Rozhovor s americkým novinářem válečného zpravodajství Peterem Arnettem

Moderátor (Vít Pohanka): Za Peterem Arnettem jsem se vydal do Uherského Hradiště, kde je v těchto dnech hostem letní filmové školy. Peter je z města Blaf v nejjižnější části Nového Zélandu. Zeptal jsem se ho nejprve, jak se, jako mladík z odlehlé části téhle ostrovní země, stal známým novinářem?

Host (Peter Arnett): Už relativně mladý jsem se rozhodl, že chci být novinářem. Můj starší bratr se stal novinářem a tenkrát bylo u nás ve městě velmi snadné začít psát pro místní noviny. Moc lidí tam nebydlelo a novinařina nebyla považovaná za nějak význačnou práci. Tak jsem začal pracovat pro místní noviny, které vycházely šestkrát týdně a zamiloval jsem se do té práce od chvíle, kdy jsem vešel do redakce. Byla to práce jako dělaná pro mě. Rád jsem komunikoval a seznamoval se s lidmi. Navíc pocházím z jihu Nového Zélandu a tenkrát byla taková tradice, že Novozélanďané cestovali po zemích britského společenství. Jezdili do Austrálie, Británie a Kanady a to se pro mě stalo takovou jízdenkou do dalšího života. Znal jsem jiné lidi, kteří se stali novináři a cestovali. A tak jsem si spočítal, že bych to mohl udělat stejně. Měl jsem velké štěstí, že jsem našel práci, kterou mám doopravdy rád a těší mě i po padesáti letech. Jsem vlastně štístko.

Moderátor (Vít Pohanka): To je o začátcích. Určitě jste ale musel projít nějakou přeměnou, než se z mladého novozélandského novináře pracujícího pro místní noviny stal v šedesátých letech válečný zpravodaj ve Vietnamu?

Host (Peter Arnett): Ta přeměna vlastně spočívala v tom, že jsem profesně rostl. Z místa sporťáka jsem se dostal k tomu, abych pokrýval politické dění a zločinnost na lokální úrovni. Jak jsem postupně dospíval a získával zkušenosti, přesel jsem do Welingtonu a pak do Austrálie a odtud do jihovýchodní Asie. Chtěj jsem se dostat do Londýna. Fleet Street byla tenkrát v padesátých letech centrem žurnalistiky jak britské, tak celého Commonwealthu. A slavná ulice dobrodružství Fleet Street, kde sídlily redakce všech významných novin. Daily Expres, Daily Mire, Times. Tam jsem se chtěl propracovat. Ale v jihovýchodní Asii jsem se začal setkávat s americkými novináři, americkými zájmy v Laosu, Kambodži a Vietnamu a začal jsem pracovat pro místní noviny publikované v angličtině v thajském Bangkoku, které vlastnil Američan. Seznámil jsem se s dalšími Američany a vedlo to k tomu, že jsem začal nejdřív externě spolupracovat s agenturou Esoucity Press a pak se stal jejím stálým zaměstnancem. V tom regionu jsem pak zůstal dalších patnáct let.

Moderátor (Vít Pohanka): Pullitzerovu cenu jste dostal v roce 1966 za zpravodajství z vietnamské války. Považujete své působení ve Vietnamu za nejdůležitější v životě bez ohledu na to, čeho jste dosáhl později v Iráku?

Host (Peter Arnett): Vietnam byl nejzajímavějším místem. V prvé řadě to byla válka, kterou jsme mohli pokrývat v její úplnosti. Mohli jsme trávit čtyřiadvacet hodin denně v akci u jednotek, mohli jsme být s jihovietnamskými představiteli. Dalo se cestovat vlastně všude po místech a komunitách, které měly pod kontrolou vláda, Američané nebo jejich spojenci. V průběhu války jsem také mohl několikrát navštívit severní komunistický Vietnam. Tenkrát bylo normální, že se tam člověk mohl třeba přes Laos dostat. V Pnompenu v Kambodži se bylo také možné setkat s představiteli severního Vietnamu. Do jisté míry se tak dá říct, že jste tenkrát mohl psát z pohledu obou stran. Ale co bylo hlavní, mohl jste se úplně ponořit do příběhu. Neexistovala cenzura, všechno dění bylo dramatické. Samozřejmě probíhala válka. Mohl jste vidět obrovské utrpení a rozsáhlé bitvy. Bylo to něco, na co nezapomenete. Něco, co změní váš život.

