Problémy dětí ve škole

Jeroným Klimeš: Dobré odpoledne.

Rodiče by měli dohlížet na bezproblémovou školní docházku svých dětí. To je takové možná až se dá říci klišé, je to všem jasné. Leč asi ne všichni to dělají a nebo tam dělají zásadní chyby. Jaké?

Jeroným Klimeš: Já myslím, že ono je klišé, protože jsme si to nikdy dobře nepromysleli. Opravdu ty rodiče by si měli rozmyslet, jaké vzdělání potom tomu svému dítěti chtějí zprostředkovat, jestli chtějí technické vzdělání, humanitní a tak dále. A když si naplánují vzdělání, které by to dítě mělo mít, to znamená, budou chtít třeba, aby to byl muzikant a bude chtít hudební školu navštěvovat to dítě, tak potom oni tu docházku toho dítěte budou sledovat a oni budou ti, které to vzdělávají, to dítě, za pomoci školy.

To znamená, že je třeba, když, vy jste použil příklad muzikanta, když budu chtít mít z potomka muzikanta, tak se vůbec nemám starat o matematiku, o fyziku.

Jeroným Klimeš: Ne, to samozřejmě jo, ale jako já předpokládám, že rodiče ví, že jenom z muziky se nedá žít, ale já jako rodič...

No dobrá, tak řekněme, tenistu, že bych chtěl mít ze svého potomka a tak se zas budu věnovat jenom sportu.

Jeroným Klimeš: Ne, ne, myslím v tom smyslu, že ten rodič si vlastně plánuje budoucnost toho svého potomka a na základě vlastních dispozic, to znamená třeba vlastního talentu, vybírá tomu dítěti trošku cestu a usnadňuje mu jí. A on je takový manažer toho dítěte, vzdělání toho dítěte a měl by si taky naplánovat, jako co, jaký způsob vzdělávání toho dítěte chce započít nebo...

A co bychom asi tak nejvíce měli sledovat nebo jak s tím dítětem pracovat, abychom mu právě tuto cestu mohli nějakým způsobem vyšlapat, na co si dát největší pozor?

Jeroným Klimeš: Abychom mu šli dobrým příkladem. To je základní předpoklad, to dítě musí vidět nás, jak hrajeme na klavír a pak ono bude samo chodit s námi a hrát si třeba s námi čtyřručně. Když bude vidět, že my umíme počítat a používat matematiku v běžném životě, i pro něj to bude samozřejmost, že si zaokrouhlí částky v obchodě, že se naučí využívat matematiku běžně, vzorečky, protože vidí, že to rodiče umí.

A kromě toho osobního příkladu i nějak hlídat, jak dítě prospívá a chová se ve škole?

Jeroným Klimeš: Ano, samozřejmě jako hlídám dítě, aby mi nespadlo do kanálu a nebo si něco neudělalo, tak.

No ono to totiž tak...

Jeroným Klimeš: Hlídám dítě, abych věděl, co asi v té škole se děje.

Ono to tak úplně běžné ale není, leckdy právě rodiče se o známky začínají starat třeba až před vysvědčením a to už je trochu pozdě.

Jeroným Klimeš: No, to je právě ten problém, že ty rodiče mají pocit, že své povinnosti za vzdělání dítěte delegovali na školu a říkají: Školo, starej se. Ale to není takhle, že jo, vzdělává rodič a škola je mu pomocníkem.

Jak rodiče reagují na to, když jim třeba takto vy poradíte, starejte se více o dítě, hlídejte jeho známky, když s nimi přijdete do styku, jak reagují? Podrážděně a nebo to berou?

Jeroným Klimeš: No, víte, ono většinou to, když už přijdou ty problémy, tak oni vypadají tak, že byla škola, byly děti a začali se hádat o tom, kdo vlastně může za to, že to dítě má nějaké problémy a nebo to dítě má teďka rodiče a duo zápasí s tou školou. Tuhlety zápasy jsou někdy zbytečné, ale oni mají jedno dobré, dobré jádro. Ti rodiče, kteří zápasí se školou, jsou většinou ti rodiče, kteří mají zájem o to vzdělání dítěte. Oni hledají cestu. Nejhorší rodiče jsou ti, kteří se nezajímají vůbec. To znamená, já mám rád rodiče, kteří třeba i se mýlí nebo i ta škola se může mýlit, ale bojují, protože jak té škole, tak těm rodičům jde o to, aby to dítě bylo dobře vzděláno, dostalo ty správné informace a zároveň dostalo i ty dobré známky. A tuhlety rodiče jsou pořád dobrý. To znamená, já abych řekl pravdu, já jsem rád za to, že bojují.

A špatné známky, trestat za ně?

Jeroným Klimeš: No, hodně s rozmyslem.

To znamená?

Jeroným Klimeš: To znamená, když víme, jsou špatné známky a špatné známky. Jako každý z nás chodí do práce, tak ví, kdy tu práci fláká, tak i to dítě, když jde do školy a nepřipraví se a je mu to 5krát připomenuto a neudělá to, tak i to dítě se může flákat, jo. Ne vždy to je.

A tam trest je tedy na místě?

Jeroným Klimeš: Já myslím, že jsou případy, kdy je trest na místě. Jako já nejsem, vychovávat se dá jak pomocí jako lákavých nabídek, tak i častých, částečně averzivních prostředků, ale říkám...

To znamená, škoda rány, která padne vedle. To tím myslíte?

Jeroným Klimeš: No to právě ne.

To rozhodně ne?

Jeroným Klimeš: To musí člověk jako rodič, který má své dítě rád, tak ví, kdy to má použít. Bohužel, ty odstrašující příklady jsou většinou ty rodiče, kteří mlátí ty děti bez rozmyslu, nebo učitelé. Proto učitelům nedáváme do ruky rákosku, protože to dítě, ty děti nerozumně bijí.

Poslední věc, šikana. Jak rodiče poznají, že jejich dítě je šikanováno?

Jeroným Klimeš: Jak to poznají?

Pokud to už nejsou tedy skutečně nějaké násilí a modřiny, ono to nemusí být jenom takto.

Jeroným Klimeš: Rodiče mají problémy s rozeznáním šikany především proto, že si s dětmi nepovídají a že jim nenaslouchají a nevěří. A proto ta šikana jako jede takhle jako pod, pod tou hladinou vody a když se to odhalí, tak potom průšvih.

Takže povídat s dětmi.

Jeroným Klimeš: Ano, hodně si povídat, strávit s nimi večery, hrát si s nimi a při tuhletěch rozmluvách se zjistí, co vlastně to dítě trápí. To znamená a věřit tomu dítěti, protože největší problémy šikany je to, že tomu dítěti nevěří nikdo, rodiče, škola, učitelé, spolužáci, všichni mu říkají, co blbneš, to jsi chlap, to vydržíš. No, ne každý je chlap.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.