O pohádkách, kde padají hlavy

Host (Arnošt Goldflam): Dobrý den.

Moderátor (Vladimír Kroc): Arnošt Goldflam se narodil 22. září 1946 v Brně. Po JAMU působil v satirickém divadle Večerní Brno, ochotnickém divadle X, v Ha divadle. Je autorem asi 50 her a dramatizací, namátkou Biletářka, Pavel Jedlička a Janda Krahulík, Agátománie, v Ha divadle se aktuálně hraje jeho Ředitelská lože a Smlouva. V Klicperově divadle v Hradci Králové připravil Pohádky pro zlobivé, nedávno měla tamtéž premiéru také hra Hostinec u kamenného stolu. Asi nevyjmenuji všechno, ale ještě bych chtěl říci, že v pražském divadle v Dlouhé hraje v komedii S čertem a v Epochálním výletu pana Broučka. Divadlo Komedie režíroval inscenaci Tomase Bernarda, U cíle.

Moderátor (Naděžda Hávová): Arnošt Goldflam je autorem sbírky povídek Pořád o jednom. Za knížku Tatínek není k zahození dostal cenu Magnesia litera. V České televizi uvádí pořad mezi dveřmi AG, hrál ve filmech mimo jiné Nuda v Brně, Něžný barbar, Lotrando a Zubejda, Zvířata ve městě, nebo Fany. Arnošt Goldflam je podruhé ženatý a má svým způsobem 4 děti. Teď to ještě vysvětlete. Vy jste říkal: Řekněte "svým způsobem". Tak jakým způsobem?

Host (Arnošt Goldflam): No ne. Tak to jsou také pikantnosti. Já jsem vlastně v prvním manželství 2 děti zdědil. Ty už byly jaksi zplozeny.

Moderátor (Vladimír Kroc): Měl jste je bez práce.

Host (Arnošt Goldflam): Tak jsem ty kluky vlastně odchoval. Takže dohromady čtyři a na dvou jsem se přímo jako podílel, tak říkajíc.

Moderátor (Vladimír Kroc): Od těch dětí teď nepůjdeme daleko, protože to vypadá, že věnujete žánrům pro děti, které ale v tom vašem pojetí nejsou dětem určeny jako třeba právě Pohádky pro zlobivé, s podtitulem Pohádky kde padají hlavy.

Host (Arnošt Goldflam): No, to je zrovna kuriózní, bych řekl, otázka, protože taky to představení je kuriózní. To je vlastně je určeno dospělým, protože je to výběr krutých pohádek. Je to výběr pohádek hororových. No a musím říct, že je tam taky erotická pohádka.

Moderátor (Naděžda Hávová): No tak já myslím, že to není nic, co by se dnešním dětem nelíbilo horory a erotika.

Host (Arnošt Goldflam): No, musím říct, že panu řediteli chodí občas dopisy od rozhořčených učitelek. Nestává se mi to poprvé, to už se stalo, když jsem kdysi dělal v dejvickém divadle Kvas krále Vondry a pak v divadle v Dlouhé se to taky hrálo. Taky psaly rozhořčené učitelky. No, takže já nevím jak dlouho ty pohádky na repertoáru vydrží, protože prudérní někteří diváci mají výhrady, ale nicméně zapomněli, že prostě tak to je. Ty pohádky tak vznikly, tak byly napsány. Pohádky bývají kruté, pohádky bývají strašidelné. No a ty zrovna, toto je Evenkská pohádka, tak ty prostě bývají erotické i jiné, no a mají smůlu, no. To jedině že by, že to divadlo třeba by se tomu mohlo razantně postavit a říct ne, tak na truc to budeme dávat, nebo prostě mezi vysokoškoláky to má třeba výborný ohlas. No ale tak asi to dlouho nevydrží.

Moderátor (Naděžda Hávová): A jak vznikala oceněná kniha pohádek Tatínek není k zahození?

Host (Arnošt Goldflam): No já tím, že jsem vlastně starý otec, nebo starší otec, tak.