Moderátor (Vít Pohanka): Přeskočme teď na jiné téma. Mohl byste srovnat způsob, jakým novináři pracovali ve Vietnamu v šedesátých a v sedmdesátých letech s tím, jak přinášeli zpravodajství v Iráku v devadesátých letech a nyní počátkem jednadvacátého století? A teď se neptám na technický pokrok, na rychlost, s jakou se zpravodajství dostane k divákům nebo posluchačům. Ale na to, jak byla práce zpravodajů, pokud chtěli zůstat nestranní a podávat pravdivé informace, tenkrát a nyní odlišná?

Host (Peter Arnett): Obrovský rozdíl spočívá v tom, že ve Vietnamu neexistovala cenzura a mohl jste podávat zprávy o čemkoli, co jste věděl, že je pravdivé. Takže, když jste třeba věděl, že existuje nějaký případ korupce, který se týká jihovietnamské vlády, mohl jste o tom informovat. Pokud jste se dozvěděl o nějakém chybném rozhodnutí amerických vojáků, mohl jste o tom informovat. Když se nějaká bitva vyvíjela špatně, mohl jste o tom poslat zprávu. Musel jste si jenom dát pozor na to, aby jste informoval přesně. To bylo hlavní kritérium. Na přesnost byl kladen obrovský důraz. V tomhle směru neexistoval žádný kompromis. Takže na jednu stranu jste měl obrovskou volnost, ale pokud vám někdo prokázal, že jste byl nepřesný, znamenalo to vážný problém. V Iráku to bylo jiné. Když jste šel do Bagdádu, věděl jste, že o většině hlavních témat nemůžete informovat. Nemohl jste třeba z Iráku dělat nic o vojenských jednotkách a o lidských právech. Neumožnili by vám přístup prakticky k ničemu. Pokud jste promluvil na Iráčana, věděl jste, že neřekne nic negativního o Saddámu Husajnovi. To byl další faktor. Takže jste vlastně jel do Iráku, aby jste informoval o jejich pohledu na věc. Byla to vlastně reakce. Spojené státy chtěly jít do války se Saddámem Husajnem. Dobře, co si o tom myslí on? Až začne válka, jak to bude vypadat přímo na místě? Začne se podpora Saddáma Husajna zmenšovat? V tomhle smyslu to zpravodajství jenom reagovalo na něco, co se oficiálně dělo. Nedalo se nic iniciovat, vyhledávat vlastní témata. Na druhou stranu si myslím, že i takové informace byly důležité. Bylo důležité slyšet, jak bývalý ministr zahraničí a později premiér Tárik Azíz reaguje na hrozby Spojených států. Bylo důležité slyšet, co říkají o sankcích OSN a o tom, jak ty sankce fungují. Slyšet, co říkají cizinci v Iráku. Lidé z OSN a diplomaté. I když bylo jasné, že budou otevřeně mluvit jenom o informacích, které byly pro Irák pozitivní. Musel jste prostě věřit, že to, co děláte, má nějaký smysl. I když se z toho stala hra o to, kdo dostane rozhovor se Saddámem? Kdo bude první citovat Tárika Azíze? Nikdo ale nepředstíral, že se vám dostává úplný obrázek Iráku. Nedalo se mluvit o přesných informacích. Teď už ano. Ode dne, kdy Američané vstoupili do Bagdádu celá ta hra skončila. Ale předtím to byla zvláštní žurnalistika. Znamenalo to přetrpět týdny a týdny oficiální lhostejnosti, čekání na rozhovory. Znamenalo to, že jste musel třeba dvacetkrát požádat o rozhovor. Pokaždé slyšet ne a potom jeden rozhovor dostat. Znamenalo to třeba taky šestiměsíční čekání na vízum v Amánu, v Jordánsku, abyste se vůbec dostal do Iráku. To podstoupilo hodně lidí, ale vydržel jste to, protože Irák za to stál. Byl považován za dobré místo k získávání informací. Lidi to zajímalo. Cena, kterou jste za to musel zaplatit, byla, že jste měl omezené množství informací. Jenomže jedinou druhou možností bylo neposkytovat o Iráku žádné zpravodajství. CNN a další zpravodajské stanice a organizace se rozhodly, že takové zpravodajství nabízet budou a bylo to správné rozhodnutí, protože teď už toho víme o moc víc o tom, co se tam tenkrát dělo.

