Proti proudu široké Amazonky

Velké zaoceánské lodě se mohou proti proudu řeky dostat až do Manausu, pět tisíc kilometrů od ústí. Menší lodě doplují až do Iquitos v Peru. Asi 20 procent světových zásob sladké vody proudí v Amazonce. Je tak široká a její proud tak prudký, že přes ni nikdy nebylo možné postavit most.

V době dešťů je až 11 kilometrů široká a spolu se svými přítoky zabírá 350 tisíc kilometrů čtverečních země. Její ústí je široké 325 kilometrů. Jak bylo možné představit si něco takového?

Stojím na nábřeží v Belému a vidím moře nahnědlé vody. Od řeky vane svěží vítr. V noci se blýská a na protější straně maličká světla. Plujeme lodí, která slouží jako dálkový autobus. Většina cestujících si rozvěsila své závěsné sítě - hamaky - na první i druhé palubě. V nich tráví celé dny a noci.

Po řece plovou vodní rostliny. Proud je trhá od břehů a kde se zachytí, tam porostou. Tropy. Jsme blízko rovníku. Ostré slunce a třpyt vodní hladiny. Ocitli jsme se v rameni Amazonky. Mořský vítr utichl.

Lidé si staví domky těsně u břehu. Stlučené z prken, někdy na kůlech, u nich přístaviště. Řeka je jejich cesta. U domu maličká zahrádka, dál neprostupný les. Kánoe, na něm žena s dítětem. Možná veze dcerku do školy. Kánoí přibývá, pádlují děti, maličké, pětileté, možná mladší, ale už dovedou řídit loďku a bezpochyby umí také plavat.

Kánoe s maličkými dětmi. Sebevědomě se pohybují na této strašné hluboké řece, kde žijí velké ryby a krokodýli. O něco prosí, o cokoliv. Lidé házejí do vody balíčky zabalené v plastikových sáčcích.

Slunce je pod mrakem a občas prší. Déšť je teplý jako vzduch. Kluci na kánoích čekají na velkou loď. Zachytí se hákem o spodní zábradlí. Desítky lodiček přichycených k velké jako mláďata u matky. Po zábradlí vylezl malý chlapec, dívá se na mě a na něco čeká. Tváří se vážně. Má mokré šaty, je bos. Chodí tyto děti do školy? Budou někdy žít jinde než u Amazonky?

Domky na břehu jsou propojené chodníkem na kůlech. Kostel sbitý z prken, zvířata. Na zatopené pastvině kráva po kolena ve vodě. Je čas záplav, vysoké vody.

Míjíme město Almeirim, kolem samé plantáže. Řeka je opět široká. Vypluli jsme z ramena a vrátili se do hlavního toku. Nad hladinou se objeví ploutev a další - říční delfíni. Říká se, že jsou růžoví. A opravdu jsou. Loď se přiblížila ke břehu a z lesa zní křik ptáků. Už je vidím, jsou zelení, papoušci s oranžovým zobákem. Na ostrůvcích rostlin unášených proudem sedí volavky. Je večer a cestující na lodi se baví.

Velká kostra vystavená v další místnosti je vše, co zbylo z velrybího mláděte. Skutečná velryba. Asi před padesáti lety zabloudila a doplula až do města Santarém, kde zahynula. Černobílé fotografie v muzeu ukazují mrtvé zvíře na břehu. Jak hluboká musí být řeka, když velryba doplula tak daleko?

Běloskvoucí uniformy důstojníků na lodi. Kapitán je černoch. Ale kde jsou indiáni? Potkáváme jen míšence. 21. března je první jarní den, je pod mrakem a na obzoru se rýsují dvě stolové hory. Ptáci v hejnech letí nad hladinou, široká řeka ohraničená temně zelenou čarou a nad ní rozložená oblaka. Plovoucí kusy dřeva po proudu směřují k moři.