Pušky, kvéry, bouchačky

Jsme na střelnici u městečka Susanville v severní Kalifornii. Navštívil jsem kamaráda ze studií Arta Disterhefta. A když nebylo co dělat, navrhl malou rozstřelbu na terč. Art patří ke zhruba třetině Američanů, kteří nějaké zbraně vlastní. Zdůrazňuji tu třetinu. Ve většině amerických domácností žádné zbraně nenajdete. Ale zbylá třetina je jimi vyzbrojená doslova po zuby a Art je toho živoucím příkladem. A tak jsme vyrazili.

V místním supermarketu Walmart jsme nakoupili munici a zakrátko už pálíme o sto šest na terče na střídačku ze tří zbraní: malorážní pistole, koltu .38 a abychom si to opravdu užili, máme s sebou i historicky docela cennou poloautomatickou pušku M1 Garand, která byla standardní zbraní americké pěchoty za druhé světové války.

Art je do zbraní tak trochu blázen. Ukázal mi doma v garáži asi deset pistolí, pušek a brokovnic. Naznačil, že to nejsou všechny. Ovšem když jsem se zeptal, kolik jich tedy dohromady vlastně má, jen se smál, prozradit nechtěl.

„Pro mě je to věc kultury a životního způsobu. Je to pro mě velmi důležité. Jsem lovec a k tomu potřebuji zbraně. Někteří lidé považují lov za něco špatného a já jejich argumentaci rozumím. Měli by si však uvědomit, že my lovci platíme spoustu poplatků, které se pak využívají k udržení stavů zvěře. Musíme dodržovat přísná pravidla. Kdy a co můžeme lovit, je přesně určené, dokonce třeba i pohlaví zvěře – jako v případě bažantů,“ hájí se Art.

Budiž, ale na lov přece nepotřebuješ kolt .38 nebo historický vojenský poloautomat M1 Garand, namítám.

„Můj otec měl pušky, můj nevlastní otec taky. Nevím, jestli měl pušky děda z otcovy strany, ale z maminčiny strany měli muži u nás v rodině všichni pušky a pistole. Patřilo a patří to k normální výbavě, stejně jako třeba máte kladívko a jiné nářadí. Jenom tady v Kalifornii musíme pušky zamykat do sejfů,“ odpovídá.

Art Disterheft na střelnice v Susanville|foto: Vít Pohanka

Nepředstavujte si Arta v žádném případě jako nějakého lesního muže, venkovana, který stěží vytáhnul paty ze svého rodiště. Poznali jsme se koncem 80. let minulého století v Londýně, kde Art studoval anglickou literaturu. Později vystudoval ekonomii a mnoho let pracoval v Číně, odkud si přivezl i manželku. Projezdil svět a vždycky se zajímal o místní zvyky, kulturu a jídlo. Prahou jsem ho provázel už v roce 1988, dávno předtím, než dorazily hordy západních turistů.

To všechno uvádím, abych zdůraznil, že Art není žádny zabedněný americký buran. Je zvídavý, tolerantní, má rozhled a dá se s ním skvěle debatovat snad o čemkoli. Ale když dojde řeč na regulaci zbraní, jsou jeho názory hodně kategorické.

„Když začnou omezovat zákony vlastnictví zbraní, kde to skončí? Někteří lidé by je nejraději úplně eliminovali, a s tím já nesouhlasím. Navíc jsou důležité zbraně pro sebeobranu. Kdyby v roce 1968 měli Češi v rukou zbraně, nemohlo to s ruskou invazí dopadnout úplně jinak?“ ptá se.
Říkám, že si to nemyslím. Měli jsme koneckonců armádu, která invazi ostatních vojsk Varšavské smlouvy neodporovala. Představa, že by se ruským, polským a jiným tankům postavil český lid vyzbrojený puškami a pistolemi, jen kdyby nebyl omezovaný zbrojním pasem, mi nepřijde reálná. Artovi ano.

