Pavel Král - psycholog o první bojové ztrátě našeho vojáka na jihu Afghánistánu, psychickém vybavení členů armády na bojové operace a možnost i úmrtí, vytváření psychických profilů a odolnosti k řešení složitých problémů

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Dobrý den.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Zkuste se dopustit odborného odhadu, jak se teď žije v jižním Afghánistánu těm zbývajícím členům SOG, té speciální jednotky vojenské policie poté, co de facto ztratili tři lidi, dva jsou zraněni a jeden mrtvý?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Já myslím, že velmi těžko, protože speciálně v případě takovéhoto malého kontingentu v případě takto speciální jednotky, kde se vyžaduje takzvaně velká skupinová koheze, velké skupinové sepětí, velká vazba jednoho na druhého, velká míra spolupráce, velká míra možnosti spolehnout se jeden na druhého, taková ztráta určitě znamená, znamená velkou zátěž psychickou. Na druhou stranu toto je jako jedna z nejelitnějších jednotek, takže její příslušníci určitě budou schopni se s tím vyrovnat.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Mají nějaké mechanismy, buď naučené, anebo nějakým způsobem vrozené na to, aby i přesto, co se teď stalo a že jim z pětatřicetičlenného týmu vypadli tři lidi takovým způsobem, aby i přesto mohli normálně fungovat, pracovat, plnit úkoly?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Tyto mechanismy, nevím, jestli mohou být vrozené, možná určitě ano, nicméně armády se samozřejmě snaží u svých vojáků tyto schopnosti a dovednosti pěstovat a svědčit.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Jaké to jsou nebo dají se popsat, protože přiznejme si, s takovou situací se normální člověk, byť psychicky odolný, nesetkává?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Tyto dovednosti se dají popsat pod jedním pojmem a tomu se říká psychická odolnost, odolnost vůči zátěži, anglicky se mluví o /nesrozumitelné/ mechanismem, jde o soubor dovedností, který se ovšem jakoby těžko definuje po jakýchsi položkách, nicméně jde o schopnost zvládat zátěž, jde o schopnost vydržet velké psychické vypětí, jde o schopnost odolat zátěži, odolat situacím, nepříjemným situacím, nebezpečným, a ty se získávají v přípravě armády právě výcvikem. A v případě takové jednotky velmi tvrdým a náročným výcvikem.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Tvrdým náročným psychickým nebo psychologickým výcvikem?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Psychickým a fyzickým.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Dá se nějak namodelovat situace, která nastala v to úterý ráno, teď myslím v podmínkách tréninku?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
K tomu by se asi možná lépe vyjádřili psychologové, kteří se přímo na výcviku podílí, nicméně do jisté míry se namodelovat dá, obecně v operacích takového typu už není příliš času na dlouhé přemýšlení, všechny úkony, všechny procedury musí být dokonale secvičené, vlastně, co se cvičí je soubor, soubor úkonů, které /nesrozumitelné/, cvičí se reakce, cvičí se různé scénáře tak, aby se pokud možno všechny možné situace, nebo všechny možné převoditelné situace cvičily už předem, aby ve chvíli vypjatého stresu, kdy člověk skutečně může, nebo kdy jeho myšlení může být velmi negativně ovlivněno tak, aby v takových situacích voják dokázal zareagovat automaticky, mechanicky.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Teď mě ještě napadá, když se vrátím k tomu termínu, který jste použil, tuším, že se to jmenovalo týmová koheze, je dobré, když ta sounáležitost, ta semknutost přeroste v přátelství a bavíme se neustále o velice semknuté profesionální vojenské jednotce?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Ono se tomu asi nejde úplně ubránit. Když si představíte situaci, že jste někde s kolegy, z nichž někdo vám zachrání život, což se v takových situacích rozhodně někdy stává, v situacích, kdy váš život závisí na dobré práci vašich kolegů a jejich život naopak na tom, že vy budete své povinnosti plnit dobře, tak samozřejmě tam se přátelství nemůže nerozvinout a někdy velmi hluboké, velmi intenzivní.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Jen připomínám, že hostem dnešních Dvaceti minut Radiožurnálu je psycholog, major Pavel Král, armádní psycholog, podotýkám, mohou i tak dobře vytrénování vojáci, jako jsou vojenští policisté z SOG dostat strach?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Samozřejmě asi mohou, otázka je, co s nimi ten strach udělá.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Co by s nimi neměl udělat?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Neměl by, neměl by je svázat, neměl by je ohromit nebo ochromit, měl by je, víte, ono se říká, to je obecná teorie stresu, že strach je jaksi dobrý sluha, ale zlý pán, strach nám umožňuje přežít, kdybychom se nebáli, tak přecházíme dálnici a saháme na horká kamna, čili jakoby strach o život, o zdraví nám umožňuje přežít ve světě. A v situacích vojenských misí nebo v situacích vyhrocených, to samozřejmě platí také, byť ty podmínky jsou trochu jiné.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Je vůbec možno se připravit, řekněme, v nějakých, nějakými tréninkovými metodami na ty asymetrické útoky, to znamená na něco, když se vrátíme k posledním bojovým ztrátám české armády, tedy do druhé světové války, v podstatě neexistovalo, to znamená útoky civilních atentátníků buď automobilem najetý do skupiny nebo civilista oblečený do vesty plné výbušniny.

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Otázka je, zda tou přípravou míníte přípravu taktickou například nebo přípravu psychickou.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Spíš mě zajímá ta příprava psychická, protože akceptovat, když se bojuje muž proti muži, to se pravděpodobně za těch minulých klasických válek asi nějakým způsobem dokázalo, ptám se na to, jak je možné, aby psychika jednoho člověka akceptovala to, že ten útok může přijít prostě odkudkoliv a od civilisty.

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Víte, ono tohle, myslím, že tohle už začalo jako dřív než v případě asymetrických útoků, první, pokud jde o armádu nebo o vojenství, tak tyto reakce se datují již od doby americké občanské války, což byla válka, když se poprvé začaly používat jaksi moderní zbraně, různé časové zapalovače a bylo to vlastně poprvé, co přežití nezáleželo úplně jako na tom, jestli člověk je schopný, neschopný, jestli je silný, slabý, dobře nebo špatně vycvičený, dokud všechny dřívější ..., skutečně byly převážně boj muže proti muži, nicméně jaksi s rozvojem zbraní, které umožňují útočit na dálku bez vizuálního kontaktu s nepřítelem nebo s protivníkem, tak samozřejmě tyto reakce, tyto reakce mohou vzbudit asymetrické útoky prováděné sebevražednými útočníky, jsou jenom jakoby dalším krokem v dlouhém vývoji, to znamená, doteďka se popisovala jako největší stres pro vojáky dlouhodobé, dělostřelecké ostřelování třeba v zákopech, kdy typické už v první světové válce, která /nesrozumitelné/ v zákopech, tam přilétaly granáty dělostřelectva, které byly několik kilometrů daleko a nikdo nevěděl, jestli to přežije, jestli to nepřežije, co se stane a bylo to vznešený do značné míry otázka náhody. A náhoda právě nebo nejistota, abych to řekl správněji, je jedním z největších stresů ve vojenských misích, ve vojenských operacích a myslím, že v životě vůbec.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Jak dlouho se dá nasazení v takové oblasti, jako je ta jihoafghánská provincie Hílmand vydržet, nebo jinak, jak to má nastaveno česká armáda?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Já, abych se přiznal, tak přesně nevím, tato mise, pokud se nepletu, tak je na půl roku, nicméně takový názor psychologů a i potvrzení různých výzkumů, které jsme dělali, je takový, že tyto náročné mise by neměly trvat déle než tři až čtyři měsíce. Na druhou stranu to zase naráží na těžkosti, například logistické a tak dále, jsou i tací, kteří argumentují tím, že půl roku je potřeba, nebo že jde o práci na dlouho dobu, trvá aklimatizace, seznámení se s místem, nasazení a tak dále, je to otázka, asi zřejmě ten pohled vojenský bude jiný od toho pohledu psychologického.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
To znamená, psycholog by raději viděl vojáka v takové situaci kratší dobu než ten půl rok?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Zřejmě kratší dobu nebo delší dobu, ale ovšem proloženou nějakou dovolenou nebo něčím takovým, přeci jenom jako půl roku v situaci, kdy váš život je prakticky denně ohrožen, je dlouhá doba.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Říká zatím v těchto Dvaceti minutách Radiožurnálu armádní psycholog, major Pavel Král. Já vám řeknu jednu historku, kterou jsem slyšel někdy na konci devadesátých let od člověka, který se účastnil první války v zálivu, byl tam v Kuvajtu s českými chemiky a říkal, že se tehdy proslýchalo, že byly vytvořeny špatné psychologické profily pro vojáky, kteří chránili ty samotné chemiky a že tam byli nadelegováni vojáci, kteří byli spíše útočného typu, ti agresivnější jedinci, řekněme impulsivnější místo toho, aby tam byli lidé, kteří by vydrželi dlouhodobou psychickou zátěž, kdy se v podstatě nic neděje, protože nebyli v přímém boji a tak dále. Nevím, jaká je relevance té historky, jestli o tom víte něco víc, tak klidně řekněte, ale spíš se ptám, jestli je něco možného ještě dnes takového?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
On ten přístup psychologického výběru se zřejmě od té doby výrazně změnil a už v armádě jako v celku neexistuje něco takového, jako je v psychologické profilování, jednak je to disciplína velmi ošemetná, jsou určitě dejme tomu speciálnější nebo specializovanější jednotky, které mají vlastní psychology, které mají vytvořeny jakýsi profil, jak by měl vypadat ideální kandidát nebo ideální uchazeč o práci v takové jednotce. Nicméně v globále se tohle v armádě už nedělá, upustilo se od toho právě proto, že to není úplně možné. A starosti, mimo jiné jednou ze starostí psychologů, kteří se podílí na výběru vojáků do armády, na výběru vojáků do misí nebo na výběru vojáků pro různé specializovanější nebo náročnější profese, je vybírat takové vojáky, kteří jsou, kteří jsou psychicky odolní, alespoň průměrně inteligentní, kteří nemají nebo netrpí žádnou poruchou osobnosti nebo duševní poruchou a tak dále, a tak dále, kteří jsou jaksi duševně zdraví, duševně fit. A na druhou stranu ten psycholog toho vojáka vidí velmi krátkou dobu, vidí ho po dobu třeba jednoho dopoledne při vyšetření a při vší úctě k oboru, který dělám, samozřejmě jako není možné za tu dobu člověka nějak dokonale poznat, není možné přesně říct, jak se ten člověk bude chovat, jaký je zase k tomu více nebo méně přesně přiblížit. A potom, čili my jako psychologové garantujeme, měli bychom být schopni garantovat, že ten člověk splňuje ty podmínky, o kterých jsem mluvil před tím, nicméně to konkrétní zařazení vojáka na konkrétní profesi by mělo záležet třeba na jeho veliteli, který ho zná, který ho zná z každodenního výcviku, z každodenního kontaktu, zná ho sedm dní v týdnu, dvaapadesát týdnů v roce.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Potřebují, a to už je poslední otázka k té části, co se děje před návratem z mise, potřebují takoví vojáci, kteří jsou tak vycvičeni, jako například vojenští policisté z SOG nebo šestistá první jednotka z Prostějova, potřebují na místě toho svého nasazení psychologa?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Víte, to je asi otázka, která by měla směřovat spíše na psychologa vojenské policie nebo psychologa ...

