Manželé Iva a Michal v dětském domově strávili dětství. Jak na něj dnes už coby rodiče vzpomínají?

Devětatřicetiletá Iva a o pár let mladší Michal jsou manželé, společně s nimi je tu i jejich devítiletá dcera Kateřina a několik psů. Iva totiž pracuje v psí školce. „Ráno nám přivedou pejsky, pohlídáme je, odpoledne si je vyzvednou. Je to taková hlídací služba pro psy,“ přibližuje Iva. Michal je řidič.

Z tří neděl se stalo deset let

Iva s Michalem se poznali v dětském domově. Vyprávějí, že tehdy ještě úplně kvůli věkovému rozdílu kamarádi nebyli. „Mně bylo dvanáct, jemu bylo osm. Tam nemělo co jiskřit,“ říká se smíchem Iva s tím, že se znovu potkali až po nějaké době, co oba z dětského domova odešli.

Každý den se setkávám s nějakou situací, kterou bych možná uměla vyřešit líp, kdybych měla normální rodinu. Ale s tím se musí bojovat!

Oba rodiče před dcerou nikdy netajili, že byli v dětském domově, Kateřina to ví odmalička a byla se tam i podívat. „Bylo to tam hezký,“ vzpomíná a dodává, že nejvíc ji zajímal důvod, proč tam její rodiče byli. Michal vypráví, že jeho důvodem byly sociální problémy. „Matka na to byla sama, místo, aby šla koupit čepici, tak ji pletla, tatínek nefungoval. Jednoho dne přijela sociálka, vzala mě na ozdravný pobyt a z tří neděl bylo deset let.“

Iva se do dětského domova dostala v osmi letech a stály za tím problémy její matky. „Alkohol, nestarání se...“ popisuje Iva. Sama je maminkou, dokázala vstřebat, že se o ni její matka nestarala a musela proto do dětského domova? „Každý den se setkávám s nějakou situací, kterou bych možná uměla vyřešit líp, kdybych měla normální rodinu. Ale s tím se musí bojovat!“

Dětský domov v 90. letech

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let dětské domovy fungovaly jinak než dneska, kdy existují rodinné skupiny. Jak na tehdejší pražský dětský domov Iva s Michalem vzpomínají? „Určitě to bylo jiné. Vždycky večer bylo nějaké sezení, snad se tomu říkalo hodnocení. Dávaly se tam puntíky, červená v rámečku byla snad nejlepší... ale to už je takových let! Přes dvacet let, co už jsem pryč,“ vypráví Iva.

Čtěte také

Dětský domov mi zachránil život, proti matce a otčímovi jsem i vypovídala u soudu, říká Klára

Co pro ně znamenaly tety nebo vychovatelé? „Dalo by se říct, že tam ke konci fungovali jako rodiče,“ vzpomíná Michal. „Ale nikdy to nebyl takový ten vztah. Nemohli nám nikdy dát úplně naplno tu pozornost, kterou jsme potřebovali,“ dodává Iva. „My jsme chodili do školy normálně s dětmi z rodin. Takže jsme viděli, jak mluví o mámě, o tátovi. Asi nám chyběla ta rodinná blízkost,“ dodává.

„O víkendech byly velké úklidy. Výlety k moři – tam bych se určitě se svou matkou nedostala. Tábory...“ vyjmenovává Iva, ke které právě přibíhají psi tady na psím hřišti. V dětském domově měla také zvířata, křečky.

Co dětský domov dal

Čtěte také

Trénovací byt, rozpočet, brigády. Vysokoškolačka Viktorie se připravuje na odchod z dětského domova

Co Iva s Michalem nemohli v dětském domově odkoukat? „Určitě finanční gramotnost. Neměli jsme absolutně pojem o tom, co se kde platí, popisuje Iva a přiznává, že s manželem kvůli tomu teď musí řešit vzniklé dluhy. „Oba dva jsme svoje spojili dohromady a za pár let budeme mít vyřešeno.“

Sny a plány Michal v dětském domově moc neměl. Iva si přála rodinu a to se jí splnilo. „Jinak já na dětský domov vzpomínám strašně ráda. Jsem ráda, že jsem tam byla. Ač jsem třeba udělala v životě spoustu chyb, tak díky výchově v dětském domově jsem byla schopná je vždycky třeba i na poslední chvíli vyřešit. Dětský domov mi toho dal spoustu. Rozhodně víc, než by dala matka,“ uzavírá Iva.