První na světě na Muču Kiš. Karty jsme neměli dobře rozdané a podmínky nebyly optimální, prozrazují horolezci

Co znamená název hory Muču Kiš?

Zdeněk Hák: Ptali jsme se místních a bylo nám řečeno, že nic relevantního, že se jedná o místní zkomoleninu.

Jak se dozvím, která je aktuálně nejvyšší nezdolaná hora na světě?

Radoslav Groh: Žádný itinerář není, o Muču Kiš jsme věděli delší dobu.

ZH: Náhodou jsem se dostal k výběru pěti nejvyšších hor, nějaký seznam jsem viděl, těžko říct, co už je a není slezeno a druhá věc je, co je a není povolené. Jsou i vyšší hory, které nejsou slezené, ale člověk na ně nedostane permit, a to zejména z náboženských důvodů, to ctíme.

Čtěte také

Expedice Peru 1970: série nešťastných náhod s tragickým koncem. Proč umírali českoslovenští horolezci?

Podle čeho si hory vybíráte?

RG: Pro mě musí být hora výzva co se týče horolezectví, aby měl výstup nějaký příběh nebo zápletku, a samozřejmě hraje roli i estetika.

Jak si vybrat spoluhorolezce do zóny smrti?

RG: Tahle volba je naprosto klíčová. U nás je důležité to, že se známe delší dobu, Zdenda mě přivedl k serióznějšímu alpinismu a s Jardou jsem lyžoval, takže vím, že jsou to borci, na které se můžu spolehnout. A vím, že se na ně můžu spolehnout, i když zvoní hora hodně nahlas – když se nám technicky, ani fyzicky nedaří, tak neuvadneme a neupadáme na mysli. Speciálně na Muču Kiš jsme karty neměli dobře rozdané, nebyli jsme dobře aklimatizovaní, podmínky na stěně nebyly optimální, permanentně jsme se potýkali se zdravotními problémy, ale říkali jsme si, že když už jsme tam z Krkonoš dojeli, tak se domů otočíme až na vrcholu. 

Chybělo vám při výstupu něco? Kolik kilo máte?

ZH: Snažili jsme se být co nejlehčí, takže věcí na naše osobní jištění jsme si nevzali moc, vzali jsme si jednu skobu, a tu jsme ztratili v první délce. Skalních úseků bylo relativně málo. Je třeba mít nejdůležitější věci jako je stan, vařič, kartuše a jídlo. To člověk nezapomene vzít. Jídlo většinou i zbyde, protože s přibývající nadmořskou výškou se hlavně pije.

RG: Zásoby nakonec zůstaly, jak se říká: nežral nám pes.

Čtěte také

Hory jsou nebezpečné hřiště, nejtěžší je umět to otočit. V horolezení se dnes přeskakuje spousta kroků, vypráví horský vůdce

Čím vás hory přitahují?

ZH: Já hory vnímám jako prostředek pro svoji vlastní meditaci a pro radost z pohybu. Miluji pohyb v horách, dělají mi dobře jednotlivé horolezecké sekvence, mám rád bytí v přítomném okamžiku, kde není prostor na nic jiného. Soustředíš se na jeden nebo dva úkony, není prostor myslet na zbytečnosti okolo, takže je to perfektní reset hlavy.

RG: Asi nejvíc zbožňuju divokost a absenci organizovanosti.

Co je na vrcholu?

ZH: Hlavně sníh a hodně místa. Tady bych chtěl zdůraznit roli Jardy Bánského, který na tom byl celou expedici zdravotně nejlépe a poslední den produpal on, my jsme se jen vezli. Takže byl na vrcholu první, i když nechtěl. 

RG: Pro nás bylo nejdůležitější vidět, že jsme na nejvyšším místě, užívali jsme si pohled pod sebe a kolem. A také jsme viděli hřeben, který nás čeká při cestě zpátky do základního tábora.

Jak daleko se dostal Tomáš Galásek, který vás natáčel a chystá o expedici film?

ZH: Tomáš nechce být zapsán v žádných grafech, které se při výstupech dělají, ale dostal se do základního tábora. Odtud se dalo vylézt na protější murénu a z ní on viděl velkou část výstupu, asi tři dny nás fotil z toho traverzu. Těšíme se co z toho vznikne. 

Jak se vztahují k expedici z roku 1979? Kdy se při expedici nejvíce zapotili? A jak vznikaly záběry přímo z výstupu? Poslechněte si celý rozhovor!