Moderátor (Vladimír Kroc): Možná bychom to pro slovenské posluchače měli upřesnit, že nejste dědeček v tomto případě.

Host (Arnošt Goldflam): Ano, to je pravda. Tak jsem starý otec, ale nejsem teda dědečkem, ale blížím se k šedesátce a mám malého hocha, tak jsem si říkal, vlastně kdyby se mi něco stalo a jak se říká v Brně odkud pocházím, kdybych natáhl bačkory nebo šel čuchat macešky odspodu nebo dostal dřevěný pyžamo, tak prostě aby ten kluk po mě třeba něco měl, co by mu mě připomnělo nějakým způsobem. No a on mě říkal právě impuls k těmto pohádkám vzešel z Českého rozhlasu Brno od Tomáše Sedláčka z literární redakce, který mě oslovil, jestli bych nechtěl napsat nějaké takové, jak vy říkáte Hajaji, Večerníčky. No já jsem to chápal právě jako takovou výzvu, kde bych spojil právě tu potřebu něco tomu klukovi a vzpomněl jsem si na pohádky, které jsem vyprávěl improvizoval své dceři. A byly to pohádky kde jsem vystupoval coby takový tragikomický hrdina a ona při představě, že bych se mohl nějak vyznamenat hrdinským činem se velmi smála a ty pohádky nějak mě zůstaly, nebo témata aspoň v paměti. A teď po mnoha letech jsem se k tomu vrátil a napsal jsem to vlastně jako ty Večerníčky, Hajaja a potom Andrej Šťastný vydavatel to četl a tak se mu to líbilo. Říkal, no to by byla pěkná knížka a tak jsem vlastně to připravil z toho knížku. A poněvadž jsem to dával vždycky číst své ženě, tak ona je výtvarnice, tak přirozeným způsobem hned to vlastně ilustrovala. No a takže já říkám, že to vlastně vznikla taková rodinná věc, kromě vydavatele teda.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak tedy Pera Goldflamová-Štětinová je autorkou těch ilustrací knížky, která jak už jsme řekli, dostala ocenění Magnesia litera, ale je pravda, že se s tím knižním tatínkem budeme moci setkat i na divadle?

Host (Arnošt Goldflam): No tak to je spíš taková okrajová věc. Oni se toho chopili dva kolegové z divadla V Dlouhé. Poněvadž oni jsou původním školením alternativní DAMU absolventi, čili taky loutkáři Petr Varga, Ivana Lokajová. Ty pohádky je nějak inspirovaly a připravil jsem s nima vlastně 3 pohádky jako takový divadlo a hraje se to pro děti, byť oficielní premiéru to bude mít teprve tento měsíc na Dobešce. Ale už se to hraje a tak zkušebně a ty děti na to moc pěkně reagují, takže vlastně to bude i na divadle částečně.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pohádka, kterou sám čtete na CD ve prospěch centra Paraple, Kdo to psal ten to čte, která se jmenuje Tatínek a nemocný pan prezident je právě z téhle knížky?

Host (Arnošt Goldflam): Ano, je z této knížky. No tam je kuriózní vlastně to, že já jsem to psal ještě když byl prezidentem Václav Havel, jak on byl tak nemocen, vlastně. Tak to mě inspirovalo k pohádce Tatínek a nemocný pan prezident, že tatínek vyléčil pana prezidenta. A když mě pan Svěrák říkal, abych se zúčastnil tady tohohle, tohoto cedečka, tak právě jako takovou pikantní kuriozitu jsme chápali, že právě Václav Havel tam bude číst svou pohádku a u mě vlastně bude, aniž by byl jmenován titulní postavou mé pohádky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Právě jsem chtěl říci, že mimochodem to CD vydává radioservis, naše vydavatelství Českého rozhlasu, ale že jste tam v té zajímavé společnosti, už jste to naznačil, ve společnosti panů Šabacha, Svěráka, Jirouse i Havla. Slyšel jste už ty jejich pohádky?