Moderátor (Vít Pohanka): Na vlnách Radiožurnálu posloucháte pořad O kom se mluví s americkým novinářem Peterem Arnettem, legendárním válečným zpravodajem. Přejděme teď k vašemu rozhovoru pro iráckou televizi, který způsobil tolik rozruchů a kvůli kterému s vámi přestaly spolupracovat stanice NBC, MSM PC a National Geografic, pro které jste letošní válku pokrýval. Proč jste se vůbec rozhodl, že ten rozhovor poskytnete?

Host (Peter Arnett): Dával jsem rozhovory všem ostatním stanicím. Stal jsem se z vlastního rozhodnutí komentátorem, tak proč ne? Byl jsem tvrdě kritizován a málem jsem ztratil práci už v průběhu první války v Iráku. Jednoduše proto, že jsem zůstal v Bagdádu. Představa amerického novináře, který by byl v táboře nepřítele, byla absolutně nepřijatelná. Já jsem ale říkal, že v době nových komunikačních technologií je svět jiný. Ptal jsem se, proč ne? Ať slyšíme, co říká druhá strana. A v průběhu té letošní války jsem si také řekl, proč ne? Jsou tu iráčtí diváci, tak proč bych k nim nepromluvil? Mluvil jsem se všemi ostatními.

Moderátor (Vít Pohanka): Byl jste kritizován hlavně za to, že jste v rozhovoru uvedl, že americká taktika vedení války selhala. Když se ale podívám do přepisů rozhovorů, tak na někoho může působit dojmem, že jste v něm chválil přístup irácké vlády k novinářům, aniž jste na to byl tázán. Dám vám příklad, cituji. Setkal jsem se se zdvořilostí a spoluprací vašeho lidu a ministerstva informací. Bylo to opravdu třeba říkat?

Host (Peter Arnett): Co je na tom špatného? Tak se chovali. Co je špatného na tom, když řeknu, že jsem se setkal se zdvořilostí? Máte snad dojem, že se třeba Severokorejci, kteří možná připravují jadernou bombu, chovají k novinářům brutálně? Když přijedete do Severní Koreje, jsou na vás lidé příjemní.

Moderátor (Vít Pohanka): A bylo na vás příjemné i ministerstvo informací?

Host (Peter Arnett): Kdyby nebyli příjemní, byl bych první, kdo by vám to řekl. A ještě něco vám řeknu. Ani jeden novinář nebyl zabit Iráčany. OK? Ani jeden. Iráčané, aspoň pokud vím, nezabili jediného novináře. V průběhu války překročilo několik skupin novinářů bojovou linii. Byly akreditováni u Američanů nebo u Britů. Když přešly na druhou stranu, Iráčané je vzali do Bagdádu. Uvěznili je? Ne. Ubytovali je v hotelu Palestina a řekli jim. Nemáte víza, tak tady musíte sedět a počkat, až vyřídíme vaše dokumenty. Seděly tam, popíjely pivo, používaly můj telefon. Všichni s nimi spolupracovali. Pak tam byla skupina šesti novinářů, kteří přijeli na padělaná víza. Zavřeli je na šest dnů. Potom je propustili. Nikdo jim neublížil. Mučili je? Bili je? Ne. A to byli lidé, kteří porušili pravidla. Co myslíte, že by se stalo, kdyby jste něco podobného udělal jako cizinec dneska v Bagdádu Američanům? Myslíte, že by vás plácali po ramenou? Ne. Byl by jste ve vězení na letišti a oni by se snažili zjistit, co jste tam ksakru dělal?

