Otravujeme své děti a zabíjíme v nich radost, říká herec Jaroslav Dušek

2. říjen 2017

Beznaděj protialkoholní léčebny, příběhy lidí se závislostí, drsné i humorné příběhy. Taková byla kniha Úsměvy smutných mužů od spisovatele Josefa Formánka, a pokud se zadaří, bude takový i film, který podle knihy nyní vzniká. Jednu z hlavních rolí si v něm zahrál i Jaroslav Dušek, a jak v rozhovoru s Lucií Výbornou říká, s jejím přijetím příliš neváhal.

„S Pepíkem Formánkem se znám dlouhá léta, půjčil mi třeba originální šamanské věci na představení Caveman. Když pak procházel svou složitou epizodou, kdy skrz něj promlouval Bůh, jsme se sešli u něj doma a bylo to velmi zajímavé,” vzpomíná.

Kniha Úsměvy smutných mužů vznikla podle skutečného příběhu, který Josef Formánek na vlastní kůži prožil. I proto dnes Jaroslav Dušek ví, jak ve skutečnosti skončil muž, který posloužil jako předobraz pro jeho postavu. „Vypařil se, ale možná se potkáme v CERNu,” říká.

On sám předpovídá, že Úsměvy smutných mužů nebudou snadno přijímaným filmem. „Koneckonců se odehrává v protialkoholní léčebně, všechny situace jdou na dřeň,” říká.

Nepřekážejme základní energii

Jaroslava Duška dnes mnozí považují za muže, který konečně přišel na to, jak „být rád”. A recept? Podle známého herce je to jednoduché. „Nepřekážet si, vyčistit se od otravy,” shrnuje.

„Člověk by neměl překážet základní energii,” dodává. „Například děti jsou rády přítomny, málokteré dítě si hraje s nechutí. Až my je postupně znechutíme: příkazy a iluzí o tom, co má dítě plnit.”

Děti, které procházejí domácím vzděláváním, jsou podle něj jiné. „Od malička si vybírají, co je zajímá, jsou zvyklé na to, že se učí rády. Když ale přijdou do normální školy, jsou překvapené z toho, že mají ostatní děti ke škole odpor.”

  • Kultura
  • Rozhovor