„Zakryl jsem si obličej, což mi zachránilo oči.“ Generála Líbala mohl ze služby vyřadit vadný granát

„Já jsem vojákem nikdy být nechtěl. Já jsem chtěl být lesník, ale v té době, ještě v roce 1988, naše politická výchovná pracovnice na škole řekla: Na lesnickou školu se nedostaneš, ale můžeš jít k vojákům a jet do Vojenských lesů. Tak jsem v těch čtrnácti řekl: Tak dobře. Tak jsem šel,“ vypráví generál Jiří Líbal.

Ve vojenské uniformě zůstal od čtrnácti let do současnosti. „Mně to tak nějak začalo asi bavit,“ směje se generál Líbal. Jako velitel 4. brigády rychlého nasazení slouží dva roky. Svoji pracovnu zabydlel figurkami, hrnky, které dostával, či plaketami z misí.

Osudové granáty

Mnoho nechybělo a vojenská kariéra Jiřího Líbala skončila už po první zahraniční misi. Tehdy se mu stala nehoda, která ho málem připravila o zrak.

„Házeli jsme granáty, a tenkrát byl takový, řekl bych, špatný. Bouchnul dřív, než měl. Zakryl jsem si rukama obličej, což mi zachránilo oči. Zuby úplně ne, ty mi to trošku vysekalo. Takže jsem měl všude po rukách pod kůží železo, ale to mi vytáhli a už jsem šel zase zpátky do práce,“ popisuje generál Líbal.

Čtěte také

iROZHLAS

Nebezpečné granáty česká armáda likviduje až teď, Slováci je po dvou nehodách vyřadili před 11 lety

Zmiňovaný typ granátu v minulosti selhal opakovaně. Během posledních patnácti let zabil v Česku a na Slovensku dva vojáky a dalších 13 zranil. Česká armáda je ale používala až do roku 2022.

„V některých granátech z 90. let chyběla součástka, která má zabránit předčasné explozi. Slovenská armáda je proto vyřadila z výzbroje už v roce 2014, česká je používala dalších osm let,“ shrnula letos v létě reportáž Radiožurnálu.

Nehoda s vadným granátem Jiřího Líbala od práce v armádě neodradila. „Po těch 14 dnech, co jsem byl doma, jsem hned jel výcvik. Když jsme přišli, první zaměstnání bylo házení granátů. Zase,“ pousmívá se generál Líbal.

„Takže jsem vzal granát do ruky, takhle se mi zatřepala ruka. Jsem si to takto chytnul a pak už v pohodě všechno.“

Bylo nás strašně moc

Jiří Líbal má za sebou celkem šest misí. Když srovnává současné zahraniční výjezdy s misemi v 90. letech, nejvíc se podle něj změnily možnosti, jak být na dálku v kontaktu s blízkými. Zatímco dnes se vojáci můžou spojit s rodinou díky mobilním telefonům a internetu téměř kdykoliv, dřív na to měli vyhrazený čas.

Čtěte také

Vojáků i aktivních záloh je nedostatek. Musíme do toho občany více vtáhnout, míní senátor Fischer

„Možnost komunikovat s rodiči byla buďto zavolat – zhruba to vycházelo jednou za měsíc – způsobem, že jsme řekli jednu, dvě věty. Museli jsme říct přepínám, pak mluvili oni, pak museli říct přepínám. Nejhorší bylo je naučit to, aby říkali to ‚přepínám‘, protože tam v Praze nebo někde seděl někdo s kolíky v té době, v devadesátém pátém roce,“ popisuje Líbal. „Nebo dopisem, že jo. A dopis jsme poslali a to trvalo 14 dnů, než to přišlo.“

Možnost komunikace na jeden telefonát měsíčně omezovalo také množství vojáků čekajících na spojení. „Protože nás tam bylo strašně moc, nás tam bylo třeba 800,“ vysvětluje generál Jiří Líbal.

Čeští vojáci dnes působí hlavně na východním křídle NATO, tedy na Slovensku a v Pobaltí, kde mají za úkol odradit Rusko od útoku. Sám Jiří Líbal byl na své poslední misi v Litvě. Právě příslušníci 4. brigády by v případě konfliktu byli jedni z prvních, kteří by jeli bránit východ Severoatlantické aliance.

V dalším díle seriálu o válečných veteránech uslyšíte příběh armádní psycholožky.