Čekání na výsledky biopsie bylo nejhorší, vypráví svůj příběh žena, které diagnostikovali karcinom prsu

S Robertem a Maruškou jsme se poprvé setkali v únoru tohoto roku, kdy Marie dokončovala léčbu. Od té doby jsme se k rozhovoru vraceli opakovaně. Postupně tak vznikl příběh, který zachycuje nejen samotnou nemoc, ale i sílu partnerství a vzájemné opory. Naše povídání začíná vzpomínkou na okamžik, kdy Maruška podstoupila první vyšetření. 

“V ten den mi udělali všechna vyšetření a pak jsem čekala na výsledky biopsie. To bylo nejhorší. Čekání, jestli to, nebo nebude rakovina.” 

Byli jste schopni spolu během čekání komunikovat?

Maruška: “Určitě. Robert mě podporoval od začátku, že to určitě nic nebude a že si o tom nemám číst žádné články. Člověk totiž hned začne na internetu hledat a já jsem se v tom samozřejmě na chvilku utopila. Až jsem si řekla, že nic nebudu číst, že to určitě nic nebude a že si počkám na výsledky.”

Robert: “Ale bylo to fakt těžký období. Já jsem na Maruš tlačil, aby z hlavy vypustila, že to může být špatně. Jenže ono to samozřejmě někde v tom člověku v hloubi je a v ní to muselo být úplně. Stejně jsem se ale na ni snažil tlačit, abychom to brali pozitivně.”

Maruška: “A doteď to tak dělá.”

Maruška: “Pak mi sdělili verdikt, že to teda bohužel rakovina je a dokonce nějaká hodně agresivní, hormonální typ. Tím se mi zhroutil svět, nikdy na to nezapomenu. Dostala jsem se do takové černé díry. Stáli jsme před poliklinikou a já nemohla jít ani dopředu, ani dozadu, pohnout se, nic. Zhroutila jsem se a zase to byl Robert, který mě z toho vytáhl. No, bylo to náročný.” 

Když jsme se Maruško viděly, než jsme začaly točit, tak jste mi říkala, že to onemocnění není jenom vaše, ale že jde o onemocnění celé rodiny. 

Maruška: “To jsem pochopila v momentě, kdy jsem docházela na chemoterapie. Dostanete se do úplně jiného světa, všechno se změní, všechno je jinak.”

Robert: “Byl to strašný tlak na nás na všechny. Ty jsi se najednou ocitla v temnu, a to se samozřejmě odrazí na všech okolo. Všichni jsme se báli, člověk ví, že to vůbec není sranda.”

Jak jste se s tím vyrovnával vy osobně?

Robert: “Já nevím. Jen jsem cítil, že musím být opravdu tvrdý. Dokonce se mi jednou stalo, že mi Maruška vyčetla, že jsem na ní moc přísnej, že ji nenechám ani vybrečet.”

Vy jste ohromná dvojka. Fakt. Je to na vás vidět, jak patříte jeden k druhému. A Robert, jak říká, i když je chlap, tak je to cíťa. Roberte, nezměnilo to jenom Marušku, změnilo to i vás.

Robert: “Jasně, protože člověk si najednou uvědomí, že... Víte, jsou chvíle, kdy i když jsme skvělá dvojka, tak se můžeme pohádat, říct si to nejhorší, že se rozejdeme, atd. Ale pak si člověk uvědomí, že si vlastně vůbec nedokáže představit, že by bez toho člověka byl.”