Aktivity pro děti a mládež mi dávají pozitivní energii, říká zakladatel spolku Miro Suno Nikolas Petík

27. březen 2026

Nikolas Petík neměl lehkou startovací dráhu. I přes životní překážky vystudoval, pracuje, založil spolek Miro Suno a pomáhá dětem ve vyloučených lokalitách. Vede také taneční soubor Amaro trajo.

Jeho životní cesta nebyla jednoduchá – oporu rodičů neměl vždy takovou, jakou by si přál. Přesto z této zkušenosti dokázal vytěžit sílu, energii i chuť pomáhat druhým.

„Mamka si tehdy našla přítele, se kterým byla – to byl můj otec. Měli mezi sebou nějaké rodinné rozpory a kvůli tomu spolu nechtěli zůstat. Narodil jsem se v sedmém měsíci, dva měsíce jsem strávil v inkubátoru a mamka neměla možnost se o mě postarat. Všechno se pak řešilo soudně, a tak si mě vzali prarodiče. Od té doby jsem byl svěřen do výchovy babičce a dědovi.” 

Po dobu, kdy jste byl s babičkou a dědou, byl jste v kontaktu i s maminkou?

„Ano, s maminkou jsem byl v kontaktu často. Jezdila za mnou, pořád mi něco kupovala a snažila se být v mé blízkosti a v kontaktu se mnou. Ze strany maminky bylo všechno v pořádku. Ze strany otce vůbec – tatínek nejevil žádný zájem o svého syna, vůbec mě nevyhledával. Pamatuju si z vyprávění maminky nebo prarodičů, že když mě táta viděl, ani mě nechtěl vidět pořádně. Jeho rodina se třeba do kočárku podívala, věděli, že mají vnuka, ale o mě jako o člena rodiny nejevili zájem.”

„Třiadvacet let jsem bydlel na vesnici jménem Ostrov, kousek od Vysokého Mýta, kde jsme měli rodinný domek. Tam jsem strávil celé své dětství.”

Nikolas vděčí za to, jaký dnes je, především své babičce a dědovi, se kterými vyrůstal a kteří mu byli a jsou velkou oporou. Jeho matka ho sice navštěvovala, ale později si našla nového partnera, který ho nepřijal a nechtěl, aby se s Nikolasem dál setkávala. To všechno se podepsalo na jeho duši. Nikolas se však nevzdal – naopak na sobě začal intenzivně pracovat. Možná i proto, aby jednou dokázal matce i otci, že všechno zvládne a obstojí navzdory těžkostem.

„Pro mě to bylo fajn, do života mi to dalo strašně moc a na své dětství rád vzpomínám, ať už bylo dobré nebo špatné.”

Nikolas má hned dva výuční listy. Nejprve se vyučil cukrářem a rok pracoval ve výrobě dortů v cukrárně. Poté se vrátil do školy a vyučil se také kuchařem.”

„Kvůli práci jsem začal hodně cestovat. Hledal jsem vždy nějaké uplatnění v gastronomii. Pracoval jsem v Pardubicích ve skvělé restauraci jako cukrář a chtěl jsem pracovat i v hotelu. Řekl jsem si, že do toho půjdu, a našel jsem si práci v hotelu, protože jsem si vždycky chtěl vyzkoušet třeba i práci číšníka.”

„Pracoval jsem v Hradci Králové, kam jsem se odstěhoval, a našel jsem si skvělou brigádu v pardubické kavárně Panorama. Říkal jsem si, že tam jednou chci pracovat. Strašně se mi tam líbilo, ale bál jsem se zeptat. Pak jsem dostal takové znamení – na nápojovém lístku bylo napsáno, že shánějí brigádníky. Tak jsem si řekl, že teď je ten správný čas. Zeptal jsem se a vyšlo to. Dodnes tam pracuju, už pět let, jako číšník v Hradci.”

V roce 2024 se Petík zapojil do týmu Světového romského festivalu Khamoro. Působí jako asistent produkce a podílí se na přípravě festivalu, přičemž má na starosti zejména dětský den. Třetím rokem v Pardubicích připravuje také svůj projekt Mít svůj sen, zaměřený na romské vysokoškoláky. Loňský rok byl pro něj velmi těžký – zemřela mu maminka a smutek se prohloubil. Přesto čerpá energii ze své práce a z aktivit ve prospěch komunity.

„Je mi strašně líto, že maminka odešla, ale život jde dál. Snažím se pokračovat v tom, co dělám. Dává mi to energii a vím, že další ročník projektu Mít svůj sen bude pro ni.”

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.