Robert Mikoláš ve Dvaceti minutách Radiožurnálu

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Začíná Dvacet minut Radiožurnálu. Včera se z Filipín vrátil Robert Mikoláš. Dobré odpoledne.

Robert MIKOLÁŠ:
Dobré odpoledne.

Čtěte také

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Kolik máš hodin, Roberte, teď?

Robert MIKOLÁŠ:
Plus 7.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Plus 7 hodin.

Robert MIKOLÁŠ:
Snad neusnu.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Dobře, tak ... Já jsem celou dobu, co jsem tebe poslouchal v těch mnohdy vlastně ne úplně kvalitních telefonických vstupech, které jsi měl do vysílání Radiožurnálu, tak jsem si říkal, jak na místě, které podle fotografií a videozáběrů vypadá, že tam prostě není v podstatě nic, tak, jak je možno tam dělat novinářskou práci, ke které alespoň někdy potřebuješ například elektřinu?

Robert MIKOLÁŠ:
No, elektřina tam nebyla vůbec a i když samozřejmě omezeně, já jsem měl to štěstí, že hned po přistání v Taclobanu, vlastně v tom jednom z nejpostiženějších míst, kde také bylo letišťátko a přes něj šla především ta pomoc, možná z 99 %, odtud ji odvážela i americká letadla nebo americké vrtulníky dál, prostě pak to fungovalo jako překladiště, tak jsem tam přistál, už tam byly na místě speciální letecké jednotky, přišel jsem k jednomu důstojníkovi, toho jsem se vlastně zeptal, protože jsem potřeboval někam dát zavazadla a techniku, a tam skutečně nebylo nic, to letiště samotného, z něho byly pouze obvodové zdi a kde si vlastně uložit do bezpečí, aby člověk mohl dělat novinářskou práci a tak jsem se ho zeptal, jestli nějaká možnost je, a on říká no, tak zkuste to támhle, máme postavený stanový přístřešek velitelství za plochou a tak jsem tam došel. A pak už jako, že jsem tam poslán, že bych tam mohl dostat ten azyl, tak, když jsem tedy tam byl prý poslán, takže si tam můžu složit nejprve zavazadla a nakonec to skončilo, že jsem tam složil i hlavu. Ale k té elektřině zpátky. Oni měli generátor, který měli puštěný vždycky od 6 hodin večer do desáté hodiny, tedy večerní v tom velitelském stanu, aby oni sami tu svoji techniku si tam mohli nabít, takže já jsem se tam teda k nim připojil a mohl jsem mít k dispozici vlastně jak satelitní telefon, tak mobilní, ale prakticky přes ten mobil to nešlo, jenom přes ten satelitní.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Ta situace tak, jak jsi ji sledoval po těch několik dní, co jsi byl na místě, měla nějaký posun směrem k tomu, že by se třeba infrastruktura začala dávat víc dohromady?

Robert MIKOLÁŠ:
Co se týče toho přenosu samotného, tak ne. Ten mobilní signál byl potom na té porušené poničené věži, člověk teda musel jít nahoru, ale bylo to o tom ...

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Letištní věži.

Robert MIKOLÁŠ:
Letištní věži, ano, byla to prostě náhoda spíš a sázka do loterie, přesto se vysílat prostě nedalo a poslat SMSku asi třeba na třetí, na čtvrtý pokus jako ano, naplánovat si něco přes ten mobil, ale vysílání jenom přes ten satelitní telefon, jinak to nešlo. No, a co se týče samozřejmě, kořením žurnalistiky jsou reportáže a můžete mít 10 živých vstupů, ano, je to perfektní, je to bezvadné, ale prostě je potřeba poslat reportáž, takže tam musím říct, že mně pomohli kolegové z Fox News třeba nebo to byl televizní štáb, který se tam ocitl den a půl po mě a byl to štáb, který se tam ocitl díky tomu, že si mohl koupit helikoptéru, která je tam dopravila, to Český rozhlas těžko. Ale je to prostě, CNN tam letěla také speciálem, také si ho zaplatila, ale spousta novinářů z různých částí světa se tam vůbec nedostalo. Prostě já jsem se tam odtamtud dostával teď o víkendu a do té doby tam prostě nepřijeli, protože prostě to technicky nebylo možné, neměli třeba tolik peněz a když tam přijel štáb z Fox News, tak se tam prostě ocitl večer, přiletěl tím vrtulníkem a mohl už proto, že fungovaly ty generátory na naftu, na tom letiště, že prostě fungovalo osvětlení a mohla ta letadla s humanitární pomocí začít přistávat i v noci.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Takže i ti novináři mohli lépe pracovat?