„Ale bojovali jste proti nim Molotovovými koktejly. Kdybyste měli ruční zbraně, hlavně pušky, možná by si Rusové invazi rozmysleli,“ říká Art a pokračuje, že pokud by mohli být občané řádně vyzbrojení i na palubách letadel, možná by nemuselo vůbec dojít k teroristickým útokům z 11. září 2001.

„Kdyby měl u sebe nějaký civilista zbraň v jednom z letadel, která teroristi unesli 11. září 2001, možná by vůbec nedošlo k útokům na New York a Washington. Stačil jeden civilista se správnou zbraní a municí a všechno mohlo být úplně jinak,“ obhajuje Art volné vlastnictví zbraní jako věc prospěšnou pro celou společnost.

Zbraně jsou jednou z nejčastějších příčin úmrtí mladých lidí

Úplně jiný pohled na věc nabízí Dan Vice, právník pracující pro nevládní organizaci Brady Campaign – Bradyho kampaň – která se zasazuje o zpřísnění zákonů regulujících střelné zbraně.

„Americká vláda sleduje údaje o zemřelých. Každý den sbírají úředníci informace v nemocnicích a počítají mrtvé. Tak víme, že je každý průměrný den v Americe zastřelených osm dětí a teenagerů. Každý rok zemře v Americe 30 tisíc lidí na zranění střelnou zbraní. To, co uvádíme na internetových stránkách, jsou údaje o počtu zraněných a zastřelených Američanů, shromažďované hodinu po hodině, den po dni,“ počítá.

„Například ve věkové skupině do 19 let jsou zbraně druhou nejčastější příčinou úmrtí. Takové jsou informace Národního centra pro prevenci a kontrolu zranění o tom, kolik lidí každý den v Americe zabijí střelné zbraně,“ doplňuje Dan Vice.

Mezi jednotlivými americkými státy jsou propastné rozdíly v tom, jak se zbraně regulují. Podle Dana Vice statistiky vypovídají jednoznačně: kde je volnější legislativa a víc zbraní, tam také na střelná zranění umírá víc lidí.

„Státy s nejslabšími zákony a nejvyšší mírou úmrtí na střelná zranění jsou hlavně na jihu a západě země. Opačný trend je na severovýchodě Spojených států. Zbraně tak proudí jedním směrem. Bude to tak pořád, pokud budou mít jednotlivé státy tolik odlišnou legislativu. Proto potřebujeme silnou federální legislativu, kterou naše organizace prosazuje,“ vysvětluje aktivista.

Americké zákony jsou v každém případě někdy až bizarně děravé. „Terorista známý úřadům se nedostane do letadla, ale může si tady koupit tolik kalašnikovů, kolik se mu zachce. To je jedna z děr v našich federálních zákonech. Ani v tomhle případě však nebyli politici schopni se postavit zbrojařské lobby. Ta říká, že jakékoli omezení prodeje zbraní je omezením jedné ze základních svobod.“ Tolik Dan Vice, jeden z hlavních právních zástupců organizace Bradyho kampaň.

Ozbrojenou společnost nelze utlačovat

Proti jakémukoli zpřísnění zákonů naopak bojují zmíněné zájmové skupiny, kterým se souhrnně říká „gun lobby“. Jednoznačně nejdůležitější a nejvlivnější organizací je přitom Národní asociace majitelů zbraní, známá pod zkratkou NRA.

I přes mnohokrát opakovanou žádost mi nechtěli její zástupci poskytnout rozhovor. Neberu to osobně. NRA je známá tím, že nechce mluvit ani s americkými novináři, natožpak zahraničními. Nakonec jsem však mohl navštívit aspoň expozici, kterou tahle organizace provozuje. Podle dohody jsem nesměl klást politické otázky, ale mohl jsem se ptát na historické kořeny kladného vztahu velké části Američanů ke střelným zbraním.

Vítejte ve svatyni pušek, kvérů a jiných bouchaček všeho druhu. Phil Shreier je vedoucím kurátorem Národního muzea střelných zbraní nedaleko Washingtonu. V 15 jednotlivých galeriích si můžete do sytosti prohlížet asi 2700 exponátů. Některé jsou spíš sběratelskými kuriozitami jako třeba jedna pistole z dílny zbrojovky Colt.

„Každá kulka má tvar upíří hlavy. Součástí soupravy je i zrcadlo, s jehož pomocí se snadno přesvědčíte, že máte co do činění s upírem, protože ti nejsou, jak známo, v zrcadle vidět. U koltu je i malý dřevěný kolík, kterým můžete proklát upírovo srdce v případě, že vás zaskočí v době čištění zbraně. Celá souprava je úhledně uložená v pouzdře ve tvaru rakve,“ popisuje.

„Tak tohle je speciál pro lov upírů. Je to upravený slavný model Colt Detective Special vyrobený v roce 1975 v Hartfordu ve státě Connecticut. Je postříbřený a vyzdobený rytinami Leonarda Francolliniho, pažba je z ebenu. V soupravě jsou i náboje se stříbrnými kulkami – osmatřicítkami. V pouzdře jsou rozmístěné do tvaru krucifixu, což by samo o sobě mělo upíra zastavit v případě, že nemáte nabito,“ předvádí zbraň.

Phil Shreier z Národního muzea střelných zbraní|foto: Vít Pohanka

Ale od kuriozit k něčemu vážnějšímu. Většina zbraní v muzeu, které provozuje Národní asociace držitelů zbraní, názorně chronologicky dokumentuje jejich vývoj od středověku do dnešních dnů. Phil Shreier zdůrazňuje, že pušky a pistole hrály nezastupitelnou roli v dějinách kolonizace Ameriky. Jsou nesmazatelnou součástí americké národní mytologie.

„Historický vztah Američanů k jejich puškám se začal psát v okamžiku, kdy Angloevropané poprvé vkročili na tenhle kontinent. Máme tady například krásnou karabinu italské výroby, kterou měl u sebe John Alden, jeden z poutníků na lodi Mayflower v roce 1620. John Alden jako vůbec první osadník v nové Anglii vystoupil na pevninu a tuhle pušku měl v ruce,“ ukazuje mi Phil.

„Nevěděli, co je čeká za stromy na pobřeží. Zbraně u sebe měli pro obranu a také aby si zajistili výživu. Umožňovaly jim lov a byly tak nezbytné k přežití. A k tomu sloužila i karabina Johna Aldena. Proto ji považujeme za jeden z nejcennějších exponátů. Říkáme, že je to jeden z našich korunovačních klenotů,“ říká Phil Shreier.

Střelné zbraně od nejrannějších začátků anglosaské kolonizace severní Ameriky provázely osadníky a jejich každodenní život. „Američané si ke zbraním vypěstovali vztah, který je hluboce zakořeněný v jejich lásce ke svobodě. Když v 18. století vypukla americká revoluce a válka za nezávislost, byly zbraně tím prvním, co jim chtěli Britové zabavit,“ připomíná.

Britští vojáci chtěli jen odzbrojit milice kolonistů, aby pro ně nepředstavovaly vojenské nebezpečí. Nedošlo jim, že současně připravují osadníky o něco, co nezbytně potřebovali k životu. „Pušky, které potřebovali k uživení svých rodin, zbraně, které jim sloužily k sebeobraně, kterou jim tenkrát v řídce obydlených koloniích nemohla poskytnout žádná armáda ani policie. To je důvod, proč se začalo střílet právě v tom okamžiku, kdy chtěli Britové kolonisty odzbrojit,“ vysvětluje kurátor.

Význam zbraní v historii Spojených států je nezpochybnitelný. Ale dnes už přece žijeme v 21. století. Spojené státy mají nejmocnější armádu na světě. Na pořádek a bezpečnost dohlíží dobře ozbrojená policie. Proč je nutné, aby měl každý Američan právo vlastnit zbraň?

