Mládež zachycuje současnost přesně. Dívat by se měli i rodiče, říká ředitelka A-FilmTeens festivalu

Musím říct, že jste zakladatelka jednoho unikátního festivalu pro děti a mládež, A-Film Teens. Absolvovala jste katedru produkce na FAMU, herectví na konzervatoři Jaroslava Ježka, semestrální studia na The American University ve Washingtonu, různé producentské workshopy.

A teď, od 12. do 20. února tady bude 100 soutěžních filmů, které vytvořili mladí filmaři a filmařky ve věku 6 až 20 let, z 35 zemí světa. Tento festival, kromě stálic, navštíví třeba Keňa, Gruzie, Kyrgyzstán, Brazílie, Srbsko, Nizozemsko. Jaké jsou náměty, které se tam prolínají?

Jiné náměty mají ty nejmladší děti ve věku od 6 do 11 let a jiné náměty točí už starší dospívající, ve věku třeba mezi 15 a 20 roky. Musím říct, že ta témata jsou vždy autentická a přímo odrážejí to, co děti v danou chvíli žijí.

Čtěte také

Děti zajímá, kam svět spěje. Vzdělávání o klimatu ale závisí na jednotlivých učitelích

Vždy jsme fascinovaní tím, jak děti naprosto rychle a přesně reagují na danou dobu. Na minulých dvou ročnících se logicky odrážela doba covidu, měli jsme opravdu hodně temné a depresivní filmy. Letošní, čtvrtý ročník už je lepší. Proto jsme také dali za hlavní téma radost.

A témata jsou různá. Například jeden skvělý film ze Švýcarska se jmenuje Prokrastinátor a je o tom, jak student, který ví, že má své školní povinnosti, že se musí učit, stále „scrolluje“ na mobilu, točí se v kruhu a nemůže z něj vystoupit, je to pro něj velmi těžké.

Další film – ze Švédska – který se jmenuje Bezpečnost podobnosti, je o vystoupení z davu; o tom, že žijeme ve společnosti, která je hodně uniformní a konformní a že je velmi těžké být originální a stát si za svým názorem.

Vy to s prokrastinací máte jak?

Je to těžké i pro mě. Já se přiznám, že někdy se na internetu zadrhnu, šmejdím a vyhledávám zprávy, protože mě třeba něco zajímá. Pak zjistím, že třeba trávím půl hodiny tím, že jenom čtu zprávy – a to také není v pořádku.

Čtěte také

Pražský filmový kufr? Některé filmy dětských tvůrců by strčily do kapsy řadu profesionálů, hodnotí kameraman Berkovič

Když se podíváme na to, jak vnímají radost a život mladí, a na 35 zemí světa, tak radost musí být i v každé zemi asi trochu jinak vnímaná?

Určitě. Musím říct ještě jednu věc: dali jsme jako hlavní téma radost, ale ne všechny filmy, které nám byly zaslány, toto téma naplňují. Především starší filmařky a filmaři asi mají s tématem radosti trochu problém, u nejstarší kategorie mezi 15 a 20 roky zase tolik radostných filmů nemáme. Máme je spíš od mladších dětí, se kterými vyrábějí filmy jejich vyučující nebo i rodiče.

Pokud filmy na téma radosti vůbec máme – což máme ještě u naší regionální soutěže z Vrchlabska, Rychnovska a Mladoboleslavska – zjišťuji, že pro děti a dospívající není úplně jednoduché téma radosti pojmout nebo ztvárnit, musí nad tím fakt přemýšlet. Také máme tentokrát v regionální soutěži přibližně o 15 filmů méně, než jsme měli při minulém, třetím ročníku, kde bylo tématem Můj domov aneb místo, kde žiji a dospívám.

Ale na druhou stranu, filmy, které nám na téma radosti byly zaslány, opravdu radost zrcadlí, opravdu tam je. Chtěla bych upozornit na zajímavý film od studujících z Obchodní akademie v Mladé Boleslavi, který se jmenuje Štěstí v každém dni a je to rozhovor mladé teenagerky s Rákosníčkem o tom, co znamená to štěstí v každém dni. Ten film je opravdu dobrý.

Rodiče a výchova

Teď by mě zajímal pohled nás dospělých, rodičů. Mnohdy máme pocit, že si s dětmi povídáme, ale když se podíváme na některé filmy, nedozvíme se nakonec o jejich životě a přemýšlení mnohem víc, než nám doma řeknou?

Čtěte také

Na prožívání ztráty lesa se dětí nikdo neptá. Uvědomují si roli sucha a člověka, říká psycholožka Klocová

Určitě, protože filmy přímo odrážejí to, co ty děti a dospívající žijí, co cítí a jak vnímají svět. Takže já si myslím a je pro mě stále otázkou, jestli to hlavní cílové publikum by náhodou neměli být rodiče i prarodiče dětí, které ty filmy točí – a nikoliv generační publikum, které máme jako hlavní cílovou skupinu, děti a dospívající do 20 let.

Ale myslím si, že rodiče a prarodiče, kdyby se na filmy soustředili, by se určitě o dětech dozvěděli hodně.

Protože vy sama jste učila a učíte, zajímal by mě váš pohled na to, jak by se měla učit mediální výchova? Jaký je váš pohled na ni?

Základní pravidlo podle mě je co nejvíce praxe a minimálně teorie, protože není nad to, když přivezete jednoduchou kameru. Třeba spolupracujeme s dětskými domovy a děláme takový projekt, který se jmenuje Okna do světa. Tam víme, že s dětmi z dětských domovů nemůžeme uplatňovat žádnou velkou teorii nebo je učit historii filmu.

Čtěte také

Mediální výchovou proti dezinformacím? Spíše pomůže učit intelektuální pokoře a sítě regulovat, míní expertka

Takže přivezeme kamery a snažíme se co nejdřív je seznámit s filmovou technikou, pustit jenom ukázky z filmů – a děti, pojďme točit, udělá vám to radost. A zase jsme u té radosti.

Která témata nejčastěji řeší děti v dětských domovech, jestli se to dá vůbec zobecnit?

Určitě ano. Někdy není úplně lehké ta témata najít. My bychom samozřejmě byli rádi, aby ve filmech zobrazili to, co žijí, nebo to, co prožili. Ale protože mají témata, co třeba prožili ve svých rodinách, vytěsněná, tak se s nimi spíš snažíme najít témata na vztahy v dětském domově, vztahy mezi nimi.

Samozřejmě tyto děti mají tendenci točit horory a thrillery, ale v tomto případě musím být drsná a zakázat točení thrilleru a hororů, byť vím, že si to často chtějí užít a je to první, co chtějí točit. Takže musíme volit kompromis mezi vztahy a hororem.

Jaké další snímky festival A-FilmTeens představí? A jaké výhrady má Zuzana Dražilová k převládající filmové tvorbě? Poslechněte si celý rozhovor.