Putinův režim Navalného zavraždil už jenom tím, že ho poslal na 19 let do trestanecké kolonie, je přesvědčen Pánek

Ruský opoziční předák Alexej Navalnyj byl podle rodiny ještě o víkendu zcela v pořádku. Dnes vězeňská služba informovala o jeho smrti. Co jeho smrt pro svět znamená? Kdy a proč organizace Člověk v tísni musela opustit Rusko? A jak se v uplynulých dvou letech dařilo pomáhat Ukrajině? Vladimír Kroc se ptal spoluzakladatele a výkonného ředitele společnosti Člověk v tísni Šimona Pánka.

Co podle vás smrt Alexeje Navalného, hlavního kritika Kremlu, vypovídá o stavu ruského režimu?

Já bych řekl, že nevypovídá nic nového. Putinův režim se takto chová dlouhodobě. Řada mrtvých je dlouhá – novinářka Politkovská, Boris Němcov, spousta dalších lidí, kritiků, lidí z nevládních organizací... Ostatně i Navalný jenom zázrakem přežil útok novičokem, který na něj spáchala ruská tajná služba velmi pravděpodobně na přímý příkaz Putina.

Čtěte také

Čili Navalný se do Ruska vrátil z Německa, kde se po útoku léčil, a vlastně věděl, že se vrací do vězení. Možná nevěděl, že mu bylo vyměřeno 19 let v trestanecké kolonii na severu Sibiře, kde je teď třeskutá zima.

Jak bude vypadat lékařská zpráva a oficiální informace o úmrtí, nevím. Pravděpodobně tak, že se Navalnému udělalo špatně, a zemřel. To nakonec z Ruska, Sovětského svazu a znovu z Ruska známe. Nicméně Putinův režim Navalného zavraždil už jenom tím, že ho poslal na 19 let do trestanecké kolonie.

Jak je to dlouho, co Člověk v tísni opustil Rusko?

V Rusku jsme pracovali během první i druhé čečenské války, takže obrazy podobné z Ukrajiny, to znamená mrtvé civilisty, zničená města, dokonce masové hroby, známe už dvacet let. Putinův režim se už tehdy choval v Čečensku tímto způsobem. Pak jsme ztratili akreditaci, přestali jsme tam materiálně humanitárně pomáhat, ale pokračovali jsme v podpoře ruské občanské společnosti, to znamená lidí podobných, jako jsou zde Milion chvilek pro demokracii, lidskoprávní organizace, ale i organizace proti korupci, za životní prostředí nebo na podporu menšin, volající po svobodě slova a podobně.

Čtěte také

Podpora byla různá – informační, technická, ve smyslu školení a podpory, do jisté míry i finanční. Ruské ministerstvo spravedlnosti nás jako 19. organizaci na světě zařadilo na seznam tzv. nežádoucích organizací na podzim roku 2019. Od té doby tam přibyly další desítky a desítky organizací.

Co to fakticky pro společnost znamenalo?

Museli jsme omezit práci na území Ruska, protože podle zákona, který to reguluje, každý ruský občan, který by s námi spolupracoval, by mohl být trestně stíhán za spolupráci se závadnou organizací.

Máte zprávy o tom, jak a jestli vůbec v Rusku žijí tamější spolupracovníci organizace Člověk v tísni?

Určitě tam někde žijí, ale my jsme posledních deset let předtím podporovali ruské organizace, čili neměli jsme tam svoji kancelář a svoje zaměstnance. To je hluboká minulost v době humanitární pomoci někdy před 15 nebo spíše 20 lety. Ale v Rusku zůstává pořád část nezávislých novinářů, aktivistů, lidí z občanských organizací. Většinou to nejsou známé tváře, nejsou to ředitelé, vedoucí, zakladatelé, ale jsou to ti, kteří by byli v přímém ohrožení, pokud by se nerozhodli být zcela zticha a zcela poslušní Putinovu režimu, protože zákony, ale i praxe vyšetřovacích orgánů, tajné policie, soudů, strašlivě od začátku války přitvrdily.

