Polský zákon o holokaustu budí vášně. Otevírání tabu polsko-židovských vztahů Poláky šokuje

9. únor 2018
Polská vlajka

Sporný zákon má chránit dobré jméno země. To však v tomto smyslu není v polských dějinách bez poskvrny a zhodnocení polsko-židovského vztahu napříč historií je otázka mimořádně obtížná a pro Poláky bolestná. Jak velmi, dokazuje zveřejnění výsledků historického bádání k vyvraždění židovských obyvatel v městečku Jedwabne.

K protižidovským výpadům docházelo na polském území od středověku až do roku 1947 v poválečném období. Vlna pogromů, začala už v červenci 1945 v Krakově, pokračovala v Kielcích, kde bylo zavražděno 43 osob včetně žen a dětí, dále v Radomi, Čenstochové, Lodži a v dalších velkých městech a měla za následek poválečnou emigrační vlnu Židů z Polska.

Pomoc i pogromy, odraz postoje polské společnosti k Židům

Rozporuplný vztah polské společnosti k Židům se projevoval i za války. Na jedné straně Poláci Židy ukrývali, na straně druhé docházelo k drancování majetku i k vraždám. V září 1941 informoval šéf Armii Krajowe (AK; podzemní nekomunistický odboj - pozn. red.) londýnskou exilovou vládu.

„Drtivá část společnosti je antisemitsky orientovaná. Následování německých metod ale nemá podporu.“ Skupina AK ale téhož roku postřílela židovskou partyzánskou skupinu v Čenstochové, za což však posléze vedení AK velitele oddílu odsoudilo a popravilo.


Z válku přeživších Židů část ukrývali polští obyvatelé a partyzáni
Z téměř 3,5 milionové komunity polských Židů přežilo válku asi 250 tisíc. A to většinou repatrianti ze SSSR, kteří se po okupaci Rudou armádou ocitli v ruské zóně. Záhy pochopili, že lepší by pro ně bylo vrátit se zpět, ale německá zóna odmítla zvyšovat svůj počet židovských obyvatel a byli deportováni do centrálního Ruska, což jim paradoxě zachránilo život, protože se vyhnuli koncetračním táborům. Další přeživší byli vojáci, kteří se vrátili s polskou armádou podléhající lublinské vládě. Nepočetné skupiny přežily v polském podzemí, u partyzánů nebo je ukrývali Poláci. Z koncetračních táborů se jich vrátilo jen několik tisíc.

A v jedenačtyřicátém také došlo k události v městečku Jedwabne, kdy jeho obyvatelé pod dohledem Němců spáchali pogrom na své židovské sousedy. Když 1. září 1939 došlo k napadení Polska Německem, veškeré polské i židovské obyvatelstvo se semklo k solidaritě a společné obraně.

Pocit sounáležitosti ale záhy vyprchal. A když 17. září začala Rudá armáda „osvobozovat“ východní oblasti Polska, židovští občané, na rozdíl od Poláků rudoarmějce vítali, neboť se domnívali, že je uchrání před norimberskými zákony, a byla tak znovu posílena antisemitská nálada v polské společnosti, která svůj původ měla již v období po první světové válce, kdy židé byli částečně oprávněně označování za šiřitele a podporovatele komunismu zejména katolickými nacionalisty.

Svědectví

V městečku Jedwabne až do roku 1941 stávala na náměstí Leninova socha. Strhli ji, když sovětské okupanty v létě 1941 vytlačili Němci. Skupinu 40 židů zavraždili místní jako první. Skončili v masovém hrobě ve stodole nedaleko za městem i s hlavou Lenina.

Vzpomíná devadesátiletý Franciszek Karwowski, jeden z posledních pamětníků. Tehdy mu bylo 12 let: „Moji kamarádi ze školy mi to všechno popsali. To jak, na náměstí muselo přes čtyřicet Židů nést v průvodu Leninovu hlavu a zpívat u toho. Němci šli z boku a Poláci je hnali." Dalších několik stovek lidí nahnal dav do stodoly a tu zapálili.

Kdo vraždil v Jedwabnem

„Byly prázdniny a já jsem ten den byl na vsi v Janczewku. Odpoledne se objevil nad Jedwabnym vysoký sloup černého dýmu, bylo bezvětří. Moje matka pak byla tak rozrušená, že nechtěla sníst večeři," pokračuje očitý svědek.

Pan Karwowski je přesvědčený, že místní k vraždě židovských sousedů donutili Němci. Desítky let byl na místě stodoly pomník, který tvrdil, že za smrt mohli výlučně nacisté. V roce 2000 ale polsko-americký historik Jan Tomasz Gross a později také polský vládní Institut národní paměti dokázali, že vraždili Poláci vedení starostou městečka. Německých policistů byla na místě jen hrstka a na vše zřejmě jen dohlíželi. Pro Polsko to byl před osmnácti lety lety šok.

Lenin

„Byla cítit ta napjatá atmosféra. Jedwabne je malé, bohem zapomenuté městečko, které se najednou začalo objevovat v hlavních zprávách. V sedm večer byste tady na ulici nepotkali živáčka. Všichni seděli před televizí a sledovali, co se tam o městě říká,“ vzpomíná mladý sociolog Kamil Mrozowicz, který tehdy, coby patnáctiletý chodil v Jedwabnem na základní školu.

  • Reportáž