Studentka Anežka přechází sama Nový Zéland. Pomáhá těm, kteří chodit nemůžou

„Teď je to tady takové divoké, musím přelézat popadané tropické palmy. Tak teď jsem spadla. Je tady totiž hodně bláta a dost to klouže. Pádů jsem zažila už spoustu, většinou jde o elegantní parakotouly,“ směje se cestovatelka Anežka Pecháčková, která svoje zážitky z Nového Zélandu posílá každý týden v audiopodobě do redakce českobudějovického rozhlasu. 

Čtěte také

Od pralesa po Alpy. Na Novém Zélandu si během pár hodin můžete dopřát trek napříč biotopy. A s horkou odměnou nakonec

„Počasí? Mění se. Teď zrovna obrovská vedra, k 40 stupňům. Chodila jsem po betonu a bylo to náročné, cítila jsem velkou únavu,“ zmiňuje Jihočeška během několikaměsíční cesty.

Zažila ale naopak i zimu, kdy mělo sněžit. „Po sedmi dnech jsem se konečně dostala z hor, kde mě zastihl vítr 130 km/h, pršelo a byla šílená mlha, o den déle jsem uvízla v turistické chatě,“ líčila v únoru. Postřehy z dobrodružství, fotky a videa dává Anežka i  na své sociální sítě.

„Dlouhá cesta“

Nový Zéland přechází od větrného severu k tichému jihu od poloviny prosince, její cesta potrvá nejméně 120 dní. Teď na začátku března má Anežka v nohách přes 1700 kilometrů a je za polovinou treku. Zatím řešila vymknutý kotník nebo zánět Achillovy šlachy.

Anežka Pecháčková si vybrala 3000 kilometrů dlouhý pěší pochod, který se jmenuje Te Araroa – v maorštině to znamená „dlouhá cesta“. Kombinuje hory, džungle, mělké brody i městské pláže.

Studentka, které je 23 let, vyrazila na dlouhou pouť sama. Je tak zvyklá cestovat už od 16 let. V minulosti prošla Ardeny nebo Pyreneje. Ví tedy co to jsou změny počasí, vyčerpání, natažené svaly nebo puchýře po celých nohách.

Cíl cesty: pomoc postiženým

„Celá ta pěší pouť je napojená na charitativní sbírku, která podporuje českobudějovické centrum Arpida. Na platformě Darujme si můžete vyhledat projekt s názvem Tichý hrdina. Tam je možné si adoptovat moje virtuální kilometry za libovolnou částku. Vyzývám veřejnost, aby si adoptovala kilometr za kilo, tedy stokorunu,“ prosí Anežka.

Centrum pro rehabilitaci osob se zdravotním postižením oslovila cestovatelka sama. Byla by ráda, kdyby si Arpida mohla koupit elektrostimulační přístroj, který pomáhá dětem a dospělým po úrazech míchy nebo mozkových příhodách.

Čtěte také

Dobrovolnictví je obohacení života, říká překladatelka Adriana. S nevidomými se chodí i otužovat

Ředitel českobudějovické organizace Marek Wohlgemuth Anežce moc fandí a děkuje. „Tady u nás jsou lidé, kteří nemohou chodit. Anežce se líbila ta myšlenka, že by chodila za ně. Vybírá pro nás peníze už podruhé. Poprvé to bylo během její pyrenejské cesty v roce 2023,“ zmiňuje trek s názvem GR11.

Ten vede přes španělské Pyreneje a má 840 kilometrů. Anežka tehdy neměla obavy z převýšení, vyčerpání nebo ze samoty, ale hlavně z medvědů a hadů. Byla v té době studentkou třetího ročníku Ekonomické fakulty Jihočeské univerzity. Dnes studuje na českobudějovické Vysoké škole technické a ekonomické.

20kilová krosna

„Zrovna mám po své první noci v divočině. Šplouchá tady Pacifik, je to nádhera. Teď vychází sluníčko, pobalím se a vyrazím na svůj druhý den. Během toho prvního jsem ušla jen 13 kilometrů, začíná se postupně,“ poslala v prosinci hlasovku s kulisami šplouchajících vln oceánu Anežka.