Moderátor (Vít Pohanka): Kvůli rozhovoru pro iráckou televizi jste nejenom ztratil práci, ale byl jste podroben i kruté kritice zejména ze strany konzervativního amerického tisku. Mám tady třeba sloupek publikovaný na internetových stránkách washingtonského konzervativního centra pro studium médií. Píší o vás velmi nelichotivě až urážlivě. Děláte si z toho něco?

Host (Peter Arnett): Je mi to fuk. Říkají takové věci od roku 1962, čtyřicet let. Spousta amerických novinářů je tomu vystavena. Tisíce. Je mi osmašedesát let, dělal jsem zpravodajství z jednadvaceti válek. Dostal jsem šedesát novinářských cen, včetně Emai, Pullitzerovy ceny a všech možných jiných. Směšné na tom je, že jsem dokázal v průběhu asi jedné hodiny vyvolat ve Spojených státech ohnivou smršť několika v podstatě nevinnými komentáři v irácké televizi. Nechám na vás, aby jste si z toho udělal obrázek o stavu americké žurnalistiky. Já se vracím zpátky do Bagdádu. Záleží mi na tom, co se stane s lidmi v Bagdádu. Nelíbí se mi, že tam třeba za posledních čtyřiadvacet hodin zemřelo pět Američanů. Znám v Iráku asi šest rodin. Každé z nich se v posledních třech nebo čtyřech týdnech nějak dotklo násilí, vraždy, zločiny a tak dále. Dělám si o tu zemi starost. A jestli tohle je cena, kterou za to musím zaplatit, tohle svinstvo od nějakého pravičáckého idiota, který nikdy v Iráku nebyl a nikdy tam ani nepojede, tak jí rád zaplatím.

Moderátor (Vít Pohanka): Řekl mi americký novinář Peter Arnett v Uherském Hradišti, kde je hostem letní filmové školy. Posloucháte pořad Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu O kom se mluví. Dnes s Vítem Pohankou. Pokračujeme za malou chvíli. Své názory můžete telefonovat na čísla 221 552 255 a 221 552 155. Opakuji 221 552 255 a 221 552 155. Na telefonu už teď máme prvního posluchače. Dobré časné odpoledne.

Telefonický názor: Dobré odpoledne. Posluchač Baldachýn. Tak já bych panu novináři vzkázal snad jediný, že když se mu tam líbí a má tam tolik přátelů v tom Iráku a v těchhle těch zemích toho obrovskýho zla, který se tady všude rozlejzá, tak ať si tam de bydlet, ať si tam žije a ať se tam vo ně stará. Nevobtěžuje nás. Já se cejtim těmadle těma Arabama a Muslima a timle tim zlem strašně ohroženej. Rozlejzá se to po celym světě, po Evropě. Klesá tady porodnost. Ať si zůstane v těch státech a tam někde takle kibicuje s těma svejma levicovejma postojema. Na shledanou.

Moderátor (Vít Pohanka): Asi bychom měli dodat, že Peter Arnett se do Iráku vrací a stále tam ještě působí a podává odtamtud stálé zpravodajství. A teď už druhý posluchač. Dobré odpoledne. Telefonický názor: Dobré odpoledne.

Moderátor (Vít Pohanka): S kým máme tu čest prosím a odkud?