Čtěte také

Přesto tam někteří lidé zůstávají, ale hodně z nich se přesunulo do exilu, například do pobaltských států, také do České republiky, do Německa, do Británie. Děje se tedy to, jak to bývá v těch nejhorších diktátorských režimech, který ještě navíc v tomto případě vede válku, kterou si v podstatě zdůvodní cokoli, že kritici režimu jsou v exilu a doufají, že jednou nastane chvíle, kdy Putin padne, bude potrestán, zemře, bude zavražděn, svržen a něco se změní a budou se moci do Ruska vrátit a budovat lepší společnost.

Vaše humanitární společnost působí v různých koutech světa, celkem ve 40 zemích včetně Česka. Kolik energie věnujete momentálně pomoci Ukrajině?

Pracujeme v řadě míst. Není to tak, že bychom mohli opustit svoji dlouhodobou rozvojovou práci třeba v afrických zemích, která se zaměřuje na vzdělávání, zemědělství, ekologická témata a tak dále, a přeskočili na Ukrajinu. Je to spíše paralelní práce, ale Ukrajina je naší v současnosti největší operací, převážně humanitární, i když na střední a západní Ukrajině začínáme i s podporou usídlování lidí, kteří jsou třeba z Mariupolu a z dalších míst, kde pravděpodobnost, že se tam brzy vrátí, je malá.

Za dva roky pomoci na Ukrajině jsme pomohli 1 782 000 lidí. Doručili jsme tam pomoc, pomohli jsme opravit domy, střechy, přístup k pitné vodě nebo třeba pro děti a učitele opravu školy, psychosociální pomoc a tak dále. Myslím, že na to jako Česko můžeme být docela hrdí.

Čtěte také

Peníze jsme čerpali hlavně z prostředků sbírky SOS Ukrajina, která byla fenomenální a důvěra, kterou nám dali dárci, lidé, firmy, instituce, mecenáši, byla obrovská. K tomu se nám ale povedlo získat i peníze od EU, americké vlády, švýcarské vlády, holandských nadací a ze spousty dalších mezinárodních zdrojů, díky čemuž jsme kromě jednoho a tři čtvrtě milionu lidí na Ukrajině podpořili přibližně i 50 000 ukrajnských uprchlíků tady v České republice.

Z průzkumů ale vyplývá, že naše společnost začíná být vleklým konfliktem na Ukrajině unavená. Projevuje se to nějak ve vaší práci? Ubývá dárců?

Humanitární sbírky mají vždycky podobný průběh. Ve chvíli, kdy začne konflikt nebo je nějaká velká živelná katastrofa, je to období několika týdnů až několika měsíců, kdy lidé intenzivně přispívají. Podobně to bylo i s Ukrajinou, kdy se během prvních tří měsíců sešlo 90 % prostředků. Během loňského roku pak přibylo dalších 150 milionů korun od dárců v Česku. Ale nikdy to není tak, že by na SOS sbírky přispívali lidé pořád stejně, přesto je Ukrajina pořád pro spoustu lidí naléhavé téma.

Únava ale stoupá i na Ukrajině. Dva roky války, obrovský tlak na celou společnost, samozřejmě padlí, ale i to, že celá společnost se svým způsobem brání tím, že podporuje například čtyři miliony vnitřně přesídlených lidí, kteří se museli po Ukrajině přesunout a žijí někde jinde, u někoho, v nějakých společných ubytováních, někdo je musí podporovat. Část z nich si našla novou práci, ale přesunout továrny, školy, pracovní možnosti není vůbec snadné. Čili i pro samotnou Ukrajinu je to obrovská zátěž.

Jak bude příští sobotu vypadat Den pro Ukrajinu, který spoluorganizuje Člověk v tísni? A jak moc konflikt na Blízkém východě odvádí pozornost veřejnosti od války na Ukrajině? Poslechněte si celých Dvacet minut Radiožurnálu.

autoři: Vladimír Kroc , opa

Související