Papusza (Bronisława Wajs) – básnířka

5. červen 2017

(* asi 1908 až 1910 – + 1987)

Její skutečné jméno bylo Bronislawa Wajs, ale znali ji pod jménem Papusza (Panenka). Byla velmi známou romskou zpěvačkou a básnířkou a po určitou dobu jednou z nejoslavovanějších. Jako první romská básnířka po sobě zanechala zapsané verše. Datum jejího narození není přesně známo, pravděpodobně to bylo v letech 1908-1910. Celý svůj život prožila v Polsku. Zemřela v roce 1987.

Podobně jako většina polských Romů i Papuszina rodina kočovala a byla částí velkého „tabora“, tedy skupiny rodin, které cestovaly s koňmi na území mezi Kosovem a Petrohradem. Lidé z Papuszina kmene byli harfeníci.

Číst a psát se Papusza učila tak, že když „tabor“ někde na více než dva až tři dny zastavil, nosila některým vesničanům kradená kuřata výměnou za to, že ji učili. Za více kuřat získávala knihy a tajně je skrývala pod harfami. V době jejího dětství, tedy v polovině 20. let, byla většina Romů negramotná, a tak když byla Papusza přistižena při čtení, dostala výprask a její knihy a časopisy byly zničeny.

Když jí bylo patnáct, rodiče ji podle dohody provdali za starého a váženého harfeníka Donizyho Wajse. Byla to výhodná svatba, ale Papusza z ní byla nešťastná. Neporodila žádné dítě a místo toho začala zpívat.

Skládala dlouhé balady, které spontánním způsobem přednášela. Byly to výpovědi o chudobě, nenaplněné lásce a později o touze po ztracené svobodě. Podobně jako jiné romské písně hovořily o ztrátě domova a o dlouhém putování.

Během války ztratila více než sto členů své rodiny. O válce a o skrývání v lesích během války vypovídá její dlouhá autobiografická balada „Krvavé slzy: Čím jsme prošli za Němců v Povolží v letech 1943-44“. Papusza v ní nepsala pouze o vlastním lidu a nejasné hrozbě neromského světa, ale také o Židech, kteří s Romy sdíleli les i osud, a o Osvětimi.

V roce 1949 viděl náhodou Papuszu zpívat polský básník Jerzy Ficowski (* 1924) a rozpoznal její velký talent. Papuszu přesvědčil, aby své verše začala zapisovat a posílala mu je. Začal sbírat a přepisovat příběhy, které zaznamenávala v romštině foneticky polskou abecedou.

V padesátých letech se Ficowski stal poradcem pro tzv. „cikánské otázky“. Prosazoval vládní asimilační politiku, která nutila Romy zvyklé kočovat k usazování. Napsal knihu Cyganie polscy (Polští Cikáni, 1953), která byla později rozšířena a v roce 1965 vydána pod názvem Cyganie na polskich drogach (Cikáni na polských cestách). První vydání jeho knihy obsahuje kapitolu Správná cesta, prosazující tvrdou vládní politiku asimilace méně než 15.000 polských Romů, kteří přežili válku. Rozsáhlý program, který měl přinutit Romy k usídlení, se v Polsku začal realizovat v roce 1952. Svého cíle však dosáhl až koncem 70. let, kdy bylo kočování, alespoň v karavanách, zastaveno.

Ficowski přeložil a uveřejnil výběr z Papusziných písní s tím, že by mohly být použity jako propaganda. Podotkl k tomu, že „její vrcholné období tvorby bylo kolem roku 1950, brzy potom, co opustila kočovný způsob života“. Bez jejího vědomí ji tak postavil do role „mluvčího nutných změn“.

Brzy poté byla Papusza obviněna členy vlastní komunity z původu kampaně za zrušení jejich tradičního způsobu života. V jejich očích udělala něco neodpustitelného: spolupracovala s gadži.

Nikdo mi nerozumí, jen les a řeka. To, o čem mluvíme, vše, vše odešlo pryč. Všechno s tím odešlo – i ty roky mládí.

Byla nepochopena a zneužita: oběma stranami. Zoufale se snažila získat zpět autorství svých vlastních myšlenek. Nikdo ale nechápal, co vlastně chce. Vzápětí spálila celou svou tvorbu, která čítala kolem tří stovek básní. Napsala Ficowskému dopis, v němž ho žádala o zastavení publikování básní. Marně.

Po vydání básní byla souzena před nejvyšší autoritou mezi polskými Romy, Baro Šero (Velké hlavy), radou starších. Po krátké poradě byla prohlášena za mahrime – nečistou a trestem mělo být její neodvolatelné vyloučení z komunity.

Osm měsíců strávila v psychiatrické léčebně ve Slezsku a poté celých třicet čtyři let až do své smrti žila sama a v izolaci. Kontakt s ní přerušil i Ficowski. Když v roce 1987 zemřela, nikdo si toho ani nevšiml. Pochována je v Inowrocławiu u ulice Libelta.

Stala se naplněním svého jména: Panenka – němá a odložená.

Publikované sbírky básní:

Pieśni Papuszy (Papušakre gila, 1956) – první sbírka romské poezie signovaná jménem autorky, která vyšla v Polsku.
Pieśni mówione (1973)
Lesie, ojcze mój (1990) Ó, pane, kam bych měl jít?

Co bych měl činit?
Kde mohu najít legendy a písně?
Nechodím do lesů,
nesetkávám se s řekami.
Ó, lese, můj otče,
můj černý otče!

Čas putování Cikánů
již dávno minul.
Ale já je vidím,
jsou jasní,
silní a čistí jako voda.
Můžeš naslouchat
putování,
když si přeje hovořit.

Ale chudák nemá řeč...

...voda se neohlíží.
Prchá, pádí daleko pryč,
kde ji oči neuvidí.
Voda, která putuje.

Použitá literatura:
Fonsecová, Isabel: Pohřbi mě vestoje. Cikáni a jejich pouť. Slovart 1998.

autor: Veronika Korčáková Sobková
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

Karel Klostermann Ze světa lesních samot

Ze světa lesních samot

Koupit

Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa.