Osud českých a o moravských Romů za 2. světové války patří k těm nejtragičtějším

"Na úvod se sluší říci, že všechno co se odehrálo u nás v roce 1939 v souvislosti s romskou otázkou, stalo se předtím již v německé Říši. V roce 1939 byl vydán zákon o zákazu kočování, všichni Romové se museli usadit. Potom následoval zákon o preventivním potírání zločinnosti, na jehož základě byly postaveny kárné pracovní tábory, v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, kde měli být internováni tzv. asociálové.“

Za asociála byl považován každý, kdo neměl stálé zaměstnání nebo třeba obydlí. Proto Romové v kárných táborech zpočátku tvořili jen 10 až 15 procent ze všech internovaných. Čistě rasový záměr koncentrovat Romy do táborů přišel až v roce 1942 s vydáním Zákona o potírání cikánského zlořádu.

„V srpnu téhož roku (1942) byl proveden soupis všech cikánů na území protektorátu, kdy bylo stanoveno, že skutečných Romů je 6.500. Skupina Romů, kteří již žili usazeně, bezproblémově, byla ponechána pod policejním dohledem, a druhá, menší skupina, byla internována do nově vzniklých cikánských táborů, neboli Zigeunerlager, které byly vytvořeny z pracovních a sběrných táborů v Letech a v Hodoníně.“

Kárné pracovní tábory

Tábor v Letech u Písku otevřely v srpnu 1940 protektorátní úřady jako kárný pracovní.|foto: Západočeská univerzita v Plzni

Soupis probíhal od 1. do 3. srpna 1942 na četnických stanicích nebo přímo v romských rodinách. Kromě jmen a počtů rodinných příslušníků bylo rozhodujícím faktorem pro nástup do kárného tábora i to, zda dotyčný měl nebo neměl práci:

„U Romů to bylo ještě tak, že pracovali námezdně, na stavbách, a pokud pracovali, tak třeba jenom v létě, když pomáhali při žních, při stahování dřeva v lese. Takže většinu roku práci neměli, ale nikoho nezajímalo, že ji nemohou najít nebo ji měli a ztratili, ale zase ji mít budou. Rovnou je označili za asociály nebo jako "práce se štítící", to byl tehdy takový terminus technicus: "Jde vesměs o cikány práce se štítící, jejichž výživa není řádně zajištěna, živí se žebrotou a drobnými krádežemi".

V srpnu roku 1942 se tedy oba kárné tábory, v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, změnily na tábory koncentrační. Co na lidi po příjezdu čekalo?

„V táborech byly dřevěné baráky, původně určené pro dělníky, výhradně pro letní sezónu. Což znamená, že v zimě tam byl život strašný. Navíc kapacita byla pro 200 až 300 osob, ale už několik týdnů po zřízení byla několikanásobně překročena. Další věcí bylo, že tam všichni nastoupili v srpnu, v létě, a tomu odpovídalo i oblečení, které si sebou vzali. Některé z dětí například neměli žádné boty, jenom to letní oblečení, což se ukázalo jako tragické v zimě.

Romský odboj

Účelem táborů byla kromě vyřazení Romů ze společnosti také jejich "převýchova", pod kterou se skrývala tvrdá práce v drsných podmínkách. Pracovat museli všichni, staré lidi a větší děti nevyjímaje. Úmrtnost byla obrovská. Během práce za zdmi tábora se ale některým z internovaných podařilo uniknout:

Partizán Josef Serinek|foto: Projekt Paměť národa, Post Bellum

„Nejslavnějším je Josef Serinek z letského tábora, který uprchl ještě s dalšími a působil potom na českomoravské vrchovině jako velice slavný partyzán. Založil dokonce odbojový oddíl, ve kterém shromáždil některé partyzány z Ukrajiny, z Polska, Sovětského svazu a spolu bojovali proti nacistům. Byl slavný až do té míry, že tomu jeho oddílu se říkalo Černý a jemu se říkalo Černý partyzán.“

Osvětim - Březinka

Většina vězňů se ale na svobodu nedostala. V zimě roku 1942 byl v nechvalně známém koncentračním táboře Osvětim – Březinka zřízen tzv. cikánský rodinný tábor. Nacisté do něj postupně dovezli přes 20 tisíc Romů z celé Evropy. Do srpna 1944 se jejich počet snížil na 3 tisíce:

„Protože se blížila fronta a nacisté se báli Rudé armády, tak vedení osvětimského tábora rozhodlo, že všech těchto 3 tisíce osob bude zlikvidováno. Tak se také stalo, v noci z 2. na 3. srpna 1944 byli všichni nahnáni do plynových komor a následně spáleni v pověstných krematoriích.“