Host (Arnošt Goldflam): Slyšel, slyšel, poněvadž já jsem to dostal. Donesl jsem to domů. Kluk si to hned pustil a od té doby to, jak se říká, sjíždí a tak to slyším poměrně často.

Moderátor (Naděžda Hávová): Cedečko Kdo to psal, ten to čte, bude mít křest 9. června na běhu pro Paraple v pražském Edenu na Slávii. Zúčastníte se také? Zúčastníte se běhu?

Host (Arnošt Goldflam): Běhu se nezúčastním, ale ani toho devátého tam myslím těžko budu, ale budu potom tady na autogramiádě, která je v budově tady rozhlasu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak na to nezapomeneme samozřejmě pozvat. Když jsme mluvili o rodině, už jsme řekli, že vaše současná žena Petra Goldflamová-Štětinová ilustrovala knížku Tatínek není k zahození a vaše doufám, že dvaceti čtyřletá, stále to platí, dcera Sylvie.

Host (Arnošt Goldflam): No už 25.

Moderátor (Vladimír Kroc): To to letí.

Host (Arnošt Goldflam): Možná se bude hněvat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Možná jsme to měli hnedka při tom starým údaji. Má malování jako koníček. Nedávno jste otevíral vernisáž výstavy jejich obrazů. Jak se vám ty její surrealistické obrazy líbí?

Host (Arnošt Goldflam): No já, který jsem vlastně měl poměrně blízko, protože jsem býval taky jsem měl blízko k výtvarnému umění a taky jsem aktivně se realizoval výtvarně, tak já bych řekl, že to není úplně surrealistická malba to, co ona dělá. Je to taková malba, která má k tomu blízko, že prostě je to taková asociativní malba, ale ona má taky i jiný věci.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já se Sylvii omlouvám.

Host (Arnošt Goldflam): No ne, tak já myslím, že ona to sama tak necharakterizuje nějak, nebo to tak neanalyzuje, ale prostě myslím, že je šikovná kreslířka a tak tímto apeluji ať se tomu věnuje dál, pilněji než doposud.

Moderátor (Naděžda Hávová): Přesuňme se teď od výtvarného umění k hudbě. Já když jsem vám říkala, že máme prostor pro 2 písničky v polovině pořadu a na závěr, tak vy jste zaplesal a řekl si, tak to já si rozhodně přinesu cedečko. Co jste si pro nás přichystal?

Host (Arnošt Goldflam): No já musím se přiznat, že jsem na to zapomněl, jo. Ale dnes ráno, když jsem se chystal k vám, tak jsem si na to vzpomněl a honem jsem vzal několik cedeček, vzal jsem Vaška Koubka, zval jsem Olmerovou a vzal jsem taky Jiřího Bulise. A tím, že máme prostor jenom na 2 písničky, tak bych to netříštil a dal bych 2 písně Jiřího Bulise v jeho podání. Totiž proto, že já vaší stanici často poslouchám zprávy a tak dále, ale vy hrajete tak blbou hudbu středoproudovou, že to mě teda vadí a bylo by mi velmi nemilé, kdyby to zaznělo třeba takový věci zrovna v rozhovoru se mnou.

Host (Arnošt Goldflam): Tak to jsou slova Arnošta Goldflama. My se k tomu samozřejmě nemůže nějak vyjadřovat, ale každopádně jsme hrdi, že jste tu desku přinesl. Ještě řekněte, jaká to bude písnička.

Host (Arnošt Goldflam): Bude to píseň na slova Sergeje Jesenina Radost má vždycky jen hulvát.

Moderátor (Naděžda Hávová): Český rozhlas 1-Radiožurnál. V našem studiu je dnes herec, dramatik a režisér a také spisovatel Arnošt Goldflam. Říkám záměrně ve studiu. Vy jste byl také za dveřmi, ve dveřích a naposledy mezi dveřmi, konkrétně v pořadu České televize. Jak se liší pořad mezi dveřmi je AG, váš zatím poslední pořad v televizi, od svého předchůdce za dveřmi je AG a ve dveřích je AG?

Host (Arnošt Goldflam): No on se v podstatě nijak neliší, protože to je pořad, který je na kulturní téma. Vždycky je samozřejmě v širším smyslu, tak to muže být taky kultura třeba života, jo, nebo kultura prostředí určitého, nebo třeba zájem dětí o literaturu, nebo o čtení a tak dále. Prostě různá kulturní témata, někdy jakoby aktuálnější někdy obecnější. Tak se neliší vůbec. Liší se jenom tím, že jak se vlastně v České televizi proměňují ty lidi na vedoucích postech, tak někteří chtějí takové pořady, někteří nechtějí takové pořady. Někteří chtějí se přiblížit komerčním televizím v té sledovanosti, někteří naopak kladou důraz na tu ČT 2 na tu náročnost a tak dále. No prostě se to mění a tak se taky mění ta přízeň těch lidí. Takže někteří o takový pořad stojí, někteří o to nestojí. Čili ono to vždycky zanikne, pak to někdo vyvolá v život a já jenom aby se to odlišilo, tak proměňuju ty názvy, že jo, za dveřmi, ve dveřích, teď už mezi dveřmi a nakonec mě skřípnou mezi futra.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ještě, promiňte, že se takhle ptám, ale nějak nestíhám v neděli dopoledne ty dětské pořady. Ještě děláte i to?

Host (Arnošt Goldflam): Dělávám to nepravidelně, nebo respektive pravidelně. To znamená každý měsíc někdy a ono mě to baví ze dvou důvodů. Jednak z toho důvodu, že sám mám malého kluka a takže komunikuji s těma dětma, že jo s těma jeho spolužákama ze školky a podobně. Takže vím jak ty děti prostě se vyjadřují a co říkají a jak to říkají a mě se občas zdálo, že ty pořady trošku jsou takový podbízivý vlastně. A když oni mě oslovili, tak já jsem si říkal, jednak že budu komunikovat s těma dětma jako s partnerem, že by to nemělo být takový: A milé děti teď si poslechnete veselou písničku a tak. Čili snažim se.

Moderátor (Vladimír Kroc): Nechcete podceňovat.

Host (Arnošt Goldflam): Nechci se podbízet, nechci podceňovat ty děti. Takže komunikovat jako partnerem, to zaprvé a za druhé, že mě tam dali vlastně možnost, že si ty věci můžu přeformulovat, který říkám tak, aby to bylo, že to opravdu říkám já a aby to bylo tak jak já bych to vyjádřil. Čili dokud tento prostor je, tak mě to těší.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mě teď napadlo, že bych se vás rád zeptal na to, vy to můžete posoudit, protože odstup, věkový odstup vašich dětí je poměrně velký. Teď jsem byl nedávno na srazu základní školy a tam paní učitelka už v důchodovém věku si povzdechla, že je ráda, že v tom důchodu je, že ty současné děti už jsou dost hrozné. Máte pocit, že ta současná generace je opravdu horší než ty předchozí? Nebo že se to chování dětí horší postupně?

Host (Arnošt Goldflam): Já myslím, že ne. Já myslím, že to jsou právě ty někdy prudérní učitelky, i když uznávám, že doba je jako razantnější. Reaguje se bezprostředněji. Samozřejmě ten obrovský atak toho, já nevím, té bych řekl, komerční kultury nebo té spotřební kultury na kterou se klade velký akcent, no tak to musí lidi nějakým způsobem poznamenat, jo. Takže samozřejmě, že to chování někdy je takový, bych řekl, hrubší nebo buranštější. No ale tak to je, není problém těch dětí. To je problém společenský.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pojďme od výchovy ratolestí zase někam dál. Proč vás zajímá Julius Verne, jehož román Tajemství Viléma z Torice jste zdramatizoval pro zlínské divadlo. Ostatně před lety jste uvedl tuto adaptaci už v divadle v Dlouhé.

Host (Arnošt Goldflam): No já jsem to zdramatizoval právě tehdy pro divadlo v Dlouhé. Teď to režíruje režisér Ondřej Elb ve zlínském divadle. No víte, to je v tom, že já jsem dětinskej, jako vždycky jsem takový býval a já už od dětství jsem četl všecko bez výběru. Já jsem četl červené knihovny, Rodokapsy, Balzaca, Stendhala, Dostojevského a Verneovky, Májovky a Alexandra Dumase Tři mušketýry každé prázdniny pravidelně a tak dále. Čili já opravdu mám rád všelijakou literaturu. Do dneška čtu i taky pohádky pravidelně a tak dále. No a ty Verneovky to mě opájelo prostě svým dobrodružstvím a tím, že ty lidi tak statečně se do něčeho pustili a překonávali ty obtíže. Tak moje dětinská duše se v tom našla.

Moderátor (Vladimír Kroc): Zdá se, že vaším oblíbeným autorem je také Karel Poláček, kromě už zmíněného Hostince u kamenného stolu a Okresního města v Národním divadle v Brně jste udělal dramatizaci Hlavního přelíčení a také libreto opery Bylo nás pět, zdálo se mi. Proč ta dvě poslední jmenovaná díla zatím nebyla nikde uvedena?

Host (Arnošt Goldflam): No to hlavní přelíčení to jsem dělal pro určitý konkrétní případ, tehdy pro takové to se jmenovalo Studio forum Olomouc. To byla taková skupina mladých, nebo mladších herců, kteří chtěli dělat netradiční divadlo, protože v Olomouci vždycky to bylo trošku, jak v Brně se říká, zapečený, jo. A myslím, že to je do dneška, že když tam něco vznikne, jako třeba ty hořící žirafy, že to tam Davida Drábka, že to tam dlouho nevydrží, jo. A já jsem to dělal teda pro to Studio forum, jenomže tam ti herci, nebo jedna dáma, výborná herečka, měla dojem, že ta role pro ní je nějaká malá, že by se tam nevyřádila, když už to dělá vlastně z radosti a z rozmaru, tak jsem potom musel hledat něco jiného a tak vznikla jenom tak mimochodem moje první hra Horor, jo. A tu jsem tam pak realizoval a tak jí pak zakázali. Bylo nás pět zdálo se mi, to je libreto opery, které jsem psal pro skladatele Zbyňka Matějů. Proto je tam ještě to zdálo se mi, protože vlastně je to jako že se to zdá Poláčkovi v koncentráku. Čili je tam ještě ta rovina toho Poláčka v koncentráku jako je taky Sen ve snu. Ta opera teda je hotová, jenom se jí musí někdo chopit, nějaké divadlo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Děj hry Ředitelská lože se odehrává ve starobinci, kde spolu tráví čas dva zapomenutí herci. Nezdá se, že je to budoucnost, která by vás strašila. Jste stále velmi činorodý, práce máte spoustu. Před pěti lety jste se stal otcem. Já se zpátky vrátím k té výchově, nebo možná k tomu o čem jsme si tady před chvílí povídali. Je to rozumné pořizovat si potomky až takhle po padesátce?

Host (Arnošt Goldflam): No, rozumné to není. Kdybych měl se vyjadřovat jako pouze z hlediska racionální úvahy a z hlediska logiky, moc rozumný to není, ale já vám řeknu. Je lepší nerozumně třeba mít dítě šikovný, pěkný a tak dále s tím, že třeba si ho užijete jenom určitou omezenou dobu, já doufám, že bude co nejdelší, než aby člověk dělal, někomu ubližoval nebo dělal nějaký. Toto nikomu neškodí, naopak zvyšuje to populaci, která stejně je u nás tak malá a říkám, no klučík je šikovnej a máme se rádi.

Moderátor (Vladimír Kroc): Máte z něj radost. Povězte, vy pendlujete mezi Prahou, Brnem, Hradcem Králové, ale určitě jste duší pořád Brňák, Brňan? Zkrátka, co pro vás to město znamená?

