Psychiatrička Jana Anna Uhrová: Měli bychom přibrzdit, nejsme poslední generace na Zemi

Čtěte také

Parky, stromy, dešťová voda – jak města bojují s klimatickými trendy? Nastiňuje architekt

Na podlouhlé zahradě Jany Uhrové stojíme po dvou letech. U pergoly ještě není rozkvetlá vistárie a chybí zahradní sprcha. „Ta se bude opravovat. Budeme dělat stříšky, abychom chytali dešťovou vodu. Teď ji sbíráme do barelu na zalívání zahrádky. Říkali jsme si, že je škoda nechat ji po betonu stéct,“ vysvětluje paní Uhrová.

S vodou v zelené konvici teď zalévá sazenice mrkve a ředkvičky. Že zahrada nemá tolik vláhy jako dřív, si všímá: „Loni bylo hodně sucho, to byly škraloupy na půdě.“

Nejsme poslední generace

V posledních letech se mluví o tom, že přichází klimatická změna, globální oteplování, sucho: „Určitě nad tím přemýšlím. Nevím, jestli se mě to už teď přímo dotýká, ale nejsme tady poslední generace. Byla bych ráda, kdyby se moje děti a vnuci napili vody a mohli si něco vypěstovat na zahradě,“ uvažuje.

Čtěte také

Zelenina z balkonu? O kompostování a komunitní zahrady je mezi Čechy stále větší zájem

Myslí si, že za to může člověk? „Myslím, že jo. A příroda to jednou vyřeší tak, že se budeme divit. Pokud člověk trochu nepřibrzdí a nezastaví se vývoji, nedopadne to dobře.“

Překotný vývoj nás šťastnými nedělá

Mnoho lidí trpí kvůli klimatické změně takzvaným environmentálním žalem. Mají ze situace špatné psychické stavy. „Já jim rozumím, není to dlouho, co jsem zažívala pocity frustrace,“ přiznává lékařka. Co proti tomu dělat? „Zpomalit. Mám pocit, že se pořád někam ženeme, potřebujeme víc a víc a stejně šťastnější nejsme,“ všímá si.

Co víc by ještě mohla dělat? Sbírá dešťovku, třídí odpad, používá ekologické prací prostředky. Vodu doma jí, muži a třem synům ohřívají solární panely na střeše, snaží se neplýtvat. Člověk by podle ní měl začít u sebe. Nehorší dopad na přírodu má podle ní lidská blbost.