Vstávání ve tři ráno na modlitbu? Zvykli jsme si, chodíme spát brzy, přibližuje režim trapistů Theofan

Jsou tři hodiny ráno, v odlehlém Opatství Nový Dvůr se vstává. Přes dvacet členů Řádu cisterciáků přísné observance míří na modlitbu, která začíná ve 3.15. V komunitě na Toužimsku žijí trapističtí mniši různého věku a národnosti. Bratrům je od 23 do 84 let a pocházejí z Itálie, Polska, Francie, Chorvatska, Nizozemska nebo ze Slovenska. Českým zástupcem je mimo jiné bratr Theofan.

Čtěte také

Život řeholních bratrů: Klášter, rozdílné hábity a u trapistů také samota a ticho

„Svět potřebuje modlitbu v každou dobu. Noc je pro většinu lidí časem odpočinku, ale je to také doba, kdy se páchá nemálo zla nebo nepravostí. Pro mnoho lidí je noc také dobou utrpení. Například pro nemocné nebo pro lidi osamocené,“ vysvětluje Theofan noční vstávání k modlitbě, které se říká matutinum.

Kvůli netradičnímu režimu chodí bratři spát i v osm hodin večer. „Je potřeba si na to zvyknout. Ale zároveň máme možnost se i po matutinu nebo po obědě nějakou tu hodinu ještě dospat. Já konkrétně chodím spát po noční modlitbě asi tak ještě od pěti do šesti ráno,“ usmívá se.

Celkem mají trapističtí mniši denně sedm modliteb, jednu v noci a šest během dne.

Mnich Theofan při práci v lese|foto:archiv Theofana

15 let trapistou

35letý bratr Theofan vstoupil mezi trapisty hned po střední škole ekologické, v řádu je tedy patnáct let. „Žil jsem jako každý puberťák tak trochu neuspořádaným životem. Praktikujícím křesťanem jsem byl vždycky. Chtěl jsem ale, aby se ta moje víra vtělila do konkrétního způsobu života a konkrétních skutků. Našel jsem to v trapistickém klášteře,“ říká mnich a upřesňuje, proč si nevybral řád s volnějšími pravidly.

„Potřeboval jsem jasný řád, který dokáže proměnit mě samotného. Je to právě život v tichu, modlitbě a samotě, kde můžu být nejvíc užitečný i ostatním lidem,“ přibližuje Theofan. Ticho se mniši snaží vytvářet kvůli prostoru pro modlení. „Jde nám o to, aby naše srdce mohlo být volné pro Boha,“ říká.

Mluvení nahrazuje přes 100 znamení

Trapistická komunita se proto snaží mluvit minimálně, často používá posunky. Říká se jim znamení. „Je jich určitě přes sto. Je to tradice vysloveně našeho trapistického řádu. Snažíme se vytvořit prostor ticha, ve kterém se můžeme modlit, a to nejen v kostele, ale i při práci nebo v křížové chodbě. Když společně jíme, tak spolu nemluvíme, ale posloucháme četbu.“

35letý mnich pro příklad ukazuje, jak by bratrovi beze slov sdělil, že půjde pracovat na zahradu. „Zahrada se ukazuje jako obdélník. Znamení pro jablko zas tak, že si chytneme dlaní za loket a zatočíme.“ Trapisté si pak děkují tak, že si položí dlaň na ústa.

Theofan má v 23členné komunitě roli otce učitele, stará se o nováčky. „Jsem novicmistr, tedy ten, kdo má na starost formaci bratří. Od vstupu až do věčných slibů.“ Doplňuje, že jsou v Novém Dvoře bratři s výučním listem, střední školou i s více vysokoškolskými diplomy najednou.

Krátké vlasy a prostý hábit

Všichni mniši nosí bílou róbu a černý škapulíř, tedy pruh látky s otvorem na hlavu. Hábit má být jednoduchý, bratři mají krátce střižené vlasy. „Vzhled nemá působit nějak vyzývavě nebo na sebe strhávat pozornost. Prostota je opravdu něco, co je pro náš cisterciácký řád typické. A stejně jako hledáme prostotu v oblékání, ve střihu, tak především bychom měli hledat prostotu ve vlastním srdci,“ poznamenává mnich Theofan.

V dalších dílech seriálu Život s Bohem II přiblíží trapistický mnich Theofan a další dva řeholníci z jiných řádů svou práci, volný čas nebo kontakt s rodinou. Reportážní seriál si poslechněte na Radiožurnálu až do pátku vždy v 8:50.