„Je to ústavní záruka, kterou máme už déle než 200 let. My všichni jsme důležitou součástí rovnováhy moci. Před dvěma lety to znovu potvrdil Nejvyšší soud, když rozhodl, že výsada vlastnit zbraně není omezená jen na organizované milice. Je to individuální výsada, ale zároveň i povinnost. Morálně neseme zodpovědnost za vlastní sebeobranu,“ říká.

„Ozbrojenou společnost nemůžete utlačovat. To nesmírně zvyšuje důležitost jednotlivých občanů a zároveň je osvobozuje způsobem, který nemá na světě obdoby,“ vysvětluje Phil Shreier, kurátor Národního muzea střelných zbraní, sám majitel víc než 250 pušek, brokovnic a pistolí.

Přišel do školy a postřílel 32 lidí

Asi nepřekvapí, že úplně jiný náhled na věc má někdo, kdo se ocitl pod palbou šíleného střelce. Člověka, který nikdy zbraň neměl mít, přesto si ji mohl snadno pořídit jen kousek od amerického hlavního města Washingtonu.

16. dubna 2007 začaly zpravodajské relace amerických a potom světových televizí plnit záběry z městečka Blacksburg ve Virgínii.

Po prvních zmatených informacích o střelbě na dvou místech na Virginském polytechnickém institutu, kterou zachytili někteří studenti na mobilní telefony, začalo být zřejmé, že se na akademické půdě odehrála děsivá tragédie.

Při nejhorším incidentu podobného druhu zastřelil 32 lidí jeden ze studentů, původem Korejec Čo Sung-Hu. Mnoho dalších studentů vážně zranil. Jedním z nich byl Colin Goddard.

Střelec Čo Sung-Hu a jeho oběť Colin Goddard|foto: repro , osobní archív Colina Goddarda, osobní archív Čo Sung-Hua

„Bylo normální dubnové pondělní ráno a v devět hodin jsme měli jako vždycky hodinu francouzštiny. Normální bylo i to, že jsme jako obvykle šli do školy pozdě. S kamarádem jsme ještě na parkovišti váhali, jestli máme jít, nemáme jít. Bylo už pozdě, ale my už jsme dřív vypustili tolik hodin, že jsme si řekli: Ne, dneska už tam musíme jít. Do třídy jsme dorazili s pěti- nebo desetiminutovým zpožděním,“ vypráví Colin.

Netrvalo to dlouho a normální dubnové už nebylo vůbec „normální“. „Uslyšeli jsme z chodby první rány. Bang! Bang! Bang! Tou dobou bylo vedle naší budovy už dlouho staveniště. Často jsme odtamtud slyšeli rámus a mysleli jsme nejdřív, že s tím ty rány nějak souvisejí, že to je třeba pneumatické kladivo. Nevěnovali jsme jim proto velkou pozornost. Jenže pak jsme uslyšeli zase Bang! Bang! Bang! Ale to už o hodně blíž a o hodně hlasitěji. To už vůbec neznělo jako kladivo,“ vzpomíná.

Profesorka francouzštiny se šla podívat, co se na chodbě děje. Sotva otevřela dveře, hned je zase zabouchla. Křikla na studenty, ať se někam schovají a zavolají na tísňovou linku. Colin vytočil na mobilním telefonu číslo 911 a snažil se rychle vysvětlit, kde je a co se děje.

„Dveřmi začaly létat kulky a všichni jsme skočili pod lavice. Během příštích deseti minut jsme slyšeli bez přestání střelbu. Přišlo mi to jako hodina, ale bylo to deset minut,“ připomíná si tragické okamžiky Colin.

