Přístup ke zdravotně postiženým se změnil, ale štve mě někdy nelidský přístup, říká zakladatelka organizace PROSAZ

Organizace PROSAZ funguje 30 let. Jak se za tu dobu změnila společnost?

Mění se bariéry, mění se přístup ke zdravotně postiženým. Před revolucí za totality byl vozíčkář na ulici něco zvláštního, teď už je to normální, že se pohybujeme, už jsme braní. I když mám pocit, že nějak v poslední době – nevím, čím to je – se zase vrátilo to, že jsou lidé strašně zvědaví, koukají, prohlížejí si mě.

Čtěte také

Pomoc bez zisku: Seriál o lidech, kteří napnuli své síly a pomáhají v neziskových organizacích

Bylo jedno období, kdy to nebylo, bylo to dříve, a teď bych řekla, že se to vrací, jak je atmosféra špatná tou dobou. Řekla bych, že jsme zase vnímáni jinak než v tom období po revoluci, v období, jak se říkalo, rozkvětu, samostatnosti, demokracie a budování. Takže to bylo trošku jiný, než je to zase teď.

Co tady úplně zmizelo a co vás pořád štve?

Hodně dobře se pracuje na odstranění bariér, protože i tahle společnost nějak pochopila, že to není jenom o vozíčkářích, že je to i o maminkách s kočárky, že je to o zlomené noze, o seniorech, kteří nemohou chodit. Takže tam bych řekla, že se to hodně posunulo, i když bychom chtěli daleko víc a rychleji. Ale řekla bych, že to je dobré.

Iveta Pešková před 30 lety založila organizaci PROSAZ|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Mě spíš štve přístup lidí. Ráda cestuji a třeba v České republice vám slíbí, že je hotel bezbariérový. A vy tam přijedete a jsou tam bariéry. A to mě štve, že dneska peníze a byznys je pro někoho tak strašně důležitý, že si ode mě ty peníze vezme a je mu jedno, jestli se tam dostanu, nebo ne. A když řeknu, že tady nemůžu být, tak mi vraťte peníze, tak řeknou ne, to už máte zaplacené, to už je storno poplatek. Tak tohle mě štve, ten nelidský přístup.

V portfoliu služeb organizace PROSAZ máte komplexně zahrnuté služby pro zdravotně postižené, registrované sociální a zdravotní služby, chráněné dílny. Je tam i rekreační středisko vhodné pro vozíčkáře...

To je moje srdcovka, před 16 lety jsme ho dostali převodem od státu zdarma. Středisko slouží k ubytování až 40 hendikepovaných lidí, což v dnešní době je unikátní, protože takových středisek není mnoho. Ale protože na to nedostáváme žádné státní dotace, tak stojíme před tím, co bude dál. Středisko je nádherné, ale už by potřebovalo setsakramentský zásah, generální opravu.

Máte i tři chráněné dílny, zaměstnáváte lidi s různými hendikepy a postiženími. Co vlastně ti lidé dělají, jak to v takovém kolektivu funguje?

Jsem strašně ráda, že zdravotně postižení chtějí pracovat, i když mají třeba těžký hendikep, tak se snaží. A my se jim snažíme v dílně každému najít danou práci. Takže jsme taková malá manufaktura, někdo nalepuje samolepky, někdo je schopen samostatné tvorby, někdo je naprosto geniální, že tam vytváří výrobky sám.

Jaké projekty chystá organizace PROSAZ? V čem Ivetě Peškové pomohli rodiče? A jak by se měl člověk motivovat? Poslechněte si celý rozhovor.