Partner ji málem zabil

29. září 2008
Pod kůži

I když se o problémech s domácím násilím hodně mluví a máme tu proti němu poměrně přísné zákony, počet týrání mezi partnery přesto roste. Podle statistik policie musí řešit domácí násilí nejenom na ženách, ale také na mužích. Jak moc se ale jejich mučení může srovnávat s tím, čím procházejí týrané ženy? Hostem ve studiu byla psycholožka Pavla Vyhlídalová, která pracuje na DONA lince Bílého kruhu bezpečí.

Můžeš mluvit maximálně čtyři minuty a jenom anglicky. I takové nesmyslné příkazy dostávala osmadvacetiletá Kateřina z Prahy od svého britského snoubence. Všude ji doprovázel, musela jezdit taxíkem a nikde se nezdržovat. To, co zpočátku považovala za galantní chování, se po zásnubách změnilo v těžce "autoritativní".

Jsme v kuchyni paní Kateřiny, která chystá kávu a její téměř roční syn si hraje a chytá se máminých sukní. Manžel se vrátí večer. Zdá se, že paní Kateřina je spokojená a všechno je v pořádku. Synek prospívá, manžel je hodný. "Teď je všechno perfektní a skvělé. Ale i tak se po šesti letech ještě pořád budím s nočními můrami a uprostřed noci nevím, co si mám počít strachy," svěřila se paní Kateřina.

Co se vlastně stalo? Proč se paní Kateřina budí v noci strachy? "Potkala jsem muže, který mě okouzlil, jak se ke mně choval. Moc jsme se asi na první pohled k sobě nehodili. Měl 120 kilo, já v té době 60," uvedla paní Kateřina,. Která se s tímto mužem krátce na to zasnoubila. "Psycholožka mi pak vysvětlila, že je to muž, který má stejný vzorec chování, jako mnoho jiných. Dali by se označit jako chorobní žárlivci. Působí strašně opatrovnicky, snaží se vás vyzvedávat na večírcích, aby se vám něco nestalo, snaží se vás všude doprovázet, ale ve skutečnosti je to tak, že vás chtějí mít neustále pod kontrolou, a to jsem tenkrát nevěděla. Ale kdybych věděla, že v mnoha jiných případech se to změní právě těmi zásnubami, tak bych do toho rozhodně nešla," přiblížila.

Paní Kateřina doplnila, že právě na zásnubní party došlo k prvnímu fyzickému napadení. "Nebylo to nic hrozného. Docházelo i k takovým situacím, že mi zakazoval moje typické chování. Například jsme šli na večeři s kamarády, kde jsme byli tři Češky a tři pánové z Velké Británie. Tam se poprvé celá situace dostala do takových obrátek, že jsem se rozhodla, že od něho odejdu. Udělal tam hroznou scénu, že jsem si vůbec dovolila mluvit česky se svými kamarádkami, i když on mi to vysloveně zakázal," řekla pní Kateřina, která si sice o několik dní později sbalila své věci a chtěla během služební cesty, na které její partner byl, zmizet, nicméně nakonec se rozhodla ještě do bytu vrátit a všechno vyřešit z očí do očí.

Vrátila se tedy do bytu a zamkla se v ložnici. "Už jsem cítila, že ten člověk není úplně při smyslech. Slyšela jsem, že šel do kuchyně a vytáhl nůž ze dřevěného stojánku. Ve chvíli, kdy za dveře přišel s nožem v ruce, dohadovali jsme se, jestli odemknu, nebo ne. Vlezla jsem do postole a rezolutně jsem řekla, že jdu spát. Další, co si pamatuji, že dveře se rozlétli, protože je vykopl, popadl mě za nohy a postele mě stáhl. Ten člověk do mě kopal vší silou, mlátil mě lokty, pěstmi. Jenom jsem se snažila na zemi zkroutit tak, aby mě kopl do místa, kde mě to bude nejméně bolet," přiblížila své hororové okamžiky paní Kateřina.

V té době bydleli v podkroví. "Snažila jsem se řvát o pomoc, prosila jsem ho, ať toho nechá. A protože věděl, že jsem odhodlaná o tu pomoc volat dál, tak mě oběma rukama chytil za krk, přilepil mě na vchodové dveře a tam mě škrtil. Poslední, co si pamatuji, je, že jsem byla v takovém rauši, že jsem si říkala, že už omdlívám, že už ztrácím vědomí, nevnímám, tak teď už jsem to prohrála a slyšela jsem něco jako slabé ťukání. Ve chvíli, kdy pustil ty ruce, tak jsem si uvědomila, že někdo na dveře strašně bouchá. Sousedi z druhé strany řvali, jestli je všechno v pořádku," zakončila svůj příběh paní Kateřina.

0:00
/
0:00

Z jiného úhlu pohledu: Je jich mnohem méně, ale bývají týráni i muži

Za poslední roky se přístup profesionálů i veřejnosti k domácímu násilí výrazně proměnil. Zatímco se před lety na týrané ženy dívali lidé tak trochu z patra, dnes jsou jejich prožitky předmětem diskusí i seminářů. O týraných mužích se toho z médií ale moc nedovídáme. Položili jsme proto na toto téma pár otázek zakládajícímu členovi Bílého kruhu bezpečí Vlastimilu Zimovi. Je vedoucím DONA linky, na kterou jen loni dovolaly asi čtyři tisícovky lidí. Přímo do operačního střediska nemají novináři ani nikdo jiný přístup.

Příběh Kateřiny, která jen zázrakem přežila běsnění svého snoubence, nebyla pro Vlastimila Zimu ničím novým. Jen ho mrzí, že jí tenkrát nemohl pomoci tak, jak by to šlo dneska. "Protože je nová legislativa, jsou nové postupy, jsou nové instituce, které jsou přímo ze zákona určeny pro pomoc osobám ohroženým domácím násilím," uvedl Vlastimil Zima a dodal, že pokud policie dozná, že by se mohlo stát něco horšího, může násilníka vykázat. Během příštích deseti dnů, kdy je násilník z bytu vykázán, může ohrožená osoba najít orientaci pro další kroky.

Případů napadených mužů ve srovnání s napadenými ženami daleko méně, pouhých šest procent. Volá jich ale čím dál víc. "Ženy jsou většinou menšího vzrůstu, a proto také charakter násilí nebývá mezi těmito partnery až tak hrubě fyzický jako třeba v případě napadení ženy od muže. Ale jsou někdy situace, kdy muž třeba v důsledku zdravotního postižení, v důsledku nějakého handicapu nebo nějakého traumatu po náročné životní situaci je oslabený. A takzvané ženské zbraně mohou být stejně účinné, jako je třeba hrubé fyzické násilí, jako vyhrožování zabitím a podobně. V některých případech jsme se s tím setkali.

Vlastimil Zima na lince DONA pracuje, setkává se přímo, alespoň telefonicky, kteří jsou týráni. Má nějaké konkrétní příběhy mužů? "Stále mi visí v paměti příběh muže, který byl právě tělesně handicapovaný, bydleli v horách a jeho paní se starala o živobytí. Ale on za to, že tam s ní mohl bydlet, tak jí více méně otročil. To, že špatně viděl, tak jeho úkolem bylo zajistit vodu do domu, zjistit topení a podobně. Za to dostal jednou denně jídlo a komůrku, kde nebylo ani kde si zatopit, ani žárovka. Takže to bylo takové dost drsné," uvedl příklad Vlastimil Zima.