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Máte pravdu.

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
... té jednotky z Prostějova. Nicméně pokud jich tam vyjíždí víc, tak pokud vím, tak si s sebou psychologa berou, už prostě proto, že ten psycholog je jako jedním členem týmu, je velmi úzce integrován do té jednotky a svojí roli tam určitě má, nicméně jaksi tím, že, jak mým oborem je vojenská klinická psychologie, tak do tohohle si netroufám úplně, úplně mluvit.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Nebudu vás, nebudu vás nějak tlačit. S čím se setkáváte u příslušníků české armády, když se vracejí z misí, teď samozřejmě se ptám na psychické problémy?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Já bych řekl, že většina vojáků naší armády, kteří se vracejí ze zahraničních misí, žádné výraznější psychické potíže nemá. A já jsem tuto otázku čekal, přemýšlel jsem, co bych na ní odpověděl.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Přiznejme si na rovinu, my jsme si jí řekli na začátku.

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Máte pravdu, přiznávám. Nicméně jsem jí očekával ještě před tím, než jste mi toto řekl. Víte, oni se dají potíže vojáků, které pramení, které se vyskytují v misích nebo objevují v misi, rozdělit na takové jako dvě hlavní skupiny, jedny jsou potíže, které pramení nebo souvisí s misí samotnou. A jedny jsou potíže, které souvisí s věcmi ostatními, to znamená se situací doma, s osobním životem a řekl bych, že daleko větší potíže způsobuje právě ta druhá skupina problémů, ty události nebo podněty, které jsou doma, které nesouvisí přímo s výkonem práce v té misi.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
A to nakonec může být i vaše práce s nimi takové problémy konzultovat a možná jim od nich pomáhat?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
To samozřejmě bývá naší prací a snažíme se vojákům s tímto pomoc, ale jde o to, že pokud jsou vojáci v misi a něco se v té misi děje, tak vojáci přece jenom jsou vybráni, jsou vycvičeni a není takový problém vyrovnat se s tím, co se děje v té misi, je to poměrně snadno zvládnutelné, ale daleko hůře řešíte problémy, které se vám dějí několik tisíc kilometrů od vás, daleko hůř řešíte situaci jako jsou rodinné problémy, onemocnění dítěte a potíže se splácením hypotéky, nemoc rodičů a spoustu jiných věcí, které najednou, kdybyste byl přímo v místě dění, nebo kdybyste byl doma, tak je vyřešíte okamžitě, ale když vám zavolají do mise, že vám ukradli auto, tak co si tam s tím počnete.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Nevím, popravdě řečeno. Já jsem si vzpomněl ještě na jednu historku při přípravě, která se váže právě k tomu, co se děje po návratu z misí. Jeden kaplan mi vyprávěl, který absolvoval několik misí v Kosovu a na Balkáně, tak mi vyprávěl, že vždy po návratu z mise nějaký čas nemohl vstoupit z chodníku na trávník, protože byl tak vycvičen z toho místa nasazení, že jsou všude nebo mohou být mini, že mu to trvalo nějaký čas, prostě než se přinutil vstoupit z chodníku na trávník, aniž by mu blikalo někde v mozku výstražné světlo. Může něco takového přerůst v opravdu vážný problém, anebo to je jen takový, řekněme, kolorit a naučená nějaká fyziologická reakce?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Myslím, že hranice mezi naučenou reakcí a vážným problémem je často v životě velmi tenká, nicméně to, co popisujete, to se děje, vojáci v misích jsou cvičeni k tomu, že nemají vstupovat mezi mimo zpevněné cesty právě kvůli nebezpečí min, jsou cvičeni, že pokud někde zazní výstřel, tak se musí někde krýt, mohli bych vám vyprávět podobné historky o lidech, kteří strávili silvestrovskou noc zalehlý někde mezi auty právě proto, že takto byli vycvičeni. Samozřejmě tato reakce je normální, pokud půl roku žijete v tom a jste cvičeni a drilováni v tom, že krok mimo silnici může být vaším krokem posledním, tak samozřejmě, když se vrátíte domů, tak je to návyk, který si ještě nějakou dobu s sebou nesete, to je asi stejně, když si pořídíte novou kuchyňskou linku, tak ještě dlouho hledáte ty, ty příbory v tom šuplíku, v kterém byly před tím, ale samozřejmě po nějaké době by tento návyk, ten reflex měl vyhasnout.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Jinak je problém.

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Jinak je problém a možná by za to stálo toto řešit. /Nesrozumitelné/ asi jsem neslyšel o nikom, u koho by zrovna tento, tento návyk přerostl ve vážný problém.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Co může, nebo jinak, který problém může přerůst v něco většího, to, co si ten člověk s sebou přinese, teď se bavím spíš o těch problémech, které má tam přímo na misi, ne ty spojené s domovem?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
No, řekl bych, že se blížíme k velkému tématu, a to je posttraumatická stresová porucha ...

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Je to tak.