Host (Arnošt Goldflam): Víte, to je samozřejmě těžko říct. Já jsem si do padesáti let svého věku jsem si myslel, že Brno neopustím nikdy, že to bude navždy moje východisko. Dokonce, že bych tam chtěl být pohřben na tamním hřbitově židovským a kde je otec a maminka moje a tak dále, babička. Postupně jak jsem taky cestoval po tom převratu, když přišel, že jo. Tak jsem se rozjezdil do světa občas a na jednou se mě to stávalo méně a méně důležitým ta vazba k tomu městu, jo. A pak jsem se taky přestěhoval. Čili já dneska z 80 procent bydlím v Praze, mám tady vlastně rodinu i dceru tady vlastně mám. Takže už mě na tom Brně tak strašně nezáleží, ba dokonce už mě ani nezáleží na tom, abych tam byl pohřben. Už mě ani nezáleží tolik na tom, kde vlastně, v kterém městě žiju, jo. Byl bych schopen žít třeba, já nevím ve Vancouveru nebo New Yorku a všude se mě líbí a spíš to záleží na tom, jaký má člověk zázemí. Jestli má tam rodinu nebo blízké lidi, jestli má tam pěknou práci. Spíš na tom záleží.

Moderátor (Naděžda Hávová): Češi se podle demografických ukazatelů a podle nejrůznějších statistik velice neradi stěhují. Co je podle vás lépe, zůstat někde kde mám své kořeny? Zůstat tam celý život a být věrný tomu místu a nebo naopak se od toho odpoutat. Udělat něco podobného jako jste udělal vy. Úplně opustit své rodné město.

Host (Arnošt Goldflam): No já jsem to úplně neopustil Já tam působím na škole. Jezdím tam občas. Občas tam jedeme z celou rodinou. Máme tam zatím ještě pořád nějaké zázemí, nějaké bydliště. Já myslím ale, že opravdu je lepší se vázat na jiný věci než prostě na bydliště. Když já jsem viděl v té Americe, že lidi prostě se seberou a přestěhujou se kvůli práci kdo ví kam. No a potom teda jak mi v Brně, protože já se vlastně za brněnského občana a mám tam taky stálé bydliště, zatím pořád považuju, tak my nézme Češi, jo. Takže to děláme jinak trošku.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ostatně Brno musíte mít rád už proto, že třeba v divadle se, tuším, 14 let hraje lidská tragikomedie, kterou jste režíroval. Ale chci se, než se rozloučíme, zeptat ještě na to, co teď píšete. Protože četl jsem, že korigujete další knihu povídek. Kdy vyjde?

Host (Arnošt Goldflam): Ta by měla vyjít, aspoň takovej je plán, začátkem června. Doufám, že to stihneme v nakladatelství Sefer, jako vyšla ta moje první kniha povídek a měla by se patrně jmenovat Osudy a jejich pán. Takže na to se já velmi těším. No a jinak teď chystám vlastně po prázdninách budu znovu po letech v Ha divadle režírovat takový jako kabaretík bych to nazval z ruské literatury, co já jsem ctitelem toho a milovníkem. Pak bych měl dělat v Hradci svou hru Dámská šatna, což je takový pandank k Ředitelské loži. Tam jsou 2 herci a v Dámské šatně jsou 4 herečky a to jsem napsal právě pro herečky Klicperova divadla v Hradci Králové.

Moderátor (Naděžda Hávová): Čas pořadu Dva na jednoho vypršel. Ještě k cedečku Jiřího Bulise, které jste nám přinesl. Co si pustíme na závěr?

Host (Arnošt Goldflam): Teď si pustíme píseň na Seifertův text. Je to krásná píseň.

Moderátor (Vladimír Kroc): U mikrofonu pořadu Dva na jednoho byl spisovatel, herec, režisér a dramatik Arnošt Goldflam. Děkujeme za rozhovor. Na shledanou.

Host (Arnošt Goldflam): Děkuju taky, na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vladimír Kroc a Naděžda Hávová vám přejí dobrý poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.