Denise z Ostravy se kvůli vzácné nemoci nevyvinula děloha. Surogátní matku pro svou dceru našla přes inzerát

S Denisou se setkáváme v parku v Ostravě. Její mobilní telefon zdobí tapeta, na které je její dnes už čtyřletá dcera. Na otázku, zda je dcera smyslem jejího života, odpovídá: „Určitě. Vždycky jsem po dětech toužila a jsem moc ráda, že ji mám.“

Jaký je to pocit, když člověku biologické dítě odnosí jiná žena? „Vděčný,“ odpovídá stručně Denisa

Dcera má delší vlasy, sponky s Beruškou a dívá se na nás. Ví, že maminky nosí miminka v bříšku, ale u nich to bylo malinko jinak. „Já jsem to dceři vysvětlovala tak, že jsem ji bohužel u sebe v bříšku mít nemohla. Ale potkali jsme naši hodnou tetu a pan doktor nám s tím pomohl,“ vzpomíná Denisa.

Vpravo maminka Denisa, vlevo Míša, dcera uprostřed|foto:Veronika Hlaváčová, Český rozhlas

„Tetu“ Míšu máme také na schůzce. Dnes je jí 43 let a s Denisou jsou kamarádky. Předtím se ale vůbec neznaly – našly se v podstatě přes inzerát.

Vděčný pocit

Denisa sice neporodila, ale dcera je biologicky její. Kvůli vzácnému onemocnění se jí nevyvinula děloha, vaječníky jí ale fungují. V roce 2017 tak šla na odběr vajíček a její muž na odběr spermií. Vzniklo pět oplodněných embryí, která nechali zamrazit a hledali náhradní matku.

Jaký je to pocit, když člověku biologické dítě odnosí jiná žena? „Vděčný,“ odpovídá stručně Denisa. Součástí příběhu byla ale také finanční kompenzace v řádu nižších stovek tisíc korun. Michaela přiznává, že v její motivaci stát se surogátní matkou tato kompenzace hrála velkou roli. „Byla jsem sama s dvěma dětmi bez výživného, takže nám to tehdy pomohlo přežít. Ale v momentě, kdy jsem do toho šla, tak ten pocit, co pro ně dělám, určitě převážil,“ vypráví.

Chtěla jsem, aby ji hned v momentě, kdy se narodí, předali rodičům, aby si ji jako první pochovali
náhradní maminka Michaela

„Míša je strašně hodný člověk. To vám určitě řekne každý, kdo ji zná,“ dodává Denisa.

Já jsem prostě teta

Michaela byla předtím dvakrát těhotná, má dva vlastní syny. Říká, že náhradní mateřství nebylo v ničem jiné. „Nosila jsem nový život – jenom pro někoho, na kom mi záleží a koho mám ráda.“

A jak vypadaly reakce jejího okolí? „Většina lidí mi řekla, že oni by to nedali. Potom už mě to začalo vyloženě obtěžovat a už jsem na to odpovídala: „Však to po vás nikdo nechce!“ vzpomíná Michaela.

Čtěte také

Dotazník, přípravný kurz, vytoužený telefonát a osvojení. Jak probíhal proces adopce ročního Tobiáše?

„Chtěla jsem, aby ji hned v momentě, kdy se narodí, předali rodičům, aby si ji jako první pochovali,“ říká. Mateřské pudy se prý neobjevily. „Svoje děti mám doma. Já jsem prostě teta,“ dodává.

Náhradní matka Míša se dítěte právně vzdala. Denisin muž byl na matrice zapsaný jako otec a ona sama si dceru adoptovala. „Zhruba po roce už byla moje na papíře,“ usmívá se Denisa, která už v tuto chvíli plánuje celým procesem projít znovu – tentokrát ale bez Michaely. Jak říká, našetřeno už má. „Je to o prioritách. Někdo si koupí nové auto a my toužíme po dítěti,“ uzavírá.