Telefonický názor: Spílka, Třebíč. Pan Arnett mě skutečně okouzlil. Tak jednak si odporuje, protože napřed líčil, jak se tam k nim chovali. Dvacetkrát musel žádat a pak to hodnotí jaksi, že je to zdvořilý a příjemný přístup těch iráckých médií. A panu Arnettovi evidentně schází vlastní osobní zkušenost s totalitou, aby v ní žil pár let. Protože lidi, kteří se naučí jednat s novináři jako s jakousi jako jinou vrstvou, protože ví, že od nich musí něco očekávat a nechá se takhle opít rohlíkem, neměl by psát prostě do médií.

Moderátor (Vít Pohanka): Děkujeme. To byl názor z Třebíče. A pokračujeme dalším telefonátem. Kdo je na lince?

Telefonický názor: Dobrý den. Tady je to názor z Berouna. Já bych naopak chtěl panu Arnettovi poděkovat. Protože takové novináře je potřeba, kteří se nebojí napsat opravdu pravdu. A ne ty cenzurované zprávy, které posloucháme. Děkuji vám.

Moderátor (Vít Pohanka): Mohu se jenom zeptat, pardon...? Tak bohužel, posluchač nám položil. A poslechneme si další názor.

Telefonický názor: Dobrý den. Tady je Veselý, Žižkov, Praha 3. Prosím pěkně, já k těm prvním dvěma. To jsou přesně, přesně ti pravicoví idioti, co nadávaj panu Arnettovi v Americe. A já jenom jsem hrozně rád za tenhle ten rozhovor. A že teda vůbec někdo takovej se taky v Americe vyskytuje. Protože skutečně těch idiotů je tady spousta. Děkuju.

Moderátor (Vít Pohanka): Děkujeme. A další posluchač. Prosím? Máte slovo.

Telefonický názor: Halo?

Moderátor (Vít Pohanka): Ano. Slyšíme se. Jste ve vysílání.

Telefonický názor: Posluchač z Moravy. Já bych chtěl říct, že moc děkuju za tento názor a postoj tomuto panu novináři. Je to hrdina, klobouk dolů, když dokáže takhle pravdu říct a ne ji nechat zfalšovanou. Je to hrdina. Buďte zdráv.

Moderátor (Vít Pohanka): Mohu se jenom na něco...? Nemohu se zřejmě na nic zeptat. Takže si poslechneme další názor. Prosím? Dobré odpoledne.

Telefonický názor: Dobrý den. Tady Švarconová z Prahy. Já jsem jenom chtěla říct, že naprosto nesouhlasím a odsuzuji ty dva referáty toho prvního a druhýho toho řečníka. To je tak něco hnusnýho.

Moderátor (Vít Pohanka): Máte na mysli posluchače? Telefonáty posluchačů?

Telefonický názor: Ano. Promiňte ty posluchače. To je něco tak něco vodpornýho a nelidskýho, co řikaj o tom redaktorovi, že se nestyděj. Na shledanou.

Moderátor (Vít Pohanka): Děkujeme. To byl tedy opačný názor, než první dva posluchači. Prosím? Na telefonu máme dalšího posluchače. Máte slovo.

Telefonický názor: Dobrý den. Posluchač z Prahy. Já bych měl ten samej názor. Ty první dva posluchači, ty jsme právě zažili za bolševiků, který lezli komunistům do zadku a dneska jsou v čele tohodle státu a dál ho rozkrádaj. Nesouhlasím vůbec s nima. Pan Arnett má pravdu a jsem rád, že se proti Bushovi taky postaví.

Moderátor (Vít Pohanka): Děkuji.

Telefonický názor: Děkuji. Na shledanou.

Moderátor (Vít Pohanka): Děkujeme za váš názor. Prosím další posluchač. Máte slovo.

Telefonický názor: Surovec, Košíky. Já bych tomu panu novináři chtěl také poděkovat a měl by se u nás takový novinář objevit. Protože u nás novináři, který píšou, že žijeme v právním a demokratickém státě, tak asi píší o jiném státě. Protože já asi šest let tady bojuji s úředníky. Takže dá se říci, že vlastně žijeme v úřednickém...

