Před patnácti lety zemřel Gustáv Husák, symbol normalizace

Jako dítě šedesátých let sice nepatřím přímo ke generaci, která přišla na svět v silné populační vlně současně se začátkem tzv. normalizace poměrů v zemi, ale v širším slova smyslu její součástí jsem. Od chvíle, co jsem začal brát rozum, byl Gustáv Husák synonymem režimu, ve kterém jsem vyrůstal. A kdybych si tenkrát býval mohl vybrat - než být jedním z Husákových dětí, raději bych zůstal sirotkem.

Je to přesně patnáct let, co Gustáv Husák zemřel. Víc než "jeho", tedy Husákovy děti si tohoto Slováka pamatují starší lidé, jeho politika neblaze ovlivnila hlavně velkou část jejich životů. Proto především oni vědí, že to nebyly žádné světlé včerejšky. A proto by o tom měli mluvit s těmi nejmladšími, aby ty jednou nenapadlo nosit z nějakého romantického rozmaru na triku Husákův portrét podobně jako je dnes na pohled zcela neškodným a přitom vyhledávaným módním doplňkem Che Guevarova hlava.

Husák byl jediným Slovákem, který kdy vládl z Pražského hradu. Žádnému Čechovi dnes proto nedělá potíže mávnout nad ním rukou a vyřčením slova komouš se dopustit toho nejmírnějšího možného hodnocení. Ve slovenském prostředí ovšem člověk občas narazí na shovívavost. Husák, který svým právnickým vzděláním a vystupováním převyšoval zbytek vedení komunistické strany, prý byl politický talent a kdyby nemusel dělat politiku v nesvobodné době, všechno to mohlo vypadat jinak. Jako by ani nebyla pravda, že Gustáv Husák byl jedním z hlavních činitelů instalace komunistické hrůzovlády na Slovensku, kde komunisté v roce 1946 na rozdíl od českých zemí sice nevyhráli volby, ale byli velmi užitečnými a efektivními spojenci vítězných bolševiků z Prahy.

Ještě více zneklidňující je podobně shovívavý postoj formulovaný vlivnými lidmi. Snad nejkřiklavější je příklad bývalého Husákova vězně, křesťanského demokrata Jána Čarnogurského. Polistopadový slovenský premiér považuje Husáka za výraznou postavu našich dějin. Pro úplnost je třeba říct, že Čarnogurský bere na milost Husáka stejně jako dalšího slovenského expremiéra Vladimíra Mečiara, proti kterému svého času rovněž bojoval. Jeden z bývalých největších antimečiarovců dnes říká, že Mečiar je přijatelný, protože je už poražený. Ano, v tomto smyslu je Husák ještě neškodnější. Oba vnímá Čarnogurský jako osoby, které přispěly k dnešní slovenské státnosti. Jako slavjanofilovi je Čarnogurskému možná sympatická i někdejší Husákova myšlenka vyřešit problémy Slovenska "začleněním do svazku národů SSSR".

Přestože poslední komunistický prezident Československa o nic podobného po válce neusiloval, velkou mírou přispěl k tomu, že naše země se stala vazalem Moskvy. O zrůdnosti režimu, který pomohl nastolit, a o morbidnosti jeho přesvědčení, svědčí skutečnost, že realizátoři jeho ideologie ho v padesátých letech devět let věznili. Husák, který na rozdíl od ostatních obětí inscenovaných procesů nejen že neustoupil a nepřiznal se k něčemu, co neudělal, ale po rehabilitaci se aktivně vrátil do téže smrduté komunistické politiky, aby ve své kariéře pokračoval.

Dvacet let po únoru 1948 jako jedna z osobností pražského jara mohl být teoreticky opět semlet následnými událostmi, tentokrát mu však okolnosti přály a svou touhu po moci mohl naplnit. Možná si zpočátku opravdu myslel, že po vzoru Kádárova režimu v sousedním Maďarsku postaví na troskách potlačené protikomunistické rebelie režim, který umožní lidem aspoň trochu dýchat. Nestalo se tak. Když už nepomohl svým spoluobčanům, tak se aspoň takříkajíc udělal pro sebe: čtyři roky po nástupu do čela komunistické strany se stal prezidentem republiky. Nakonec mu bylo souzeno vypít kalich hořkosti do dna, když z jeho rukou přijali pověření členové první vlády, ve které nebyla hegemonem Husákova partaj.

Na rozdíl od Čarnogurského nacionalistického postoje "možná zločinec, ale náš" se obhajoba Gustáva Husáka se většinou nese v duchu obhajoby komunistických myšlenek, které prý zneužili nesprávní realizátoři. Vždyť Husák sám se stal obětí pomýlených procesů a na svoji ideologii přesto ani později nedal dopustit. Pomýlená je ovšem hlavně tato argumentace. Tou nejbanálnější pravdou totiž je, že ať už byl reprezentantem ideologie a režimu hloupý a nevzdělaný Vasil Biľak, nebo intelektuál Gustáv Husák, šlo o nelidský režim a basta.

Životopis posledního komunistického prezidenta Československa, který je možné najít na webové stránce české hlavy státu, uvádí, že Husákovy slohové práce a projevy v době jeho studií na gymnáziu "mu vynášely uznání ředitelství školy". Československá veřejnost krátce po volbě Václava Havla novým prezidentem v prosinci 1989 s uznáním kvitovala, že Husákovy projevy jsou už jednou provždy minulostí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .