Asistence pokrývá jen sedminu péče, zbytek padá na rodinu. „Na služby by měl existovat nárok,“ myslí si Prokop

Už v titulku a úvodu té analýzy píšete, že péče o lidi s nejtěžším postižením zabere jejich blízkým 11 hodin denně a že terénní služby obslouží jen menšinu potřeb. Dá se tedy jako to hlavní zjištění nebo potvrzení říci, že pomoc těmto lidem stojí naprosto zásadně napomoci rodinných příslušníků?

Zaměřovali jsme se na lidi, kteří jsou v příspěvku na péči a jsou v tom aktivním věku 18 až 64 let. Ne na seniory, to je další velká skupina. A jak říkáte, ta péče stojí majoritně na neformálních pečujících, často to jsou ženy, takže matky, manželky, které tomu obětují svůj život – prakticky deset jedenáct hodin denně.

Daniel Prokop|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Když jsme zkoumali, jaká je potřeba služeb a kolik té poptávky reálně naplňují asistenční služby a další, tak naplní zhruba 14 %. Takže průměrný člověk by to potřeboval v takovém stupni postižení zhruba 50 hodin týdně a ty služby dokážou naplnit zlomek toho, nějakou jednu sedminu zhruba. Takže to je velký problém.

Musí to samozřejmě saturovat, nahradit ty neformální pečující, což jsou často ženy, matky. Ten systém funguje tak, že vy dostáváte nějaký příspěvek na péči, a z toho byste si měl hradit ty služby. Ale jsou tam problémy, proč to nestačí. Za a) tedy finanční, protože někdy ta finanční podpora nestačí ani rozsahem, ale zejména kapacitní, že ty služby prostě nejsou.

Většina lidí, která je nečerpá dost nebo má nedostatečné uspokojené ty potřeby, tak říká, že vlastně ty služby nedokáže sehnat v tom kraji anebo je to těžké zorganizovat, protože český systém těch služeb je hrozně roztříštěný a musíte být dobrý organizátor, abyste si je sehnal.

Právě na důvody, proč se terénní nebo sociální služby nevyužívají víc než v těch 14 %, jak jste říkal, jsem se samozřejmě také chtěl zeptat. Vy jste říkal, že roli hraje nedostupnost těch služeb. Jsou tam v tomto směru velké rozdíly mezi jednotlivými regiony?

Samozřejmě v těch bohatších centrech jsou ty služby dostupnější a v krajích, které se snaží, i v těch krajích, které nejsou tak bohaté, tak jsou velké rozdíly v dostupnosti služeb. Ale obecně je problém to, že ty služby mají zajišťovat kraje a samosprávy, a lidi by za ně mohli platit z těch příspěvků na péči nebo můžou být nějak dotované kraje a podobně. Ale neexistuje nárok na ty služby.

Čtěte také

Z příspěvku zaplatím 3,5 hodiny péče na den, potřebuji jednou tolik. Asistenti nám nahrazují ruce a nohy, říká ředitelka PROSAZ

To znamená, že české kraje dostávají peníze z rozpočtového určení daní, dostávají část výběru daní, vlastně mají našetřeno asi 110 miliard korun. Když vyjmu Prahu, tak ty zbylé kraje mají asi kolem 100 miliard, Praha k tomu má ještě asi necelých 200 miliard. Ale nic je nenutí ty služby poskytovat.

Takže jedno z těch řešení je, podle mého názoru a podle názoru těch autorů, že minimálně pro ty lidi v nejtěžším stupni postižení, by mělo být nějaké právo, nějaký nárok na ty služby, aby ty kraje to musely poskytovat, abyste je mohl využívat. Tak to funguje ve Skandinávii.

A potom samozřejmě za to můžete utratit ty příspěvky na péči. Dneska jsme ve stavu, kdy ty příspěvky na péči vlastně ani nemůžete reálně utratit, a musí to všechno nebo většinu té péče zajistit neformální pečující, na které je proto obrovský tlak v těch rodinách.

Je reálné zavést tuto povinnost? Byly by na to kapacity? Čím to je, že mezi neformálně pečujícími v Česku převažují ženy? A co v tomto směru bude pro společnost i stát znamenat stárnutí generace Husákových dětí? Poslechněte si rozhovor.