Moderátor (Vít Pohanka): Máte tedy, pardon, máte tedy dojem, že čeští novináři jsou mnohem horší? Že prostě nepodávají informace tak, jak by měli?

Telefonický názor: No, já si myslím, že v současné době nežijeme nebo lépe řečeno žijeme v úřednickém a policejním státě, do které velmi zasahuje STB. A dneska se, mám ten pocit, že novináři se už začínají znova bát o těchto věcech mluvit. Já mám moc zkušeností, kdy mně byla rozbitá hlava. Kdy je proti vám je vykonstruované policií případy. A není možné se dovolat ani u ombudsmana. Takže já nevím, jak, jak novináři, jestli by o tom chtěli ať se ozvou ke mně a já a zveřejní to, co já říkám.

Moderátor (Vít Pohanka): Dobře.

Telefonický názor: Já toto všechno, co říkám, můžu doložit papíry. Jo? Dokumenty, kdy například mně byla rozbitá hlava a dva měsíce jsem marodil. A policejní rada zastaví trestní stíhání s tím, že nebyl spáchaný trestný čin. Dva měsíce jsem marodil.

Moderátor (Vít Pohanka): Dobře. Děkujeme za váš telefonát. Děkujeme za váš názor. A poprosím ještě alespoň jednoho posluchače o další názor.

Telefonický názor: Halo?

Moderátor (Vít Pohanka): Ano. Slyšíme se. Jste ve vysílání. Prosím.

Telefonický názor: Ano. Dobrý den. Tady je Urbanová, Praha. Já prosím vás hluboce smekám, hluboce smekám před tímto novinářem, který se neobává a dokáže říci pravdu. Nikdo nechce tvrdit, že v Iráku byly poměry nějak dobré a že tam netrpěli léta letoucí pod hrozným terorem. Ale na druhé straně je nutno říci do očí pravdu a nepoužívat nebo nepodlehnout cenzuře. A jestliže on si toto dovolí a správně poukáže na různé věci, tak jenom za to velký dík. A přeju mu štěstí, aby ještě přežil další válku a aby se nenechal Bushovským režimem nějakym způsobem ničit. Děkuji a gratuluju mu.

Moderátor (Vít Pohanka): Je dvanáct hodin pětapadesát minut a půl ještě minuty. Zbývá nám čas ještě na jeden názor na rozhovor s Peterem Arnettem, americkým zpravodajem a válečným novinářem. Prosím?

Telefonický názor: Dobré poledne.

Moderátor (Vít Pohanka): Dobré odpoledne.

Telefonický názor: Já bych, u telefonu...

Moderátor (Vít Pohanka): Pardon, můžu se zeptat na jméno a odkud telefonujete?

Telefonický názor: Ano, já vám je, já vám je, já vám je říkám. U telefonu je Leva. Já bych tu tečku udělal asi tak, že bych poděkoval pane moderátore vám, že jste tohoto novináře do tohoto vysílání dal. Takže to si myslím, že je dobře. Mám názor jako většina posluchačů. K tomu novinářovi smekám a pokud se týká těch prvních dvou, tak já osobně se domnívám, že jsou obětí toho minulýho režimu ať už vědomými nebo nevědomými. Takže já děkuju především vám, že jste ten pořad takle udělal. Díky.

Moderátor (Vít Pohanka):Takže to byl poslední telefonát. V dnešním pořadu O kom se mluví na vlnách Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu jsme prezentovali rozhovor s americkým novinářem, válečných zpravodajem Peterem Arnettem, nositelem Pullitzerovy ceny za zpravodajství z Vietnamu. Peter Arnett je také znám svým působením na stanici CNN a zpravodajstvím z Bagdádu z Iráku z obou válek, které v zálivu proběhly jak v devadesátých letech, tak počátkem tohoto nového století. Ode mne je to vše. Vít Pohanka se s vámi loučí. Za malou chvíli už tu budou zprávy.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.