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
... mohou to být samozřejmě potíže, problémy, psychopatologické symptomy, které souvisí s prožitým traumatem, nebo prožitým dlouhodobým stresem, to se stát může.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Jak se projevují?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Ona je to taková velká poměrně nehomogenní skupina potíží, nicméně pokud se budeme bavit o konkrétně posttraumatické stresové poruše, která je definována poměrně dobře, tak tam má takové tři velké skupiny symptomů, jeden ten symptom je takzvané znovuprožívání, to znamená, že člověk si vybavuje ve formě myšlenek, ve formě snů nebo nočních můr, ve formě flashbacků, ta událost, jaksi prožívá jí znovu a znovu, to je věc jedna, protože to je nepříjemné, tak se tomu člověk snaží vyhnout, snaží se vyhnout situacím a událostem, lidem, vzpomínkám, které by mu, které by ho mohly vlastně tak jako v duchu k té události vracet znovu, to je ten druhý, druhá skupina symptomů, které se, který se nazývá vyhýbání. A zároveň ještě pozorujeme třetí skupinu symptomů, který se projevuje takovou zvýšenou nabuzeností, třeba špatně spí, jsou takoví lekaví, dráždiví, jsou jakoby, jakoby ta jejich míra stresu, ve kterém aktuálně žijí, je jakoby trochu zvýšená na to, co je běžná populační norma, čili jsou takoví jakoby stále na stráži, by se dalo říct.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Nechci po vás přesná čísla nebo jména, ale kolik lidí si tak přiváží ročně třeba takové poruchy?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Já myslím, že to oficiálně, to, co víme, tak ten počet těch lidí velký není, na druhou stranu je potřeba si přiznat, že my nemusíme o všech vědět, protože samozřejmě role psychologů nebo celého vojenského zdravotnictví je v tomto případě dvousečná, jednak samozřejmě nabízí péči, pomoc, terapii, to znamená jakoby je v roli pomáhající profese, na druhou stranu vojenští lékaři, vojenští psychologové také plní roli posudkovou, to znamená, že pokud víte o nějakém vojákovi, že trpí nějakou poruchou, tak máte povinnost ho léčit, na druhou stranu máte povinnost dojít k nějakému posudkovému závěru a případně ho nenechat dál sloužit, což samozřejmě v praxi znamená to, že vojáci se bojí tyto své potíže ventilovat nebo řešit s vojenskými zdravotníky, psychology, psychiatry a spíš mají tendenci vyhledávat, vyhledávat pomoc v civilním sektoru, což je něco, čemu se nedá divit. A co vím na základě rozhovorů s kolegy, třeba od hasičů nebo od policie, tak je ten problém vlastně ve všech složkách, kde se slouží jakoby ve služebním poměru a kde jsou poměrně přísná kritéria na zdravotní stav, tak je vlastně stejný.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Jenom se vrátím k tomu, vy už jste říkal, že počet těch případů není velký, to znamená, že jich třeba jsou jen stovky nebo jen jednotky?

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Jen jednotky.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Ročně.

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Ročně.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Ještě poslední otázka, pane Králi, je možno se nějakým způsobem inspirovat území a třeba u armádních psychologů a u jejich postupů území, které prostě tyto problémy, o kterých tady hovoříme, řeší v podstatě odnepaměti Francouzi, Britové, Američané, my se tady potýkáme nebo se možná teprve budeme potýkat s prvním bojovým úmrtím od druhé světové války.

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Samozřejmě je možné se inspirovat a pokud teda vím, tak ta spolupráce s armádou britskou, s armádou americkou i s ostatními armádami států NATO samozřejmě probíhá a probíhá na všech úrovních, probíhá určitě na úrovni velitelské, probíhá na úrovni duchovních, na úrovni psychologů, ta spolupráce určitě je. Každá armáda pro to má vybudovaný jakýsi vlastní postup, celkový rytmus, do jisté míry to je věc tradice, já jsem byl na podzim v Austrálii, zrovna v době, kdy tam přiváželi vojáka, který zemřel v Afghánistánu a to byla, tam proběhl jako velký, bych řekl, celonárodní rituál, který byl jako zřejmě už velmi starý, všichni věděli, co se bude dít, a to my tady ještě jaksi připraveno nemáme.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
A ještě úplně poslední otázka, jak hodnotíte z hlediska psychologického ten fakt, že prezident republiky v té kondolenci rodině onoho mrtvého vojáka zveřejnil i jméno.

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Víte, to je těžko říct, já si myslím, že jsem nemluvil s tou rodinou, takže asi záleží na tom, jak to ta rodina nese. Co vím od svých přeshraničních kolegů, tak jsou rodiny, kterým to nevadí, jsou státy, kde ta rodina, ono to bude znít i zvráceně, co teďka řeknu, ale prožívají jistou hrdost nebo dostává se jí, dostává se jí podpory z okolí, coby rodině válečného národního hrdiny, nevím, na kolik to prožívá právě tato rodina a nejsem si jist, na kolik je to pro ně příjemné, ale já si myslím, jestli to bylo dobře nebo špatně, asi by měla odpovědět ta dotyčná rodina.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
To určitě. Takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu, mým hostem byl armádní psycholog, major Pavel Král. Děkuji za váš čas, na shledanou.

Pavel KRÁL, psycholog, zástupce primáře ústředního lékařskopsychologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, účastník dvou iráckých misí Armády ČR:
Na shledanou.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
U mikrofonu byl také Martin Veselovský, přeji vám příjemný podvečer strávený s Českým rozhlasem 1 Radiožurnálem.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.