Před 65 lety byl přijatý zákon o trvalém usídlení kočujících osob

Zákon nabyl platnost 11. listopadu 1958 a postihl především kočovné Romy. Diskriminační zákon až do roku 1990 vyhrožoval za kočování vězením, formálně platil až do konce března 1998.

Důsledky zákona z roku 1958 a dalších opatření řízené asimilace Romů za bývalého režimu jsou patrné dodnes. Právě z násilného přesídlování Romů a jejich segregace v uzavřených čtvrtích měst vznikla řada dnešních problémových, "sociálně vyloučených" lokalit. Snaha režimu o začlenění odlišného etnika do společnosti prohloubila i nevraživost majoritní společnosti. K tomu přispělo popření romské identity a jejich odlišností, včetně kulturních, ale i některé hmotné výhody pro Romy za bývalého režimu.

Komunistický režim zlikvidoval romskou pospolitost zevnitř, a to útokem na staleté pilíře jejich kultury. Při asimilaci se nejednalo o fyzickou likvidaci, ale o rozklad jejich duchovní kultury, Romové se měli stát řadovými Čechoslováky beze stop po někdejším odlišném "cikánském původu". Po roce 1948 byli nejprve formálně zrovnoprávněni, ovšem společensky zůstali stále na okraji. Úsilí režimu se zaměřovalo na převýchovu a postupné zbavování "občanů cikánského původu následků zaostalosti jako dědictví kapitalistického režimu".

Důraz byl kladen na odstranění negramotnosti, byly otevřeny různé vzdělávací a socializační kurzy pro dospělé. Od druhé poloviny 50. let přistoupil režim v souladu se stalinskou politickou koncepcí k otevřené politice asimilace Romů, jejímž cílem bylo odstranění "sociální zaostalosti cikánů", jejich převýchova a následné splynutí s většinovou populací. Překážkou k dosažení tohoto cíle pak byla etnokulturní specifika Romů - romský jazyk, kultura, hodnoty, tradice, které byly považovány za hlavní zdroj zaostalosti.

Za jeden z nežádoucích přežitků bylo označeno také kočování, právně upravené prvorepublikovým zákonem z roku 1927, který se zaměřoval na "potulné cikány a osoby po cikánsku žijící". V praxi to ale znamenalo stálý policejní a úřední dohled nad téměř všemi Romy, ať už kočovali či nikoliv.

Zákon z roku 1958 nařizoval Romům usadit se tam, kde byli právě zastiženi a obce jim měly poskytnout náhradní ubytování a přidělit práci. Kdo "pomoc" neakceptoval, šel do vězení. Z hlediska vytčených cílů skončila realizace tohoto zákona podle historika Muzea romské kultury Michala Schustera totálním fiaskem. "Přinesl-li zákon a následný soupis nějaké plusy (zlepšení celkové evidence Romů, doplnění dokladů, údajů o bydlišti, školou povinných dětech a zaměstnancích apod.), byly většinou časově značně omezené," napsal.

Možnost ovlivňovat řešení vlastních problémů dostali Romové poprvé až koncem 60. let, když mohla vzniknout organizace Svaz Cikánů-Romů, která byla ale v roce 1973 opět zakázána. Již od počátku 70. let však začínalo být zřejmé, že násilný asimilační model nepřinesl očekávané výsledky. Koncepce státem řízené asimilace byla nahrazena mírnější koncepcí "integrace", její cíl však zůstal stále stejný - asimilovat, i když nyní už mírnějšími prostředky.

Romům byly přednostně přidělovány byty, získávali vyšší sociální dávky a speciální příspěvky. Právě tento "ochranářský" přístup ale Romy dále paralyzoval a ve společnosti dodnes vyvolává kritiku. Politika komunistického režimu sice přinesla formální zrovnoprávnění Romů a zlepšila jejich materiální situaci (životní úroveň, přístup ke vzdělání), ale tím, že systematicky potlačovala jejich etnicitu, ničila tradiční vazby a kulturní normy. S následky se potýká společnost v ČR dodnes.