Střelec vešel do třídy a začal namátkou pálit po krčících se studentech. Tehdy Colina zasáhl poprvé do pravého stehna. „Teprve v tom okamžiku, když jsem ucítil sílu zásahu, pach spáleného střelného prachu a krev, jak mi stéká po noze, teprve v tu chvíli mi došlo, co se děje. Zdálo se to být tak neskutečné, že někdo chodí okolo a střílí po lidech. Nemohl jsem tomu prostě uvěřit, ale ten pach, to, co jsem cítil, se najednou dalo dohromady a já naplno pochopil, v jaké jsem situaci,“ říká dnes.

„Bylo slyšet, že odešel. Vrátil se do učeben, kde už byl předtím. Střelba zněla zdálky jinak. Nikdo se nehýbal, všichni byli ticho,“ uvádí Colin. Ale drama tím zdaleka nekončilo.

„Když mě zasáhl poprvé, měl jsem u ucha mobilní telefon a ten náraz mi ho vyhodil z ruky. Nebylo kam utéct, dalo se jen předstírat, že jsem mrtvý. Dívka ležící vedle, jmenovala se Emily, telefon vzala a schovala si ho pod vlasy. Slyšel jsem, že je na druhém konci linky policie. Zdálo se mi, že mluví strašně nahlas a napadlo mě, že nás střelec uslyší. Šeptal jsem jen: Ticho! Ticho!“

Colin Goddard přežil řádění šíleného střelce|foto: Vít Pohanka

„Pak bylo slyšet, že se vrátil. Bylo to spíš cítit, že je zase v naší místnosti. Tentokrát zašel hlouběji do učebny. V jednu chvíli mi stál u nohou. Já vyskočil a skulil se o dvě lavice dál, ležel a předstíral, že jsem někdo jiný. Byl jsem otočený dozadu do třídy a moc jsem toho neviděl, ale přesto jsem cítil obrovské napětí. Řekli byste, že když vás někdo střelí, cítíte hroznou bolest. Ale u mě to tak nebylo. Tělo chce přežít a vyplaví nejspíš do krve přirozené látky tlumící bolest. Cítil jsem se fyzicky otupělý ale zároveň velmi bdělý. Neztrácel jsem zrak, nic takového. Byl jsem naplno při smyslech,“ vzpomíná Colin.

„Za celou dobu nepromluvil. Jen střílel. Když měl prázdný zásobník, bylo slyšet, jak ho rychle vyměnil a pak pokračoval. Střelba nepřestávala,“ vypráví student. Když útočník procházel kolem, do očí mu padl zase Colin.

„Střelil mě do levé kyčle. Náraz kulky převrátil celé moje tělo a on mě zasáhl znovu do pravé kyčle. Pak odešel, ale za chvíli se vrátil potřetí… Promiňte, těžko se mi dávají ty vzpomínky dohromady. Když jste v takové stresové situaci, mozek pracuje jiným způsobem, a když se to snažím převyprávět, vybavují se mi jednotlivé okamžiky zpřeházené. Ale vím, že když přišel potřetí, střelil mě do ramene. To už bylo slyšet, jak venku křičí policisté a hledají cestu dovnitř,“ vybavuje si bývalý student.

Čo Sung-Hu totiž zablokoval vchody řetězy a zámky. Policistům nějakou dobu trvalo, než našli služební vchod a odpálili zámek brokovnicí.

„Byli slyšet v patře nad námi, křičeli a prohledávali každou učebnu, jestli se v ní někde neschovává střelec. Emily šeptala do telefonu: Je tady, v učebně 211! Když mě střelil počtvrté, slyšel jsem už jen pár výstřelů a bylo ticho. Myslel jsem, že čeká na policisty, až vejdou dovnitř.“

„Nemohli otevřít dveře a křičeli, ať je otevře někdo zevnitř. Byly totiž zablokované mrtvými těly naší francouzštinářky a jedné studentky. Můj kamarád Clay, který nebyl zraněný, v tu chvíli vstal a pomohl policistům dovnitř. Hned jak vešli, začali volat: Střelec je na zemi! Nechápal jsem co se děje, čekal jsem přestřelku s policisty. Jenže Čo mezitím spáchal sebevraždu. Přímo před tabulí v naší třídě. To byl ten poslední výstřel a my o tom neměli ani potuchy,“ říká bývalý student.

Colin strávil několik měsíců léčbou. Z fyzických zranění se relativně rychle zotavil, i když má v jedné kyčli kovovou protézu a musel se v podstatě naučit znovu chodit. Asi nepřekvapí, že podstatně déle trvalo, než se srovnal psychicky. Poznal to, když se vrátil do školy, aby dokončil studium.

Postřelený student Colin Goddard|foto: Vít Pohanka

„Je divné vrátit se pak zase do učebny. Někdo jde pozdě, otevře prudce dveře a vás to pořádně znervózní. Někdo bouchne dveřmi nebo uslyšíte nějaké vzdálené bouchnutí a hned se vám rozbuší srdce. Tohle všechno jsem prožíval. Věděl jsem však také, že jsem se dřív ve škole cítil dobře, a věřil jsem, že to zas bude v pořádku. Po pár měsících se to zlepšilo. Jen jednou jsme měli mít výuku v učebně, která byla nachlup podobná té, ve které se to stalo. Řekl jsem učitelce, že se tam necítím dobře a ona kvůli mně změnila místo výuky,“ vysvětluje.

Aby se s tak drastickým zážitkem vyrovnal, snažil se Colin pochopit, jak se něco takového mohlo stát. Začal se zajímat o minulost šíleného střelce a šokovalo ho, jak snadno se dostal ke zbraním člověk, který evidentně trpěl psychickými problémy a vědělo se o tom.

„Pořídil si pušky legálně. Neměl moc přátel a zašel do míst, která měl nejblíže. Do obchodu se střelnými zbraněmi hned vedle univerzity a prostřednictvím internetu si našel další obchod. V obou případech šlo o prodejce s řádnou licencí, kteří musejí podle zákona zkontrolovat, jestli kupující neměl v minulosti nějaké problémy se zákonem a jestli je psychicky v pořádku. Přestože měl soudem nařízenou psychiatrickou léčbu, nedostala se ta informace do systému. A tak kontrolou prošel, i když neměl. A to hned dvakrát,“ kroutí hlavou Colin.

„Otevřelo mi to oči. Pochopil jsem, jaké problémy máme se zákony a regulací prodeje zbraní v téhle zemi. A pak jsem si uvědomil, že mohl prostě zajít na prodejní výstavu zbraní v některém menším městě tady ve Virgínii a koupit si tam bouchačku od soukromé osoby bez jakékoli kontroly, vyplňování papírů. A to je legální! Čo Sung-Hu si mohl pořídit zbraně ještě mnohem snáz!“ tvrdí.

Colin se proto po promoci rozhodl pracovat pro Bradyho kampaň a přispět k tomu, aby se něco v Americe změnilo. Jeho znepokojení rozumím. Na druhou stranu je mi sympatická svoboda, které se Američané těší i v případě vlastnictví zbraní.

K pušce stačí mít řidičák

Vydal jsem se z Washingtonu přes řeku Potomac do Virgínie na prodejní výstavu. Zajímalo mne jediné: Dají se pušky a pistole opravdu pořídit tak snadno, jak říká Colin a ostatní aktivisté bojující za omezení práva nosit zbraně?

Stojím ve velké výstavní hale asi deset minut autem od Washingtonu. Prodejní výstava – anglicky Gun Show – je v plném proudu. Tolik zbraní pohromadě jsem v životě neviděl. Na pultech vystavovatelů jsou tisíce, ne-li desetitisíce pistolí, pušek, viděl jsem i ruský Kalašnikov stejně jako historické muškety, literaturu, která se zbraní týká.

Je to coby kamenem dohodil od mezinárodního Dullesova letiště, ale už na území státu Virgínie. A to je velmi důležité, protože přímo v americké metropoli nebo v sousedním Marylandu jsou pravidla pro nákup zbraní relativně přísná.

Po zájemci o zbraň se vyžaduje několikadenní kontrola trestní bezúhonnosti. Problém je v tom, že organizátoři akcí, jako je prodejní výstava zbraní, mírně řečeno neoplývají důvěrou a láskou k novinářům. A povolení k natáčení – videa ani audia – prostě nedávají. Používám proto skrytou kameru s mikrofonem.

Ještě nikdy jsem si zbraň nekupoval. Trvalé bydliště mám v sousedním Marylandu. Co tedy potřebuji, abych si mohl koupit jednu z pušek? ptám se u pultu nabízejícího jak běžné, tak automatické zbraně. Stačí mi řidičák?

Vít Pohanka na veletrhu zbraní v USA|foto: Vít Pohanka

„Tuhle si můžete koupit,“ ukazuje prodavač na pušku, která se musí nabít po každém vystřelení. Automatickou zbraň, tedy tu, která umožňuje střelbu dávkami, sice můžu zaplatit, ale nemůžu si ji hned odnést. Musím požádat o její transfer do Marylandu, kde je kontrola přísnější.

Kdybych takovou zbraň – tedy vlastně samopal – bez povolení převážel přes hranici Virgínie, porušoval bych státní i federální zákony. A to bych raději nedělal. „Tady ve Virgínii si můžete koupit tohle i tohle,“ ukazuje prodavač na puškové i pistolové automaty. „Vyplníte formuláře o registraci zbraně, zaplatíte v hotovosti a z místa si nákup hned odnesete,“ doplňuje.

V Marylandu jsou takové zbraně nelegální. Nebo přesněji řečeno regulované. Abyste je mohli mít, musíte podstoupit osmidenní čekací dobu, aby si vás úřady mohly, jak se říká, proklepnout a zkontrolovat. On by mi ji v žádném případě jako rezidentovi Marylandu tady ve Virgínii neprodal.

Právo na zbraň zaručuje ústava

Ať je to, jak chce, hlavní rozdíl mezi Amerikou a jinými demokratickými státy zůstává v tom, že Američanům zaručuje právo nosit zbraně ústava. Přesněji řečeno její druhý dodatek, součást listiny základních práv a svobod. Historik amerického Senátu Donald Ritchie, odborník na ústavu, vysvětluje, že to má svou logiku.

„V době přijímání ústavy žila většina Američanů v divočině. Zbraně potřebovali pro svou ochranu, kterou jim stát nemohl zaručit. Můžete si říct, že dneska je to jinak, ale změnit ústavu, je velmi těžké,“ říká Donald Ritchie.

„Potřebujete k tomu dvě třetiny hlasů ve Sněmovně reprezentantů i v Senátu. A potom to musejí schválit tři čtvrtiny všech států,“ vysvětluje. To neznamená, že by se Kongres nesnažil zákony ohledně zbraní zpřísnit.

Už od roku 1934, kdy se atentátník pokusil zastřelit prezidenta Roosevelta, začali zákonodárci omezovat, kdo může a nemůže mít zbraně. Podobné tendence zesílily po atentátech na Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho koncem 60. let minulého století a později po pokusu o atentát na prezidenta Reagana v roce 1981.

Ale všechny takové legislativní iniciativy musely vyhovět druhému dodatku ústavy: Každý občan Spojených států má právo mít zbraň. Rozhodnutí o tom, jestli je konkrétní jedinec duševně zdravý a dostatečně zodpovědný, aby střelnou zbraň vlastnil, nechává americká ústava na jednotlivých státech a místních úřadech. Ty se k tomu stavějí různě.

Statistiky sice vypovídají, že v Americe kvůli tomu umírá každý den v přepočtu na obyvatele několikanásobně víc lidí než v jiných demokratických zemích, ale z kulturních, historických i politických důvodů se asi nedá čekat, že se vlastnictví zbraní v Americe v dohledné době nějak radikálně omezí.