Ženy se vyžívají v ponižování svých partnerů. Popichují je, soustavně jim něco vyčítají, nekriticky je srovnávají s ostatními a někdy i vyhrožují smrtí. Týraní muži ale nejsou žádní hloupí střízlíci, jak by si mohl někdo myslet. Podle Vlastimila Zimy jsou to většinou středoškoláci nebo vysokoškoláci a bojí se hlavně jedné věci. "Poraďte mi, jak to mám vydržet, abych na ni nesáhl, protože mám metr devadesát, ona má šedesát kilo. Když na ni sáhnu, v tu ránu může být problém. Nechci nikomu ubližovat, chci to vyřešit. Je jasné, že týraný muž se nikde mezi známými a kamarády v hospodě nebude chlubit, že má doma takové problémy, protože v tu ránu je mimo tu určitou skupinu, je pod pantoflem a tam asi bude první rada - tak jí dej pořádně na nos, ať ví, jak se má chovat. Ale to nedoporučujeme. Doporučujeme spíš odbornou pomoc než nějaké zkratové jednání," řekl Vlastimil Zima.

Týrání mužů v té horší formě se také často vyskytuje u dlouhodobých partnerů v době těsně po důchodu, kdy se zhroutí celý životní systém. Nemají společné záliby, nevědí, jak spolu žít. "Je to dáno tím, že ti důchodci jsou najednou 24 hodin denně spolu. A před tím se viděli tři, čtyři hodiny, kdy si řekli to nejnutnější. Na takové věci jako ty to děláš takhle, měla bys to dělat takhle, ty sis tady nechal tohle, měl jsi to dát tam, může být zrodem, že to skončí tím, že na sebe navzájem volají policii nebo to jedna strana řeší tím, že si raději vezme láhev a jde někam pryč," dodal Vlastimil Zima.

Odbornice: Je potřeba se ohradit na začátku, pak už je pozdě

V pořadu, který jde pod kůži, mluvíme o domácím násilí, o tom, jak se za posledních šest let výrazně změnila legislativa k lepšímu. O pomoc se nestydí volat ani muži. Jejich týrání se ale od toho "klasického" liší.

Psycholožka Pavla Vyhlídalová z Bílého kruhu bezpečí pracuje na DONA lince už šest let, tedy od jejího začátku. A prvním volajícím byl právě muž. "Ano je to pravda. Bylo to takové překvapivé. Polemizoval, ale ten rozhovor byl přátelský, vstřícný. Nebyl nepříjemný, ale snažil se poukázat, že i ženy přispívají svým chováním k tomu, že někdy se ti muži chovají agresivně," uvedla Pavla Vyhlídalová, která potvrdila, že přijímají i dotazy od mužů, kteří vidí, že nějaká žena, jakkoliv jim blízka, v jejich okolí trpí. "Když budu mluvit za sebe, jsme rádi, protože někdy to tak vypadá, jakoby jsme byli proti mužům. A právě všichni ti muži, kteří se chovají jinak a pomáhají to řešit, jsou důkazem toho, že to není pravda. Že existují i jiné vztahy, kde je to bez násilí," doplnila psycholožka.

Aby se člověk, který má k násilí sklony, jako násilník také projevil, musí se podle Pavly Vyhlídalové vytvořit nejprve situace příznivá pro to, aby se předpoklady rozvinuly. Na straně agresora je to velmi často vlastní zkušenost s násilím v dětství, což ale neplatí stoprocentně. "Na straně žen je to naučenost přijímat násilí jako fakt - nedá se s tím nic dělat, tak už to je, jsou tu děti, nebudu kazit rodinu. Takže na jedné straně je to tak, že kam ta oběť ustoupí, tam ten agresor postoupí. Žádoucí naopak je, aby se naučili ve vztahu udržovat rovnováhu... Je potřeba se ohradit na začátku, ne po několika letech. To už je pozdě," upřesnila Pavla Vyhlídalová.

Pavla Vyhlídalová

Týraný muž je přitom stejně jako týraná žena. "Ten mechanismus je naprosto stejný. Rozdíl je jenom v tom vnějším chování. Když je tím agresorem muž, tak častěji dojde k fyzickým zraněním. Zato když je agresivní žena, tak těch fyzických zranění bývá méně, ale víc je těch psychických. Někdy je to těžké rozlišit. Alespoň klienti říkají, že to psychické je těžší, než to fyzické. Ale většinou to říkají ti, co tu facku nedostali," přiblížila Pavla Vyhlídalová.

autoři: lov , vij , lvb
Spustit audio

Více z pořadu