tenhle člověk mohl zase vrátit do normálního života.

Moderátor (Naděžda Hávová): Petře, ochutnal jste červa?

Host (Petr Jahoda): Jistě, každý, kdo tam jede se mnou, i já jsem ochutnal červa. Já se přiznám, že dnes, my jsme dřív, když jsme začínali expedice, tak jsme si nevozili jídlo a byli jsme odkázáni na to, co nám domorodci dají. Dneska už jsme pohodlnější, takže si vozíme sušené maso a takové různé dobrůtky, takže už nepotřebujeme od nich to jídlo, takže tak se maximálně přikrmujeme tím ságem. Tak já už dneska červy nejím, ale samozřejmě, kdo tam se mnou jede, tak všichni chtějí ochutnat a zpravidla všichni ochutnají.

Moderátor (Vladimír Kroc): Naším dnešním hostem je cestovatel Petr Jahoda a povídáme si, zatím, o Nové Guinei a v povídání budeme samozřejmě v pořadu Dva na jednoho pokračovat po krátké písničce.

Moderátor (Naděžda Hávová): Cestovatel Petr Jahoda je dnes hostem pořadu Dva na jednoho.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mimochodem, vášnivý cyklista, když tam zazněl ten zvonek.

Moderátor (Naděžda Hávová): Petře, vystoupal jste na Kilimandžáro, vylezl na Matterhorn, Mont Blanc i Pik Lenina v Pamíru, který má přes sedm tisíc metrů. Jaký byl v tom srovnání výstup na nejvyšší horu Oceánie, Karstensovu pyramidu, která leží skoro na rovníku?

Host (Petr Jahoda): Já vás malinko opravím, ten Pik Lenina v Pamíru jsem organizoval, ale protože jsem byl líný, tak jsem se otočil v šesti tisících osmi stech metrech, čili tenhle vrchol jsem nevystoupil.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dvěstě metrů vám chybělo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale i to je vysoko.

Host (Petr Jahoda): Přibližně, ale pět kilometrů po rovině, a to se mi fakt nechtělo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak vysoká ta hora, na kterou jste teď vylezl, je?

Host (Petr Jahoda): Karstensova pyramida je 4884 metrů vysoká. Je to podle mého soudu nejkrásnější kopec vůbec na světě, který já jsem kdy viděl, a dlouho jsem si myslel, že nejkrásnější je Ruvenzory v Ugandě, ale není to pravda, Karstensova pyramida ...

Moderátor (Naděžda Hávová): Vypadá skutečně jako pyramida?

Host (Petr Jahoda): Vrchol vypadá jako třeba dvě pyramidy vedle sebe. Je pravda, že Karstens to viděl poprvé z moře a po Karstenstovi to vlastně bylo pojmenováno. Sám přesně nevím, proč se nazývá pyramidou, ale řekněme, je to takový vznešený název a ta hora sama o sobě je vznešená, takže se to k ní docela hodí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Možná, že ten samotný výstup už je oproti svízelům, které je třeba absolvovat cestou k hoře, hračkou. Jak složité je se k té Karstensově pyramidě přiblížit?

Host (Petr Jahoda): Nejsložitější, jak se k ní přiblížit, je získat povolení v Jakartě. Protože tohle povolení obnáší návštěvu na ředitelství policie, návštěvu na ředitelství tajné policie, což je na úrovni KGB, StB a FBI, takže to jsou takové prima instituce. Když jsem poprvé šel tedy na tuto instituci a ptal jsem se na hotelu na cestu, tak nejdřív kontrolovali, jestli mám všechno zaplaceno, pak mi poradili, jak se tam dostanu. Má za sebou tahleta policie skutečně takovou historii jako naše StB, že prostě lidé mizeli za bílého dne a tak dál. Takže to jsou první instituce a pak musíte oběhat asi dalších x povolení. My když jsme tam s Mirkem letěli, tak za mnou už bylo dva, nebo skoro tři roky příprav tady na tenhle kopec, vůbec hledání cesty k těm správným lidem, kteří to povolení vydávají. A i tak jsem letěl do Jakarty o týden dřív než Mirek, abych všechno vysháněl a teprve v okamžiku, kdy už jsem věděl, že to povolení budeme mít, tak jsem teprve volal Mirkovi, že teda může sednout na letadlo a letět za mnou a frčíme dál. Takže ...

Moderátor (Vladimír Kroc): Jenom, že vám skočím do řeči, teď připomenu, že Miroslav Caban kdysi byl také naším hostem a jenom chci říci, že kromě jiného vystoupal na Mount Everest. A teď si povídáme o výstupu na Karstensovu pyramidu.

