Přístup ke zdravotně postiženým se změnil, ale štve mě někdy nelidský přístup, říká zakladatelka organizace PROSAZ
Iveta Pešková je celoživotně upoutána na vozík, ale přesto před 30 lety založila organizaci PROSAZ a pomáhá postiženým. „Lidé, kteří potřebují 24hodinovou péči, tak platí kolem 45 tisíc, ale příspěvek na péči je 19 500 Kč. A ten zbytek musí někdo doplatit – rodina, sponzoři. A není to tak, že natáhnete ruku a dostanete od sponzora peníze, je to strašně těžká práce,“ vysvětluje. Jaké jsou cíle organizace PROSAZ.
Organizace PROSAZ funguje 30 let. Jak se za tu dobu změnila společnost?
Mění se bariéry, mění se přístup ke zdravotně postiženým. Před revolucí za totality byl vozíčkář na ulici něco zvláštního, teď už je to normální, že se pohybujeme, už jsme braní. I když mám pocit, že nějak v poslední době – nevím, čím to je – se zase vrátilo to, že jsou lidé strašně zvědaví, koukají, prohlížejí si mě.
Čtěte také
Bylo jedno období, kdy to nebylo, bylo to dříve, a teď bych řekla, že se to vrací, jak je atmosféra špatná tou dobou. Řekla bych, že jsme zase vnímáni jinak než v tom období po revoluci, v období, jak se říkalo, rozkvětu, samostatnosti, demokracie a budování. Takže to bylo trošku jiný, než je to zase teď.
Co tady úplně zmizelo a co vás pořád štve?
Hodně dobře se pracuje na odstranění bariér, protože i tahle společnost nějak pochopila, že to není jenom o vozíčkářích, že je to i o maminkách s kočárky, že je to o zlomené noze, o seniorech, kteří nemohou chodit. Takže tam bych řekla, že se to hodně posunulo, i když bychom chtěli daleko víc a rychleji. Ale řekla bych, že to je dobré.
Mě spíš štve přístup lidí. Ráda cestuji a třeba v České republice vám slíbí, že je hotel bezbariérový. A vy tam přijedete a jsou tam bariéry. A to mě štve, že dneska peníze a byznys je pro někoho tak strašně důležitý, že si ode mě ty peníze vezme a je mu jedno, jestli se tam dostanu, nebo ne. A když řeknu, že tady nemůžu být, tak mi vraťte peníze, tak řeknou ne, to už máte zaplacené, to už je storno poplatek. Tak tohle mě štve, ten nelidský přístup.
V portfoliu služeb organizace PROSAZ máte komplexně zahrnuté služby pro zdravotně postižené, registrované sociální a zdravotní služby, chráněné dílny. Je tam i rekreační středisko vhodné pro vozíčkáře...
To je moje srdcovka, před 16 lety jsme ho dostali převodem od státu zdarma. Středisko slouží k ubytování až 40 hendikepovaných lidí, což v dnešní době je unikátní, protože takových středisek není mnoho. Ale protože na to nedostáváme žádné státní dotace, tak stojíme před tím, co bude dál. Středisko je nádherné, ale už by potřebovalo setsakramentský zásah, generální opravu.
Máte i tři chráněné dílny, zaměstnáváte lidi s různými hendikepy a postiženími. Co vlastně ti lidé dělají, jak to v takovém kolektivu funguje?
Jsem strašně ráda, že zdravotně postižení chtějí pracovat, i když mají třeba těžký hendikep, tak se snaží. A my se jim snažíme v dílně každému najít danou práci. Takže jsme taková malá manufaktura, někdo nalepuje samolepky, někdo je schopen samostatné tvorby, někdo je naprosto geniální, že tam vytváří výrobky sám.
Jaké projekty chystá organizace PROSAZ? V čem Ivetě Peškové pomohli rodiče? A jak by se měl člověk motivovat? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Mladí lidé udělají společnost lepší, říká Hana Potměšilová, která pomáhá zaměstnávat hendikepované
Hana Potměšilová je jednou z odbornic na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Jak se to dělá, aby člověk nemusel kvůli hendikepu zapomenout svůj obor?
-
Nadané děti potřebují podporu a přijetí, aby nekončily na terapiích, zdůrazňuje ředitelka nadace
„Nadané dítě je potřeba přijímat se vším, co mu bylo dáno a kde mu bylo ubráno," zdůrazňuje ředitelka nadace RSJ Lenka Eckertová. Co trápí české děti se zvláštním nadáním?
-
Hendikep neberu za životní překážku, říká Michal Mižigár. O romství přednáší v britském Peterborough
Absolvoval romistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nyní dokončuje magisterské studium v Budapešti. Kvůli hendikepu přitom málem skončil ve zvláštní škole.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka