Pavel Novák: Nechte se pumpnout
Nejen před Vánocemi se dají na ulicích potkat mladí lidé se štůskem papírů na kartonové podložce a tužkou v ruce, kterak oslovují kolemjdoucí a žádají je, aby přispěli na tu či onu neziskovou organizaci. Někdo kolem nich projde beze slova, někdo zavrtí hlavou a někdo dokonce mávne rukou na znamení: Nemám čas, nechte mne. Zastavte se u nich a ukažte jim, že to, co dělají, má smysl.
Stává se mi to celkem pravidelně. Jdu po ulici v Bruselu nebo jiném městě, kolem mě jde spousta dalších lidí. Belgičanů, Francouzů, Maročanů a bůhví jakých národností ještě. Procházíme kolem kluka nebo dívky s batůžkem na zádech a deskami s nějakými listinami v ruce.
Očima si vybírají, koho osloví, a najednou stojí přede mnou. Ptají se: „Dobrý den pane, máte chvíli čas? Jen dvě minuty. Zajímáte se o dění ve světě, o zvířata, o přírodu?“
Téma nabízí každý jiné. Jde jim o jedno. Ulovit sponzora, který se bude pravidelně podílet na financování činnosti jejich nevládní organizace. Může jít o lékaře pomáhající v zemích postižených konflikty nebo přírodními katastrofami, o ochránce ohrožených druhů nebo o charitativní organizace působící v rozvojových zemích.
Říkal jsem si vždy: Proč si vybrali zrovna mne? Kolem je spousta místních lidí. Tak proč oslovují mě, cizince? Pochopil jsem, že mají stejnou strategii jako já, když si vybírám své respondenty do ankety na ulici. Hledám slušně oblečené lidi středních let, kteří se nedívají zarytě do země nebo nejsou právě v družném hovoru s někým jiným. Jdou přiměřeně volným tempem, což nasvědčuje tomu, že nespěchají.
Já i když jdu svižně, stále se rozhlížím kolem sebe. Zvláště, když jsem v novém městě. Pracuji, protože pozoruji chování ostatních, abych o tom pak mohl vyprávět rozhlasovým posluchačům. Na pouliční fundraisery tedy musím zákonitě působit jako člověk lelkující, nespěchající, dobře situovaný, tedy ideální kandidát k oslovení.
Lživá výmluva, že neumím francouzsky ani nizozemsky, často nepomůže. Mohu však odrazit další útok tím, že už dříve byl jiný kolega takového pouličního naháněče úspěšný. A to už pravda je. Posílám pravidelně malou částku na podporu lékařů, kteří se bezplatně starají o belgické bezdomovce, ale také o nemocné v Africe a Asii.
Taková odpověď ty, kteří v podzimním chladnu shánějí dobrovolné přispěvatele, uspokojí. Alespoň vidí, že se v psychologickém odhadu vhodného dárce nezmýlili. Proto vám radím, dejte jim šanci k radosti. Abyste jim však mohli říct, že už přispíváte jiným, musí to být pravda. A pokud takovou pravdivou výmluvou nedisponujete, je předvánoční čas vhodným okamžikem si ji zajistit.