Host (Petr Jahoda): Tak já řeknu, že kromě jiného teda je druhý člověk na světě, který zdolal sedm samic bez použití kyslíku, což je nádherné. Takže jsem měl velké štěstí, že s tímhle člověkem jsem mohl jít, nebo pro něj, vlastně, zařizovat tady tu Karstensovu pyramidu. No a když máte tohle všechno za sebou, tak vás to samé martyrium čeká vlastně na samotné Papui, kde musíte znovu oběhat spoustu institucí, abyste dostal povolení, na základě toho povolení z Jakarty, povolení přímo na Irianu, a zase se všechno ověřuje v Jakartě a tak dál, prostě strašné pakárny a pakárny a pakárny.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ono to všechno má svůj důvod, protože z toho vrcholu se vám naskytl dost nepěkný pohled na asi největší zlatý důl na světě, který ovšem patří americké těžební společnosti. To je asi ten hlavní důvod, proč musíte absolvovat to martyrium, úřednické, nebo ne?

Host (Petr Jahoda): Pravděpodobně ano. Já to samozřejmě nemám nikde ověřeno, ale předpokládám, že Freeport Indonesia je důvodem, proč je velmi těžké získat povolení k výstupu na Karstens, protože skutečně z vrcholu je vidět do toho obrovského jícnu, který je snad vidět i z družice. Takže tam ten problém zřejmě bude. No a když vás potom vysypou z letadla, tak začínají ty samé problémy, protože vysílačkami se ověřují všechny povolení, jestli jsou v pořádku a tak dál. Pak jsou problémy s nosiči, to je taková klasika známá z Himalájí a odevšad. A čeká vás asi šesti až osmidenní trek do Sněžných hor, což je nádherné hory na rovníku, přímo nesou jméno Snow Mountains. A ten trek začíná dole v údolí, za dešťů, brodí se řeky, leze se po kluzkých kládách, pak se vyjde na nádherné Cemballo plato, což, po kterém se jde zhruba tři dny, a to už je taková náhorní plošina ve výšce asi 3200 metrů až 3600 metrů, kde rostou ty obrovské stromové kapradiny, ale v takovém množství, jaké jsem to neviděl nikde jinde na světě. To jsou prostě nekonečné lesy dvou a čtyři metry vysokých kapradin. Tak tam, opravdu to je pravěk, tam jenom čekáte, kde někde za tím šutrem vystrčí hlavu ten dinosaurus a řekne - čau, už tady na vás čekám deset tisíc let.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste cestou domů potom relaxoval potápěním v Sulavezi. Podle vás to je nejkrásnější kout světa. Proč?

Host (Petr Jahoda): Bavíme se o severním Sulavezi, konkrétně o oblasti Manada, čili Bunakenu a případně Lambe Streit. Je to jedno z nejhezčích míst na světě, Lambe Streit je takzvaný Magdiving, čili černé potápění v sopečném písku, kde víceméně téměř chodíte po dně a hledáte tam ty malé živočichy. Já si tomu pro sebe říkám monster bay, protože tam všechny ty ryby, aby přežily, tak jsou šíleně, mají obrovské mimikry. Buďto vypadají jako korály nebo jsou tam chobotnice, které dělají takové mimikry, že vypadají jako leon fish. Prostě opravdu úžasní živočichové, takže tam já bych se uměl potápět klidně čtrnáct dní nebo tři týdny. Bohužel na to jsem měl pouze dva dny a to ještě mi někteří potápěči říkali, že to jako stačí den, jako aby člověk jenom viděl. No a potom samozřejmě oblast Bunakenu je pro mě naprosto nejbohatší oblast na ty obrovské želvy, na korálové, na útesové žraloky, kteří jsou hodní, kteří nekoušou. Jsou tam dugoni, což jsou savci vlastně dorůstající délky 4 až 5 nebo snad i 7 metrů. Měli jsme možnost asi na osmimetrovou vzdálenost jednoho z nich pozorovat, jak doslova tančil na písku vlastně v tý vodě. Jo, je tam nekonečné množství korálů, jako kdesi jsem se potápěl, to bylo snad na jižním Sulavezi, a tam byl národní park, který se jmenoval Coral Garden, a tohleto nebyla korálová zahrada, to byly korálové lány. Tam téměř neví, co to je poškozený korál, takže jako a potvrdili mi to, a je to takové místo, kde se schází fajnšmekři z celého světa, takže tam byli Holanďani, mám jako spoustu kamarádů za těch 14 dní po celém světě, v tuhletu chvíli, protože jsme si o lecčems uměli popovídat. A i co tam byli Australané, tak mi potvrdili, že Velký bariérový útes ani zdaleka není tak krásný jako tady tohleto místo. S tím, že teda na tom Velkém bariérovém útesu jsou některé místa, které jsou stejně pěkná, ale už člověk fakt musí vědět přesně, kam chce jet. A většinou jsou to místa drahá, s omezeným počtem návštěvníků.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže je to další úžasný svět, jiný než v jakém jsme zvyklí žít, i když tenhle je podvodní, o kterém mluvíte. Já bych se ještě na chviličku přece jenom vrátil na tu Novou Guineu, protože jedna věc mi vrtá hlavou. Když tam pobýváte ty dlouhé měsíce, na Nové Guinei, jak známo jsou nejnebezpečnější druhy malárie. Jak je možné se proti tomu bránit, když jste tam třeba půl roku a teď se tam zase za chvíli chystáte na další půlrok?

Host (Petr Jahoda): Tak já bych v první chvíli řekl, že malárie je démon, kterého démonizoval seriál Lvice Elsa. Malárie zdaleka není tak zákeřná. Je velmi nebezpečná v případě, že se neléčí. Ale pakliže ji léčíte, víte, jak ji léčit a dokážete ji včas rozpoznat, což není těžké ji včas rozpoznat, tak teď to bude znít možná nabubřele nebo blbě, ale opravdu pro mě je malárie méně nebezpečné onemocnění než chřipka nebo rýma. Protože chřipky nebo rýmy se zbavuju 14 dní, někdy i tři týdny, kdežto malárii umím vyléčit za nějakých osm až dvanáct hodin, do takového, když se dostávám do toho stavu, kdy můžu normálně fungovat. Samozřejmě, měl jsem malárii, protože když jsem tam půl roku, tak nemůžu používat profylaxi, takže léčím malárii stand by, což mi zase přijde lepší, protože ji poznám okamžitě, tím pádem ji okamžitě začnu léčit a víceméně se dá říct, že se nemusí projevit ani druhý, ani třetí záchvat. Takže malárie tam je, líbí se mi přístup lékařů, protože ne vždycky se mi ji podaří diagnostikovat, ale zrovna tu falsefarum, která je jedna z těch smrtelných malárií, jsem měl diagnostikovanou u lékaře na té východní straně, na Papui Nové Guinei, tak mi dal prášky a tak ze zdvořilosti jsem se ho teda ptal, jestli mám ještě přijít na kontrolu, on se na mě udiveně podíval a říkal - ne, proč, ty prášky fungují.

Moderátor (Naděžda Hávová): Petře, už jsme mluvili o tom, že jste navštívil spoustu méně známých civilizací, nejrůznějších domorodých kmenů. Vozíte jim nějaké dárky, když za nimi jedete? Protože předpokládám, že oni vás tam hostí, nebo rozhodně vás nechají ubytovat ve své vesnici.

Host (Petr Jahoda): Jsou to slušní lidé, tak nás vždycky pohostí, a my jsme taky slušní lidé, takže sice nevozíme dárků moc, ale všeobecný klíč, všeobecně známý klíč k otvírání dveří je tabák, takže téměř všude s sebou vozíme minimálně tabák.

Moderátor (Naděžda Hávová): Znají alkohol?

Host (Petr Jahoda): Alkohol neznají, aspoň tady tihleti nejprimitivnější domorodci, a my jim ho teda, sobě si ho vozíme, jim ho nedáváme. Protože jak známo, tito lidé neumí štěpit alkohol, takže by to dopadlo možná i katastrofálně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kam povede vaše další cesta?

Host (Petr Jahoda): Další cestu plánuji takový trošičku husarský kousek. Chtěl bych zkusit sjet Kilimandžáro na kole, ale je to všechno otázka peněz. Právě v této chvíli oslovuji nějaké sponzory a snažím se na to ty peníze získat. Známe to všichni, není to jednoduché, takže jestli se to podaří, tak buďto letos nebo příští rok na jaře bych rád sklouznul z toho Kilimandžára na kole.

Moderátor (Vladimír Kroc): Hostem pořadu Nad věcí byl dobrodruh, publicista ...

Moderátor (Naděžda Hávová): Dva na jednoho.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co jsem to řekl? Nad věcí?

Moderátor (Naděžda Hávová): Nad věcí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vážně? Dva na jednoho. Hlava Českého klubu cestovatelů Petr Jahoda, jehož snímky se dostaly nejenom do světových geografických magazínů, ale také do zeměpisné učebnice pro 6. třídy. Díky za rozhovor, na shledanou.

Host (Petr Jahoda): Taky děkuju, na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Děkujeme za vaši pozornost, děkují samozřejmě moderátoři pořadu Dva na jednoho Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. A přejeme vám dobrý poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.