Anežka má v plánu ujít přes 3000 kilometrů|foto:Osobní archiv Anežky Pecháčkové

Na začátku novozélandské cesty si Anežka musela zvykat nejen na intenzivní pohyb, ale i na 20kilovou krosnu. „Batoh mám strašně těžký. V základu má třeba jenom devět kilo, jenomže dalších asi devět a půl je jídlo,“ popsala v prosinci. Potraviny postupně spotřebovává a dokupuje v místech, kde to je možné. Oblíbila si třeba trvanlivé tortilly, tuňáka nebo masové kostky z konzervy. Pití řeší filtrem na vodu.

„Dneska se brodím bahnem až nad kotníky. Mám za sebou úsek asi 15 kilometrů. Ty nohy jsou těžký, opravdu se jde těžce třeba sedm hodin, někdy je to opravdu výživný,“ směje se optimisticky naladěná slečna, když nahrává a posílá hlasové zprávy pro Český rozhlas České Budějovice. Ne vždycky je na datech a signálu, takže musí hodně plánovat.

Pomoc místních

Anežka přespává v přírodě ve stanu, využívá kempy i turistické chaty, které se dopředu rezervují. Občas ji osloví místní, kteří jí nabídnou sprchu i nocleh u sebe doma.

„Úplně zbožňuju místní Kiwi lidi a jejich otevřenou mysl. Říkám jim Kiwáčci. Přišla jsem třeba večer do Aucklandu, procházím okolo takových baráků a za chvíli u mě zastavilo auto s moc příjemnou paní. Říkala, že mě viděla, jak procházím kolem jejich domu, a že potřebuje vědět, jestli jsem v bezpečí a jestli mám kde spát. Nakonec jsem přespala u ní v krásném pokojíku,“ vděčně líčí česká cestovatelka.

Během treku naráží Anežka Pecháčková na další turisty, kteří si vybrali stejnou novozélandskou trasu. Přidala se třeba ke skupince, ve které byla další Češka, Japonka, Britka a dva místní. „Spíme na stejných místech, často se potkáváme i během dne, záleží, jak je kdo rychlý.“ Výjimkou není denně zvládnout i 40kilometrový úsek.

Anežka sama cestuje už od svých 16 let|foto:Osobní archiv Anežky Pecháčkové

„Jednou jsme šli večer džunglí s čelovkami a všude na nás svítily oči possumů. To jsou takové novozélandské přerostlé kočky, které byly na stromech. Je to dobrodružství,“ popisuje dále během stále probíhající dobročinné cesty Anežka.

Doma v Debrníku

Anežka pochází z velmi malé obce Debrník na Táborsku. Trvale tam žije necelá padesátka obyvatel. Mezi nimi Anežčiny rodiče Marie a Miroslav Pecháčkovi. Dceři drží na dálku pěsti, a když je na signálu, jsou denně v kontaktu.

Čtěte také

iROZHLAS

Zapojit se může každý. Regionální centra otevřela registrace na dubnové Dny dobrovolnictví

„Odmalinka říkala, že bude cestovat. Já jí fandím, podporovala jsem ji odjakživa ve všem, co si zamanula,“ líčí maminka Marie a vzpomíná, jak dceři před někdejší cestou do Pyrenejí sháněla odpuzující sprej na medvědy. Tatínek Miroslav obavy připouští, na Anežčiny cesty si ale už zvykl.

„Obavy určitě máme, samozřejmě že ano. Ale jsme zvyklí, že i když je Anežka v Česku, tak toho doma moc nestráví,“ přibližuje a doplňuje, že on vztah k cestování rozhodně nemá. Nikdy se nepodíval ani za hranice Česka.

„Já jsem byl nejdál na vojně v Opavě, doma jsem nejspokojenější. Mám rád naši přírodu, nikam prostě nevyjíždím. Nejlepší je to naše krásný doma,“ usmívá se. Manželka Marie kýve. „Když nevidíme tu naši debrnickou kapličku, tak jsme nešťastní,“ smějí se rodiče cestovatelky Anežky, kteří mají statek a jsou zemědělci.

Čtvrteční reportáž představí dobrovolnický školáků.