Petr Fischer: Jaderná energie je tmelem české politiky
Když před rokem v reakci na fukušimskou katastrofu rozhodlo Německo o odstavení jaderných elektráren, byla to pro českou politickou scénu srážka kultur. Němci podlehli populismu a nepochopili, že jejich obavy jsou iracionální a že jediná čistá a ekonomická energie budoucnosti je jádro, uvažoval nebývale kritický premiér Nečas, jemuž přizvukoval prezident Klaus.
Jestliže dnes prestižní britský týdeník The Economist, jehož mimořádný vliv ve sféře globálního byznysu a politiky nelze popřít, píše o jádru jako o snu, který nebyl naplněn, je to srážka jiného druhu.
The Economist, věren svému jménu, totiž nekritizuje jadernou energii primárně z hlediska bezpečnostních rizik, přestože si už dávno nemyslí, že jaderná elektrárna je stejně bezpečná jako čokoládovna. Britský týdeník kritizuje především přílišné náklady na budování jaderných elektráren, což je mimo jiné dáno tím, že výrobci zařízení pro elektrárny logicky nemají takovou konkurenci jako v jiných oborech.
Sen o čisté, jaderné budoucnosti, tvrdí Economist, se hroutí jednoduše proto, že cena za získávání energie je příliš vysoká. Česká vláda, která naopak tvrdí, že jádro je varianta do budoucna nejlevnější, se tu už nesráží s názorem z jiného kulturního světa, nýbrž s autoritativní pozicí budovanou na stejném ekonomickém poli, které sama preferuje.
A není to jen vláda, protože s jejím názorem víceméně souhlasí i levicová opozice, která potvrzuje, že jádro je tmelem české politiky. Chybí-li důvody ekonomického rozumu, pak se česká energetická politika založená převážně na jaderné energii nemá o co opřít.
Bez ekonomické opodstatněnosti se z jádra stává ryzí politicko-vědecký fetiš, jemuž se klaníme jako poslednímu pomníku náboženství Pokroku, které z časů komunismu snadno přešlo do české verze kapitalismu.
Jádro je emblémem místní víry ve vědecký pokrok, která je často mylně zaměňována za zdravý rozum. Proto dál věříme, že vědotechnika jednou vyřeší problémy lidstva, odstraní rizika a minimalizuje cenu, a strašlivě se divíme, že někdo ve světě může tyto sny, v Česku považované za univerzálně lidské, označit za bláhové.
Přijmout malou dávku Economistem servírovaného britského pragmatismu jako odvykací kúru na fetiš Pokroku tedy nebude ve vztahu k jádru na škodu. Pro premiéra Nečase to teď, když se tak spřátelil s britským premiérem, jistě nebude problém.