Robert MIKOLÁŠ:
Mohli lépe pracovat. No, oni se tam ocitli prostě najednou ve tmě a viděli jediné světýlko, a to je zase možná odpověď na tvoji otázku, co se týče elektřiny, to bylo světýlko vycházející z toho, z toho přístřešku speciálních jednotek a oni tam přišli, jestli třeba taky by náhodou a teď tam viděli nás a říkali jé, novináři, my jsme z Fox News, já říkám výborně a člověk už se tam cítil trošku jako doma. Takže oni tam nakonec skončili taky, všichni jsme spali na zemi, ale aspoň pod nějakou celtou, ale spali, nespali, prostě to se spát jako nedalo, no. A díky nim vlastně jsem pak třeba posílal ty reportáže. Ono přes jejich satelit to spojení bylo lepší a jim se to natahovalo třeba 20 minut až půl půlhodiny, no, tak, když si mohlo Fox News dovolit zaplatit helikoptéru, tak poslali i reportáž.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
To je hezký, veřejnoprávní rozhlas vysílal z Filipín pomocí Fox News. Ještě jedna věc, a ta myslím napadne téměř každého a vlastně ta otázka se opakuje pokaždé, když jsou novináři na místech, kde proběhly nějaké opravdu masivní živelné katastrofy. Kde vidíš ten hlavní smysl toho, že novináři přijedou do nejpostiženější části Filipín a informují prostě po řadu dní odtamtud ten okolní svět?

Robert MIKOLÁŠ:
Je to hrozně důležité proto, aby to těm lidem pomohlo, protože samozřejmě ...

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Těm na místě?

Robert MIKOLÁŠ:
Těm na místě samozřejmě. Co si budem podívat, nejste v médiích, neexistujete, ta katastrofa by vlastně prošla bez nějakého povšimnutí a musím říci teda, že na začátku se objevilo to číslo přes 10 tisíc mrtvých, nakonec naštěstí jich snad bude méně, ale to nebylo podstatné, já jsem to říkal od začátku, to číslo není vůbec podstatné. A já, když jsem odjížděl o víkendu vlastně v neděli, když jsem odlítal, tak pořád se i ve filipínských médiích řešila čísla, ale o tom to není. Jako ta skutečně ta devastace je těžko představitelná, je to prostě jako, kdyby to bylo po vybombardování, po válce. Ti lidé tam skutečně přežívají. A to jsme v metropoli provinční, kde žije 220 tisíc lidí. Filipíny jsou sice chudá země, ale třeba konkrétně v Taclobanu začali se dostávat nahoru, nebyli to lidé, kteří by prostě spali na ulici, každý měl nějaký přístřešek, měl elektřinu, měl nějaké zázemí.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
A všechno bylo srovnáno se zemí.

Robert MIKOLÁŠ:
A nejednou nic, najednou nic. A o tom to je, že prostě ti lidi se nepostavili na nohy nijak a je potřeba o tom určitě informovat a přinášet ty reportáže a prostě stejně třeba mě na tomhle tom hrozně potěšilo, takový moment, že tam vlastně přijížděli japonští vojáci, a teď zase je to citlivé téma, vezměme si Filipíny, druhá světová válka, okupace velmi drsná a najednou strašně symbolicky konkrétně v tom Taclobanu, který se dokonce na několik týdnů stal hlavním městem Filipín na přelomu let 44, 45, a to z toho důvodu, že se tam vylodil nebo přistál McArthur, generál, který, když ho Japonci vlastně vyhnali z Filipín, tak on říkal já se vrátím. A on se vrátil, vrátil se přesně na tom Taclobanu a právě proto, že tam byl, tak se stalo toto město na chvíli jakousi metropolí celých Filipín. Je to vůbec první osvobozené město a odtamtud postupovaly ty jednotky společně filipínské a ...

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
A vyháněli Japonce.

Robert MIKOLÁŠ:
No, a teďka vlastně tam přijíždějí zpátky, americká letadlová loď George Washington, velice symbolicky, a stejně tak Japonci, dneska jsou to jak Filipíny, tak Japonsko významní spojenci Spojených států a prostě tohle to je dávno zapomenuto a dostávám se k tomu hlavnímu, Japonci před 2 lety Fukušima obrovská tragédie, tsunami smetla opět také desítky měst na pobřeží, něco podobného jako se stalo teď na Filipínách a oni říkají ano, my přijíždíme proto, protože tehdy Filipíny, i když třeba chudá země, nám pomohly a my jim to teď musíme vrátit, a to je prostě ten moment, který je určitě bezvadný. Na druhé straně mě hrozně zarazilo v tomhle směru, že Čína, obr ekonomický, tak poslala 100 tisíc dolarů jako pomoc a zase jenom proto, že tam jsou nějaké územní spory s Filipínami a po mezinárodním tlaku a hněvu ze všech stran, tak to zvýšila asi na jeden a čtvrt milionu, ale furt je to hrozně málo. Dokonce soukromí donátoři prostě z Číny dali mnohem víc. Takže to jsou takové momenty, které ... Ale určitě, bez té informovanosti by třeba ta pomoc žádná nepřišla.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Říká zatím ve Dvaceti minutách Radiožurnálu Robert Mikoláš, který strávil řadu dní na Filipínách jako zvláštní zpravodaj Českého rozhlasu. Ty jsi byl na mnoha místech už jako novinář, které byly zasaženy různými druhy a typy katastrof. Dokážeš si teď vybavit ten moment, kdy se otevřela dveře letadla na Taclobanu, na tom filipínském letišti a ty jsi vystoupil a poprvé jsi to viděl? Tak dokážeš si vybavit ten první moment?

Robert MIKOLÁŠ:
Cítil.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Bylo to cítit?

Robert MIKOLÁŠ:
Hm, bylo to cítit. Ten mrtvolný zápach prostě se tam linul, byl všudypřítomný, to bylo to první. A to druhé, to druhé prostě řev, brek, křik, prostě pláč těch stovek lidí, tisíců, které se tam prostě tlačily a volaly my chceme pryč, my chceme pryč odsud prostě do bezpečí, to zoufalství, které tam vlastně bylo. Ty lidi, jak se tlačili na tu bránu. To vlastně byly takové dva první momenty.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Jakým způsobem je vlastně zařízeno to, to samozřejmě evokuje mnohé jiné historické chvíle, kdy byli vojáci například Spojených států amerických nuceni nechat některé lidi na určitých místech a tak dále, bylo to vidět ve Vietnamu, v Korei v určitou chvíli, tak, jak je prostě zařízeno, aby ti lidé, kteří jsou v evidentní tísni, prostě neoblehli to letiště a nenutili ty přistávající transportní letadla k tomu, aby je odvezla?

Robert MIKOLÁŠ:
Musí být použita síla, no, od toho tam vlastně přiletěly ty speciální jednotky, které to střežily. Ono v jednu chvíli jsem byl právě svědkem toho, že přesně, oni říkali ano, jenom staří ranění lidé nejprve, prostě budou evakuováni. Potom jenom matky s těmi nejmenšími dětmi. Tak tam prostě záběry, jak otcové podávají přes ty ostnaté dráty nebo přes tu bránu vlastně to miminko nebo to plačící dítě prostě do náruče té matky a takhle jsou odtrženi, ale ta matka s tím dítětem samozřejmě odjíždí do bezpečí a takhle to oni brali, ale zase bylo to prostě na nějaké, ani tak losování, ale prostě tak postupně, postupně každý dostával nějaké číslo a ti ostatní, kteří prostě to neměli a teď viděli, že ten den je to poslední letadlo, které bude odlítat, tak prostě vtrhli na tu plochu, prostě to prorazili a běží k tomu letadlo, k tomu Herculesu. A teď co? Ti vojáci prostě museli nasadit, prostě tyčema je tlačili zpátky. Takže co by se stalo? Prostě všichni by se tam vrhli a nic, nikdo by neodletěl. Takže prostě je potřeba síla a oni potom vlastně rozestavěli hlídky už takhle na té příjezdové komunikaci k tomu letišti a pak to takhle museli nějakým způsobem filtrovat.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Nevím, jestli jsem si všiml úplně správně, ale tuším, že stanice BBC přinesla jako první ty informace o tom, že filipínské bezpečnostní složky v určitou chvíli začaly řekněme benevolentněji hledět na rabování, které se týkalo jídla, je to tak? Opravdu to byl řekněme oficiální přístup?

