Paralympiády jsem si vždy užíval, ale z Tokia jsme se do Česka vracel rád, popisuje medailista Kisý

Vy za sebou máte pátou paralympiádu a na dvou jste byl čtvrtý. Vím, jak je to nepříjemné a jak to bolí. Měl jste z toho letošního třetího místa o to větší radost?

Přiznám se, že to bramborové místo je náročné hlavně psychicky. Radost jsem měl obrovskou. Nepočítal jsem s tím, protože když jsme do toho závodu nastupovali, tak tam bylo devět mých protihráčů, soupeřů a věděl jsem, že na ty dva první nemám, protože nemají v naší kategorii co dělat. Jsou tam ale zařazení, takže jsem bojoval se zbytkem pelotonu. Věděl jsem, že Američan, který šel vrhat poslední, umí vrhnou o dost víc, než vrhnul. Naštěstí se zadařilo, já z toho měl velkou radost a byl z toho bronz. Konečně. 

Čtěte také

Cenný kov si z paralympiády odveze koulař Aleš Kisý. Výkonem 8,25 metru dosáhl na bronz

Byla pro vás ta paralympijská medaile tím hnacím motorem od začátku vaší sportovní kariéry?

Já jsem sport nedělal kvůli tomu, abych měl medaile. Dělal jsem to hlavně proto, abych po úrazu něco dělal, protože jsem sportoval i před ním. Atletika mě nějakým způsobem chytla, protože mi šla a hlavně jsem se zadarmo podíval po světě, což bylo fajn. To, že se potom dostavily výsledky, je jen přidaná hodnota. Rád sbírám medaile, ale pořád je toho hodně přede mnou. V tuhle chvíli to ale o těch medailích není.

Jak specifická byla paralympiáda v Tokiu?

Samotná paralympiáda byla hodně náročná. Byla úplně jiná než ta před pěti lety v Riu a to jen díky tomu, že jsme měli ohromné omezení na základě covidu. Každé ráno jsme byli testováni a nemohli jsme nikam chodit, takže to bylo náročné. Paralympiády jsem si vždy užíval. Teď jsme sedli do autobusu a pak nás odvezli zase zpátky. Bylo to náročné a velice rád jsem se vracel do České republiky.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas