Proč vznikly Benešovy dekrety

17. duben 2002
Co nás pálí , Co nás pálí

V průběhu roku 1945 bylo vydáno přes 140 dekretů prezidenta republiky. Obsahovaly jak dokumenty, které se zabývaly potrestáním nacistů a jejich pomahačů, tak ustanovení upravující poměry v osvobozeném Československu. Proč tyto dokumenty vlastně vznikly? Mohla být přijata i jiná cesta? O tom je dnešní druhá část pětidílného pořadu zaměřeného právě na problematiku dekretů.

Skončila válka a bývalé Československo bylo rozděleno na tři části: Slovensko, kde vládl Slovenská národní rada, bývalé protektorátní Čechy a Morava, které ovládala Česká národní rada a Sudety, které byly za války pod přímou správou německé říše a po válce je obsadily spojenecké armády. Ty ale jen zvolna předávaly moc do českých rukou. Do této situace se vrátila česká vláda a měla začít jednat a uplatňovat to, co dohodla v Košicích; tedy rozsáhlé změny ve vnitřním uspořádání země.

"Musíme se dohodnout o mezinárodních podmínkách míru vzhledem k Německu, které by nás na dlouho zajistily, dohodnouti se o systému mezinárodní bezpečnosti, který by zajistil mír mezi hlavními vítěznými velmocemi," vyjmenovává v červnu roku 1945 úkoly, které pro Československo vyplývají i v budoucnu prezident Edvard Beneš.

Vláda tyto úkoly řeší dekrety, které Beneš spolupodepisuje a jež měly urychlit změny ve společnosti. "Ono již za 2. světové války domácí odboj naléhal vlastně na změnu politického systému v republice. V podstatě nechtěl akceptovat prostý návrat k předmnichovskému systému," říká historik Jan Němeček

Podle odborníka na dějiny práva Jana Kuklíka se válkou změnilo tolik věcí, že staré zákony už prostě nestačily: "Já si myslím, že se formálně přešlo k zákonům všude tam, kde to bylo možné, ale ty zásadní reformy byly právě provedeny prostřednictvím těch dekretů."

Přesto ale Kuklík přiznává, že dekrety nebyly jedinou cestou, kterou tehdy mohla vláda zvolit. "Já si myslím, že jedinou alternativou, která by byla opřena o nějaké právní předpisy, mohlo být jenom nařízení vlády."

O této variantě se dokonce velmi vážně uvažovalo, ale nakonec zvítězilo vydávání dekretů. Tutéž praxi v té době přijaly i jiné evropské státy. "Obdobný způsob přijímání norem zvolila i vláda belgická, nizozemská, norská i vláda lucemburská," dodává Jan Kuklík.

Dokonce ani obsah našich dekretů podle něj výrazně nevybočoval z evropského kontextu roku 1945. "Také Francouzi vydali zvláštní ordonanci o obnovení republikánského pořádku, také Francouzi se museli vyrovnat se znárodněním, také Francouzi zajišťovali nepřátelský majetek. Myslím si, že je opravdu možné najít řadu takovýchto paralel."

Faktem zůstává, že "prezidentské dekrety z roku 1945 řešily hlavně křivdy a následky války a jako takové bychom se na ně dnes měli dívat," podotýká historik Jan Němeček a dodává: "Že došlo k radikalizaci, to se lze divit v okamžiku, kdy se vyvinula situace v důsledku rasistické okupace."

autor: Marek Janáč
Spustit audio

Více z pořadu