Robert MIKOLÁŠ:
To vám nikdo nerozhodne nebo neřekne.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Jasně.

Robert MIKOLÁŠ:
Ale ano, je to tak a ti vojáci to pak říkali, bavili jsme se o tom několikrát a v této souvislosti právě oni říkali nechápeme, jak někteří lidé tam vtrhli do prodejny nebo podniku jedné nejmenované tedy korejské elektronické firmy a prostě odnášeli si televizory, odnášeli si prostě elektroniku, tak to pak s tím, tak říkali v tomhle případě ne, takže tam už bylo nutné jako to rozehnat, použít tedy nebo demonstrovat sílu. Možná posluchači viděli některé ty záběry na fotografiích, skutečně někteří z těch rabujících měli v ruce pistoli. Ten fotograf, který udělal mimochodem teda, byl hodně asi odvážný, protože v takové chvíli, kdyby ho viděl, že ho fotí, tak co si budeme namlouvat. Ale to bylo opravdu jenom z kraje. Pak, když tam postupně najížděly další a další jednotky a i ti samotní Filipínci v těch postižených oblastech si oddechli, oddechli. Prostě vždycky říkají ano, my nejsme takoví, ale vždycky lidi jsou lidi, takže se najde, najde, najdou se takovéhle živly. Utekli tam třeba 3 vězni, tak, než je chytli, tak tam taky trošičku nahnali strach, občas se zdálky ozvala střelba, ale byli rádi, že prostě tam přijely posily. Nakonec jsem tam viděl obrněné transportéry, které tam dopravili a jezdily tam a na každé křižovatce byly a ti lidé sami se prostě cítili bezpečněji.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Jakým způsobem je vůbec možno se v takovou situaci postarat o lidské zdraví? Tys to poznal sám na sobě. Došlo tam k nějakému zranění a musím říct, že vzhledem k tomu, jak si říkal, co bylo cítit na tom místě a kolik vlastně tam bylo mrtvých těl rozkládajících se a tak dále, tak si myslím, že jakékoliv zranění v takové oblasti je prostě extrémně nepříjemné.

Robert MIKOLÁŠ:
Nepříjemné, určitě nebezpečné. Tak člověk taky musí extrémně asi reagovat. Ano, spálil jsem si nohu dost těžce o výfuk motorky, jediná možnost, jak tam jezdit, pokud mě zrovna třeba nevzalo nějaké vojenské auto někam, tak člověk to prostě musel nějakým způsobem vydesinfikovat, protože chodí opravdu v tom prostředí, které tam je a dezinfikovat alkoholem, to jinak nešlo a tam samozřejmě žádná hygiena a žádná voda prostě nic, pokud ležíte v tom přístřešku v noci, tak stejně neusnete jednak, protože tam je všude hluk, jednak to prostředí, které na vás nějakým způsobem působí, ten tlak potom, že spíte vlastně vedle přistávací dráhy, takže i kvůli tomu hluku to nejde, to není možné.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
To chápu.

Robert MIKOLÁŠ:
Ale spíš jde o to, že se vám honí všechno, ležíte jenom na zemi, prostě máte spacák a teď po vás leze ten hmyz, brouci všechny, který tam jsou, a teďka samozřejmě vedro, takže jste zpocený, nemůžete se nějak umýt. Prostě tak jsou to, jsou to podmínky, které tam jsou, ale zase ve srovnání s tím, ti lidé, vy odjedete jako novinář po týdnu, po 14 dnech, oni tam musí žít, že jo.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
To je jasné, to rozhodně ano. Pochopil jsem to správně, že tak, jak byla smetena v danou chvíli a na daném místě celá infrastruktura, týkalo se to i samotného řekněme systému zdravotní péče?

