Zkušenosti Romů žijících ve Velké Británii přibližuje nový projekt

„Ve chvíli, kdy nás oslovila Heriot‑Watt University v Edinburghu s nabídkou zapojit se do projektu Roma Ageing in Place, který zkoumá, jak Romové ve věku 40+ sociálně i kulturně stárnou ve Velké Británii, projekt nás okamžitě zaujal a bez váhání jsme se k němu přidali."

A v čem se podle vás, podle vašeho výzkumu, nejvíce liší zkušenost Romů ve věku 40+ od zkušenosti většinové společnosti ve Velké Británii?

Petr Torák|foto:Jiří Hošek, Český rozhlas

„Liší se například v tom, jak Romové vnímají přístup ke zdravotní péči nebo možnosti trávení volného času. Často od romské komunity slyšíme, že ve Velké Británii spíše jen přežívají, protože tam chybí sociokulturní vyžití. V Česku by si mohli zajít do lesa na houby, do divadla, kina nebo na koupaliště. V Británii tyto možnosti často nemají, a proto mají pocit, že přijdou z práce a o víkendu vlastně nemají co dělat – nic, co by je bavilo."

Říkal jste, že chybí sociokulturní vyžití. Nemají tam Romové nějaké vlastní aktivity, které by organizovali nebo se na nich podíleli?

„Záleží samozřejmě město od města. V Peterborough, kde naše organizace Kompas Charity působí už více než 15 let, pořádáme různé aktivity – oslavy romských dnů, československé dny, kroužky pro děti i dospělé. Ale ve většině měst takové možnosti chybí. Pro komunitu tam de facto neexistuje žádné jiné vyžití."

Podle vašeho výzkumu – proč mají romské komunity stále nižší délku života? Co je podle vás hlavní příčinou?

„Je to kombinace více faktorů. Jednak genetické predispozice a celková životospráva, která se předává z generace na generaci. Ale velkou roli hraje i přístup ke zdravotní péči – ať už v jejich domovských zemích, nebo nyní v Anglii."

„Pokud člověk neumí anglicky, nerozumí, co mu lékař říká, nebo musí čekat na děti, až přijdou ze školy, aby mu překládaly. Často vidíme ženy, které se stydí mluvit o zdravotních problémech před svými dětmi, takže je raději ani pořádně nevysvětlí. Lékař pak nemá dost informací a doporučí jen paralen, protože nezná skutečný problém."

„Další překážkou je digitální gramotnost. V Británii se vše přesouvá do online prostředí a objednat se k lékaři lze často jen přes aplikaci. Pokud člověk nemá chytrý telefon nebo neumí aplikaci používat a nemá nikoho, kdo by mu pomohl, je od zdravotní péče prakticky odříznutý."

„Když jsme dělali rozhovory v komunitě, slyšeli jsme mnoho příběhů, kdy starší generace péči vzdala právě kvůli těmto bariérám."

Takže se setkáváte s případy, kdy je to velký problém a nemoc se pak rozvine do fáze, kdy už se dá jen těžko léčit.

„Bohužel ano. Mám případ velmi blízké kamarádky, která nedokázala lékaři přesně vysvětlit, co se děje její dceři. Lékař si myslel, že jde o drobné potíže. Třikrát se to snažila popsat, ale nepodařilo se. Nakonec se ukázalo, že holčička měla meningitidu, ohluchla a následky byly velmi vážné."

„Tohle se může stát, když člověk nedokáže situaci správně popsat."

„Projekt se proto nezaměřuje jen na komunitu samotnou, abychom získali zkušenosti a poznatky, ale také na práci s klíčovými institucemi – zdravotníky, lékaři, městskými úřady, policií, sociálními službami a dalšími partnery. Chceme, aby věděli, co tuto komunitu trápí,” říká Petr Torák, který v Peterborough žije a pracuje už 26 let.