Robert MIKOLÁŠ:
No, ta úplně přestala fungovat a bohužel takovým tím tragickým příkladem byl případ člověka, který po týdnu vlastně zemřel. On byl ošetřen, ale prostě velmi ledabyle nebo nebyly žádné prostředky, on si zlomil nohu při tom tajfunu, při té vodě a co smetla vlastně jeho dům a řekneme obyčejná zlomenina, ale ona se mu tam dostala infekce, pak už nepomohlo ani to, že mu doktoři po týdnu, když vlastně zjistili, dorazily tam týmy chirurgů, specialistů, tak už ho prostě nezachránily, nezachránily mu nejenom nohu, ale prostě ten člověk umřel.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Stále posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. Dnes mluvím s Robertem Mikolášem, který strávil několik dní na Filipínách jako zvláštní zpravodaj Českého rozhlasu. Když jsem se díval na informace a na webové stránky českých humanitárních organizací, tak například Člověk v tísni se teď momentálně soustředí na situaci na menších filipínských ostrovech. Říkají, že ta situace místních je komplikovaná, protože ty menší ostrovy, tam byla smetena veškerá zásoba rýže, jídla a tak dále, výrobní prostředky jsou pryč a tak. Co z tvého pohledu je vlastně teď nejpotřebnější pro ty postižené oblasti?

Robert MIKOLÁŠ:
Aby ti lidé měli nějakou naději, aby skutečně viděli, že se něco děje, že dochází k nějaké obnově. Když pak jste na místě, tak si říkáte, že tohle už nejde obnovit, ale samozřejmě ti lidé nemají kam jít, takže tam je potřeba nějakým způsobem to vyklidit, vyčistit, proto třeba tam brzy začala vlastně, nebo začalo uklízení, odklízení trosek ze silnice, aby ta silnice byla průjezdná, aby se tam dál dokázala dostat jakoby pomoc a určitě je to boj dál s časem, protože to bude trvat několik let, ale ti lidi musí mít nějakou naději, že skutečně na ně svět nezapomene, že novináři odjedou za 14 dní a tím, že se o nich nebude mluvit, tak ... A je to v lidech. Je to v lidech, kteří tam samozřejmě působí na té radnice, ale tím, že teď to bylo pod tím drobnohledem světových médií, tak by to prostě mělo jít nějak kupředu a život by se tam prostě měl vrátit, měl by se obnovit.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Když ještě jednou si vzpomeneš na to, jaká, jaká místa a jaké živelné katastrofy jsi viděl a jak ta místa byla poničená, tak máš v sobě, máš v sobě řekněme ne ani dobrý pocit, ale nějaký optimismus v to, že to půjde? To znamená, viděl jsi už takto podobně poničená místa, která po mnoha letech teď vypadají tak, že se v nich dá žít?

Robert MIKOLÁŠ:
Určitě. Vezměme si vlnu tsunami na Srí Lance nebo v Acehu indonéském nebo i na jihu Thajsku, v každé z těch 3 zemí je to ten pozitivní vývoj z jiného pohledu, z různého. Thajsko turistická destinace, takže samozřejmě tam snaha to velmi rychle obnovit. Indonéský Aceh, tam svým způsobem tsunami vlastně ukončila ten několik desetiletí trvající boj, občanskou válku a šlo to nějakým způsobem kupředu mimochodem i díky některých českých humanitárních organizací, které se tam významně podílely. Srí Lanka na jihu také a už dneska tam zase jezdí turisté. Takže je to vidět, jako že prostě díky té mezinárodní pomoci se to prostě dá obnovit, stejně tak byl jsem před 2 lety v Japonsku vlastně ve Fukušimě a když jsem tam byl naposledy vlastně na podzim 2011, tak sice pořád pokračovala likvidace, ale prostě Japonci jsou takoví, že to prostě dokáží sami, ale opět zase bez pomoci jiných a i to Japonsko je ekonomicky velmi silné, lidé tam samozřejmě jsou takoví, jací jsou, tak i Japonsko potřebovalo zahraniční pomoc, také bylo za ni hrozně rádo a jak jsem říkal předtím, teď to vrací třeba konkrétně Filipíncům.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu zejména o zkušenosti Roberta Mikoláše z tajfunem postižených Filipín. Roberte, díky za tvůj čas. Hezký večer.

Robert MIKOLÁŠ:
Díky za pozvání.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
U mikrofonu byl Martin Veselovský. Přeji dobrý poslech.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je společnost NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.